blog

Kateřina Dubská: Lidé se lásky bojí

5.08. 2013

Kateřina Dubská vydala nedávno knihu Člověk Gabriel, snový příběh o tradicích, romských zvycích a lásce, který sepsala z velké části na samotě v domě v Bílých Karpatech. Místo politiky a vedení nakladatelství se nyní věnuje  nadaci na pomoc romským studentům, píše a stará se o své malé hospodářství.

Jak přesně došlo k tomu přerodu? Brno, politika, městský život − a najednou žijete na kopci na farmě?

U mne šlo o přerod ve vlastní  hlavě. Vnější okolnosti k těm změnám v hlavě samozřejmě přispěly, ale mne ten přerod „dokopal“ až na Kopanice. Ještě před deseti lety, kdybych se přestěhovala na stejné místo, tak se tam do půl roku zákonitě zblázním. Nezvládla bych tu samotu, jiný způsob života a bylo by mi líto, že o něco přicházím. Asi jsem si nějak přeskládala zásadní hodnoty. Vždycky říkám, že po čtyřicítce by měl člověk začít dělat generální úklid duše. Málokdo ale si generální úklid začne dělat sám od sebe. Většinou jsme k němu prostě dokopáni.

 

PŘEČTĚTE SI RECENZI KNIHY GABRIEL OD KATEŘINY DUBSKÉ

 

Při generálním úklidu ale člověk může dělat mnoho věcí, ne zrovna přestěhovat svůj život na venkov.

Potřebovala jsem si asi vyčistit zátěže z rodiny, z minulosti, srovnat se s tím, co se stalo, proč se to stalo. Uvědomila jsem si, že kariéru můžu dělat pořád, ale nejdůležitější je mít kvalitní vztahy. Pravdou je, že svou roli sehrála nějaká tušená potřeba soběstačnosti, kterou se v poslední době zabývá stále větší množství lidí.

Chybí vám velkoměsto?

Jako intelektuálovi s bohémskou duší mi občas schází hospůdky, chybí mi jen tak náhodně potkávat známé, občas i potřebuji probrat pro mne důležitá témata a tak se prostě seberu, jedu do Brna a tam si to najdu, nebo Brno přijede za mnou. Mám samozřejmě v Brně pořád povinnosti, takže jednou za týden, dva, tam vyrazím.

Nečekala jste na knížku rozporuplné ohlasy? Přece jenom romské téma není v Čechách oblíbené.

Samotnou mě to udivilo, že nebyly. Čekala jsem je. Kamarádka mi vyprávěla, že v knihkupectví slyšela dvě paní, jedna si stěžovala, že nemá co číst a ta druhá jí podala mou knihu a řekla, že je dobrá, ať si ji přečte. A ta první paní se na ni koukla a řekla, že ji nechce, protože je o Cikánech. Ale já osobně zatím nemám na tohle téma negativní ohlasy. Spíše naopak.

Čtěte také  Osvědčené tipy na knižní dárky na poslední chvíli

Dokonce jste i založila nadaci na podporu talentovaných romských dětí. Jak jste se k tomu tématu dostala?

Prožila jsem část dětství v ulici Hrázní v Teplicích, která by dnes byla označena jako sociálně vyloučená oblast, dnes už neexistuje, jako řada jiných místních pozůstatků krásné prvorepublikové architektury, kterou zničily doly a průmysl okolo. Asi ne přímo kvůli tomu, ale když jsem úspěšně odešla z první firmy, kterou jsem spoluzakládala, tak jsem měla pocit, že když se člověku někdy někde zadaří, tak to má vracet. Myslím si, že je to taková povinnost člověka, který má majetek. Nedomnívám si, že je to jen můj výmysl, ale že je to na Západě úplně běžné a chválabohu i u nás to začíná být součástí přemýšlení. Ne dávat, ale pomáhat − těm, kteří chtějí pomoct a kteří nemají takové štěstí jako vy.

 

PŘEČTĚTE SI RECENZI KNIHY GABRIEL OD KATEŘINY DUBSKÉ

 

Proč jste si vybrala zrovna pomoc Romům?

V té době mě to oslovovalo. Tehdy začaly první rasové útoky a mně to dělalo strašně zle. Sama jsem ani nechápala proč, ale pořád jsem přemýšlela, co s tím. A napadlo mě, že vzdělání je jediná cesta, jak vytvořit elitu, která sama pomáhá svým lidem. Je to o emancipaci této minority a tomu lze přispět jenom tím, že z ní vyrostou lidé, kteří sami mají přehled a sami dávají příklad ostatním, že řadu problémů lze řešit jinak a lépe. A podle mého se právě toto začíná dít. Pomoc z venku nikdy takto efektivně nefunguje.

Co nadace přesně dělá?

Existuje už 11 let a je to jediný nadační soukromý fond, který je sponzorován jen ze soukromých zdrojů a zabývá se touto tematikou. Naši studenti dostávají stipendia, ročně máme mezi 30 − 40 stipendisty. Každý rok se musí přihlásit, a pokud studují a mají odpovídající průměr, tak dostávají stipendium celé čtyři roky, dnes vyplácíme 70% schválených stipendií.

Za těch téměř 12 let se situace výrazně zlepšila, i když z médií to tak bohužel nevypadá, ale vzdělaných Romů opravdu přibývá. I mezi sebou se podporují, pomáhají své komunitě a mají stále zajímavější studijní obory. Nejen díky nám, my jsme jenom malou kapkou v moři.

