Rozmarné léto: Klasika, kterou už tohle léto přečtete
Horké léto volá po klasikách, alespoň nám se to tak většinou stává. Zmocní se nás pocit, že bychom měli mít teď víc času dohnat to, co jsme u maturity obelhali a doplnit si základy. V půlce léta samozřejmě zjistíme, že jsme sahali jen po jednoduchých novinkách, u kterých si odpočineme, a čas jsme klasikám nevěnovali. Jenomže je tu jedna, kterou by byl hřích v létě nevytáhnout.
Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným, píše Vančura v Rozmarném létu. Znáte ale citát celý, tak, jak v knize je?
„Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a tělesnou čistotu? Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu.“ (Teď můžete frajeřit u piva.)
Milujeme, když zlidoví nejen filmové hlášky, ale i ty knižní – i tady samozřejmě film Jiřího Menzela velmi napomohl, zvlášť díky hvězdnému obsazení třeba Rudolfa Hrušínského nebo Jany Preissové. Mimochodem, s tímhle filmem, který spousta diváků a divaček považuje za jeden z českých kinematografických klenotů, nebyl režisér zprvu vůbec spokojen. O to víc ho překvapila pozdější pochvala samotného velkého Miloše Formana.
Knížka Rozmarné léto je naprosto ideální pro vaše letní lebedění u vody – je lehounká, pomalá a víc než hutného děje se soustředí na ospalou atmosféru malého českého města během nebývale chladného léta. Vančurův jazyk je bohatý, květnatý, precizní a nádherný, ale taky vám čtení „nedá zadarmo“. Poprvé vyšla v roce 1926, téměř tedy před sto lety. Jazyk se pochopitelně vyvinul, zjednodušil pro naše uši a oči, a tak je možné, že si na předokonalou Vančurovu češtinu budete muset chvilku zvykat a čtení vám půjde pomaleji, než jste zvyklí. Autorův jazyk je ovlivněn barokní podobou češtiny, přetéká přechodníky, které v dnešní češtině najdeme pomálu (třeba jako slovo vstoupivši: „Za těchto hovorů Anna vyšla z vozu, a vstoupivši na koberec opět rozestřený, zjednala si záhy ticho.“) nebo i specifickými výrazy (třeba „šlakovitě“: „…hezkých holek je rovněž šlakovitě málo, avšak jsou…“).
Pokud knížce ale čas a vůli dáte, odvděčí se vám krásným zážitkem. Přenese vás zpět v čase, potkáte postavy-figurky, ve kterých možná něco uvidíte i z dnešních lidí a ponese vás na letní pomalé atmosféře, kterou už nejspíš v jiné knize nepotkáte, minimálně ne v téhle formě. Pokud jsme vás doteď nepřesvědčili, myslíme, že Vančurův humor by mohl – kniha je totiž extrémně vtipná, možná proto, jak sofistikovaným jazykem postavy vtipné hlášky pronáší, humor je tím pádem taky o krapítek výše než hospodské vtípky plné vulgarismů, s nimiž si dnešní tvorba častěji rozumí:
„Ach,“ odvětil Antonín, „nemůže býti spravedlivější příčiny k stížnosti, než je moje, neboť vězte, že se Kateřina vrátila.“
„Myslím,“ odpověděl kněz, „že jste veliký hříšník a že tato zlá denní povětrnost je trest nebes.“ „I čerta,“ odvětil. Antonín, „byly doby, kdy jsme hřešili ostošest, a přece svítilo slunce! Myslím, že to v tom nevězí.“
„Chutě, chutě,“ pravil zachovávaje vážnost, ačkoliv z jeho kalhot crčela voda, „co otálíš, co tu prodléváš. Běž! pospíchej i přines tomuto nebohému děvčeti krapítek teplého mléka a suché prádlo! Obávám se, že je dočista utopeno.“
