Kteří autoři a autorky předpověděli budoucnost? 5 tipů na známé i méně známé knihy
Některé romány napsané před desítkami let dnes působí, jako by jejich autorstvo už tehdy dokázalo vystihnout to, co mělo teprve přijít. Tady je pět knih, které podle mě ukazují, že budoucnost bývá někdy napsaná dávno předtím, než ji začneme žít.
Bret Easton Ellis a jeho Americké psycho
Když Bret Easton Ellis v roce 1991 vydal Americké psycho (anglicky American Psycho), zdálo se, že napsal groteskní satiru o newyorských yuppies (young urban professionals), tedy mladých, úspěšných mužích posedlých prestiží, luxusem a dokonalým vzhledem.
Jeho hrdina Patrick Bateman je totiž prototypem takového muže, pracuje jako zámožný investiční bankéř, jehož život se skládá z módních značek, exkluzivních restaurací a bezduchých konverzací. Jenže pod pečlivě upravenou tváří se skrývá sériový vrah, který zabíjí především ženy, queer osoby nebo chudé bez domova.
Román je brutální a jeho čtení místy otřesné. Ženy v Batemanově světě jsou pouhými objekty, trofejemi, dekoracemi, těly určenými k užívání a ponižování. Etnické a sexuální menšiny pak představují pouhou přítěž společnosti.
O to znepokojivější je, že se na stránkách románu znovu a znovu objevuje jedno jméno: Donald Trump. Pro Batemana i jeho kolegy je zosobněním toho, čím sami chtějí být: symbolem úspěchu, prestiže a moci. Kdo by to byl předvídal, že muž, který byl literární karikaturou narcismu a povrchnosti, se o tři dekády později stane prezidentem USA.
Margaret Atwood a její dystopie
Margaret Atwoodopakovaně zdůrazňuje, že v jejích dílech není nic, co by lidstvo už nezažilo. Vychází z historie, ze sociálních experimentů, z existujících technologií i z kolektivní paměti toho, co lidé dokázali provést sobě i druhým.
K jejím nejvýraznějším dystopiím bezesporu patří Příběh služebnice (anglicky The Handmaid’s Tale, 1985), v němž Atwood představila teokratický stát Gileád vzniklý na území bývalých Spojených států amerických. Ženy jsou v něm zbaveny základních práv — nesmějí pracovat, vlastnit majetek ani rozhodovat o vlastním těle. Malá část z nich, tzv. služebnice, je pak přidělována mocenské elitě, aby jí rodila děti.
Zhruba o 30 let později se Atwood ke Gileádu vrátila v pokračování Svědectví (anglicky The Testaments, 2019), které se odehrává patnáct let po událostech prvního dílu. Autorka zde ukazuje, že ani nejpevnější systém není neotřesitelný — rozpad se často rodí uvnitř a přichází od těch, kdo mu zpočátku věrně sloužili.
Obě knihy a především rudé kostýmy služebnic se dnes staly globálním symbolem protestu, který využívají ženy jak na amerických demonstracích proti zpřísnění potratových zákonů, tak na polských pochodech za práva žen.
Autorka se ale také věnovala ekologické a technologické apokalypse v trilogii MaddAddam, zahájené románem Gazela a Chřástal (anglicky Oryx and Crake, 2003), která nově vyšla v nakladatelství Argo. Hlavní postava, známá jako Sněžný, přežívá v troskách světa, který zničil jeho přítel — geniální, avšak morálně vyprázdněný vědec Chřástal. Ten svými genetickými experimenty a globální pandemií vyhladil většinu lidstva a vytvořil novou, laboratorně „čistší“ civilizaci. Atwood zde otevírá témata, která nám jsou dnes až nepříjemně povědomá: světová pandemie nebo například rostoucí moc technologických korporací.
J. G. Ballard a jeho High-Rise
Je dost možné, že jste o J. G. Ballardovi neslyšeli, a to je škoda. Ve svém osmém a partně nejznámějším románu High-Rise (1975) vypráví J. G. Ballard o životě v moderním mrakodrapu na okraji Londýna, který je koncipován jako soběstačný mikrosvět. V jeho zdech se nachází supermarket, škola, bazén i další služby, a obyvatelé tak v podstatě nemají důvod budovu opouštět.
Platí tu přitom jedno jednoduché pravidlo: čím výš bydlíte, tím jste bohatší a vlivnější. Architektura se stává viditelnou mapou sociálních rozdílů, protože luxusní horní patra patří elitě a ta nižší méně majetným. Na první pohled jde o utopii pohodlného městského života, kde je o vše postaráno. Jenže právě tato izolovaná soběstačnost se brzy ukáže jako past.
Stačí drobný otřes – výpadek elektřiny nebo porucha výtahů – a křehká rovnováha se zhroutí. Obyvatelé výškového domu se přestávají chovat civilizovaně a mění se v soupeřící „kmeny“, rozdělené podle pater, v nichž žijí.
Na mě dnes High-Rise působí jako zajímavá metafora současné krize bydlení. Jako by se ukazovalo, že pro běžné obyvatele už v městském prostoru nezbývá místo a jedinou možností je „vtlačit“ je do vertikálních budov, které nahrazují tradiční sousedství a vytvářejí nové formy segregace.
Ballardův román tak působí jako varování, že architektura není jen otázkou estetiky, ale i mocenského uspořádání — a že to, kde a jak bydlíme, určuje, kdo má právo zůstat ve městě a kdo je vypuzen k jeho okraji.
