Cozy literaturu čtou muži i ženy všeho věku. Proč je dnes tak oblíbená?

„Jsem muž, je mi přes 40 a cozy knížky čtu, abych si odpočinul od temnějších příběhů,“ píše uživatel sítě Reddit v jednom z mnoha vláken týkajících se cozy literatury. Tak jako spousta dalších tím odpovídá na dotaz uživatelky, kterou zajímá, jak vypadají ostatní milovníci jejích oblíbených příběhů. Sama přiznává, že je poslední roky příliš vyčerpaná a cozy žánr je to jediné, na co se intelektuálně a emočně zmůže. 

„Já jsem 23letý mechanik,“ dodává v tomtéž vlákně další uživatel se slovy, že cozy žánr čte hlavně během dní, kdy se potřebuje uklidnit. O pár řádků níž zmiňuje podobné důvody i žena pracující ve zdravotnictví. „Jsem vyhořelá, mám děti a ráda čtu, ale už mám dost všech dramat.“

Diskuze obsahuje přes 200 komentářů a všechny si jsou v něčem podobné: jejich pisatelé a pisatelky se nacházejí v životních situacích, kdy potřebují literaturu především k navození pocitů bezpečí. „Připomínám si tím, jak jsem se cítil, když mi dědeček v dětství četl pohádky,“ podotýká jiný uživatel nostalgicky.

Není to zase tolik překvapivé. Podle mediálních studií dnes lidé vyhledávají méně emočně náročné příběhy hlavně v obdobích, kdy společnost dlouhodobě čelí stresu, třeba kvůli ekonomické nejistotě nebo politické situaci. Psychologie toto uvažování popisuje jako vědomý výběr médií podle zvládnutelné míry napětí. Lidé si při něm hlídají, kolik psychické zátěže ještě unesou, a vyhodnocují obsah podle toho, jestli je spíše posílí, nebo vyčerpá. Výzkumy po roce 2020 navíc ukazují, že po zkušenosti s covidovou pandemií vzrostl zájem o tzv. comfort media, tedy filmy, seriály a knihy, které pomáhají zklidnit mysl a obnovit pocit kontroly nad vlastním životem.

Od detektivky přes fantasy až po horor

Dnes velmi populární útulné a laskavě laděné příběhy se na pultech knihkupectví nezačaly objevovat až v posledních letech. Jejich kořeny sahají už do 20. století, kdy je svými detektivkami formovala Agatha Christie. V jejím podání vrazi nebývají psychopati ani sérioví zabijáci a jejich odhalení zpravidla nevede k násilným nebo emocionálně vypjatým konfrontacím. Pachatel je nejčastěji zadržen a předán spravedlnosti v tichosti, často jde o respektované členy komunity a motivy jejich činů obvykle pramení z minukých křivd, rodinných tajemství nebo starých sporů.

Podobně je tomu i v dalších žánrech, které přívlastek cozy používají. Například cozy fantasy, podžánr fantastické literatury, klade důraz na nevyhrocené konflitky a pomalejší tempo, příběhy často zobrazují postavy jako komunitu, vyprávějí o každodenních rituálech, vůních, jídle a prostředích, která připomínají bezpečí — jako knihkupectví, kavárna, tvůrčí dílny nebo domky na kraji lesa.Typickým příkladem je román Legendy a latéčka, který vyšel v roce 2022 v angličtině, o rok později také v češtině. V jeho středu stojí orkyně Viv, která po letech dobrodružných výprav odloží meč a rozhodne se založit si vlastní kavárnu. Ta se stane místem setkávání nejrůznějších obyvatel města, útočištěm pro rozhovory i vznikající přátelství a prostorem, kde se místo heroických bitev řeší spíše to, jak napěnit mléko nebo zdokonalit recept na skořicové rolky.

Po úspěchu prvního románu se Travis Baldree k tématu klidnějších, emočně vlídnějších dobrodružství vrátil i v pokračování Knihkupectví a kostní prach, které dějově předchází původní knize. Tentokrát sledujeme Viv, která se po zranění ocitá v situaci, kdy nemůže pokračovat v dobrodružství, a tak se učí zpomalit. 

V posledních dekádách se tendence příběhy zútulňovat objevila i v hororové tvorbě. Slovní spojení cozy horor sice může na první pohled vypadat jako oxymoron, přesto je funkční. Strašidelné se v něm mísí s laskavým, úzkost s humorem, čtenáři či čtenářky si můžou dovolit cítit se znepokojeně jen na chvíli, aniž by je děj děsil příliš. 

Do tohoto proudu patří například dosud nepřeložený román Cackle od autorky Rachel Harrison, který vypráví o mladé ženě Annie, rozhodnuté přestěhovat se z rušného New Yorku na venkov. V malém městě potkává Sophie, charismatickou, zdánlivě nestárnoucí sousedku žijící v tajemném sídle v lese, která o ni projeví nečekaně velký zájem a chce být její přítelkyní. Přece se nemůže nic zvrtnout, nebo ano?

Co vlastně říká cozy žánr o nás?

Současná popularita laskavějších žánrových příběhů ukazuje, že se v literatuře mění nejen způsob vyprávění, ale hlavně způsob čtení. Hledáme přehledné světy, které fungují podle jasných pravidel. Hledáme vztahy, které nejsou toxické, ale podpůrné nebo aspoň pochopitelné. Hledáme konflikty, které nejsou příliš drásavé, ale jsou dostatečně pikantní na to, aby nás zajímaly. Je to špatně? Příběhy, kterým dnes říkáme cozy, nejsou projevem slabosti. Jsou spíše zkušeným, dospělým způsobem, jak si vybrat prožitek, po kterém nám ještě zbude energie. A to je na tom všem to podstatné: příběhy stále potřebujeme, ale možná není špatné naučit se je volit tak, abychom byli sami k sobě co nejohleduplnější.