Jste s nimi v kontaktu také vy sama?

Čtěte také  Julie Caplin: Romantika je univerzální, všichni ji známe a všichni jí rozumíme

Pokaždé jsem u výběrových řízení. Vždy se od nich tak nějak odvznáším domů, protože mě ti lidé fascinují. Některé příběhy, které tam slyšíme, jsou tak tragické, že před nimi nemohu jinak než smeknout. Jsou to hrozně zajímavá setkání.

V recenzích je také často slyšet, že znáte dobře romskou kulturu.

Mám romské přátele, částečně k tomu přispěl i jakýsi výzkum. V Brně máme výborné Muzeum romské kultury, a když jsem si nebyla s něčím jistá, tak jsem konzultovala. Svatby, pohřby, to je celkem veřejně známé. Zbytek tak nějak vím a cítím, protože je mi ta romská duše strašně blízká. Možná mám jen štěstí na úžasné lidi.

Dalo by se říct, že jste žena plná rozporů. Nejdřív jste pracovala se vzdělávací literaturou v technickém nakladatelství, poté napíšete takovou knihu. Nejdřív žijete v Brně, poté se odstěhujete na samotu. To je takové z extrému do extrému, ne?

Myslím, že je to jen přirozený vývoj. Po generálním úklidu vidíte vše jinak. Poté umíte být sama se sebou. A já si to strašně užívám. Velmi často se ráno podívám z okna a řeknu si: Ježiši, já mám štěstí. Ráno se postarám o dítě, o zvířata, udělám si kafe a sednu si k počítači a píšu, odpoledne se věnuji okolí a rodině.

Už vzniká pokračování, že?

Ano. To už budou reálné příběhy. Gabriel je sice založený na postavě, která někdy opravdu existovala a byla mi sympatická, ale zbytek je fabulace. Nová kniha obsahuje konkrétní příběhy, které se staly. Problém s identitou tam bude také zaznívat, ale spíše to bude o tom, co se děje, když je lásky mnoho a když jí je málo.

Myslíte si, že je lásky málo?

Myslím si, že se dnes lidé lásky často bojí a brání se jí. Oni by ji strašně chtěli, ale bojí se toho, co přináší s sebou. Občas totiž přinese i trápení a zklamání. Jenže i to je pro nás cesta, která nás má naučit a poučit. Ale my poslední dobou nějak málo vydržíme. Než aby lidi trpěli a učili se, a pak se dobrali něčeho hodnotného, raději se vzdají předem, naslouchají svému strachu a pak se diví, že jim něco zásadního chybí. Nic není zadarmo.

Vztah není přece jen o tom, že se zamilujeme a vše je perfektní. Vztah není pohádka. Princ s princeznou se po pohádkové svatbě možná také po zbytek života dohadovali, učili se od sebe navzájem  a v určité chvíli se museli rozhodnout, jestli jim to pořád stojí za to být spolu. Vztah je práce. A dnes se mnoha lidem takto pracovat nechce. Radši to zapíchneme, utečeme a hledáme další romantický vztah. A pak jsme nešťastní a nevíme proč.

Jaká je nová role spisovatelky? Užíváte si ji?

Čtěte také  Veronika Opatřilová: Moje knížky by se měly procítit, ne porovnávat

Já nevím. Nenazývala bych se spisovatelkou. Ještě jsem si asi nezvykla. Nejtěžší je udržet autorské ego na uzdě, takže já jdu vždycky radši hned něco dělat, protože jakmile mi někdy začal stoupat nos, tak jsem po něm vždy dostala. Z druhé knihy mám napsané dvě třetiny, ale je potřeba, aby se to uleželo.   Takže teď dávám dohromady jinou, která se psala průběžně.  Vím, že můj způsob psaní tak úplně neodpovídá současnému stylu psaní a tomu, co je dnes oceňováno; asi jde proti proudu.

V tom případě jsem ve vašem životě prošvihla část, ve které jste šla s proudem.

(smích) To máte asi pravdu. Jsem občas takový KATKAlyzátor. Uvidíme, co protiproud udělá a zase přinese. Uvědomuji si podle reakcí od čtenářů, že je jim hodně často jedno, že jde o Roma. Že je to  kniha o duši, kterou máme všichni stejně krásnou a záleží jen na nás, co s ní provedeme. A o řádu, který dnes chybí. A čtenáři mi často píší, jak o Gabrielovi přemýšleli ještě několik dalších dní a dokonce se jim o něm i zdálo.

Styl knihy je odlišný od současné moderní literatury. Bude druhá kniha stejná?

Ne, to není tak úplně můj autorský hlas. Nevím, kde se objevil. On si to někde „vycigánil sám“ a já jsem jen byla poblíž počítače. Byla jsem jen ta spojnice. Možná, že tímhle archaickým stylem už nikdy psát nebudu. Gabriela jsem psala asi pět let a postupem času se jen předělával. Druhá kniha bude v něčem hodně jiná. I když se poslední dobou často přesvědčuji, že je to energii, která jde ze slov a je ukrytá i za nevysloveným.

PŘEČTĚTE SI RECENZI KNIHY GABRIEL OD KATEŘINY DUBSKÉ

 

 

Zdroj obrázků: brno.idnes.cz, jota.cz