Měšťanská kultura ve světle vzpomínek
Thomas Mann patří bezesporu k velkým německým spisovatelům dvacátého století, jehož díla se stále těší určité popularitě i v naší zemi. V loňském roce vydalo Nakladatelství Academia v rámci edice Paměť knihu sestavenou z jeho biografických črt a vzpomínek, které byl on sám posluchačům a čtenářům ochoten poodhalit. Mann nikdy nenapsal své velké (a tlusté) paměti či biografii.
Informace o sobě podával při přednáškách, rozhovorech, v různých novinových textech, kritikách, ale i ve svém beletristickém díle. Předložený soubor vybraných krátkých textů, z nichž se čtenář dozvídá mozaikovitě a spirálovitě a rozhodně ne chronologicky různé informace z autorova života a proniká do jeho postojů a názorů, je prvním pokusem tohoto druhu u nás, jak představit Thomase Manna jinak než prostřednictvím díla a odborných studií. Z textů poznáváme Manna ne jenom jako vypravěče se smyslem pro detaily, ale také s určitým smyslem pro humor, citem pro spravedlnost a poctivost, muže netajícího se obdivem a úctou ke své manželce, předního německého intelektuála a zároveň špatného gymnaziálního studenta, který pocházel v podstatě z maloměstské měšťanské společnosti, jejíž svět za jeho života kvapem zanikal i k lítosti samotného spisovatele.
Texty v podstatě téma života T. Manna rozvíjejí, podle účelu, s jakým vznikaly, se v nich projevuje větší či menší úspornost, košatost vzpomínek, ale i výstižnost sdělení.
Některé texty začínají v podstatě stejně a jednotlivá subtémata dále rozvíjejí, zhušťují či vynechávají. S tím pochopitelně souvisí i interpretační a percepční náročnost textů. Odpověď na anketu může být mnohem náročnější a nudnější, pokud si člověk neuvědomuje konsekvence, než dlouhá přednáška určená pro univerzitní posluchače. Na druhou stranu nepochybně zaujmou Mannova vyprávění o návštěvách spiritistických a okultistických seancí, v nichž se opravdu až s vědeckou přesností snaží urputně zachytit každý detail, aby zanechal objektivní zprávu, o níž věří, že bude moci jednou posloužit tomu, aby se okultní vědění stalo právoplatnými vědeckými disciplínami.
Nepochybně čtenáře zaujme text věnovaný návštěvě Čech, kde se také setkal s Karlem Čapkem, ale i jiné cestopisné črty. Určitě pobaví jeho stížnosti na vlakové spoje:
Nyní musím žalovat na toto spojení (Řezno – Praha – doplnil L. J.). Spojení do Prahy je zanedbávané a opravdu špatné. Mezi dvěma hlavními městy jako Mnichov a Praha by přece měly jezdit přímé vagony. Ve Schwandorfu se musí přestupovat. Do Řezna sice jede jídelní vůz, takže tam lze posnídat, ale oběd je tak časně, že si člověk musí s sebou vzít zásoby. Nepohodlnosti je třeba politovat, protože podle zkušenosti se pražští Němci mimořádně těší, když k nim přijedou Němci říšští. To by snad byl dobrý důvod k usnadnění tohoto spojení.
Myslím, že pochopitelně největší zájem o knihu projeví literární vědci a historikové, ale domnívám se, že výběrově mohou texty zaujmout i zájemce o historii a německou kulturu z řad laiků. Každopádně je třeba mít předem na paměti, že texty nejsou žádná oddychovka a soubor bulvárních informací a intimností ze spisovatelova života.
