Raději čtu romány než sbírky povídek. Rozečtený román (a to se vám ani nemusí moc líbit) k dočtení láká tak nějak samozřejmě. Jsme zvědaví, jak dopadne a co bude s hlavními hrdiny, a dokud se to všechno nedozvíme, nebudeme mít klid. Sbírky povídek podobnou magií neoplývají – dočtete jednu povídku, příběh se uzavře. K pokračování ve čtení …

Ve chvíli, kdy začínám číst novou knihu, nikdy dopředu negooglím, o čem je nebo jak o ní hovoří kritici. Nechci si nechat vzít svoji objektivitu. A jinak tomu nebylo ani v případě Marcely Serranové a jejího románu Deset žen. U autora či autorky je to něco jiného, zajímá mě vždy jeho příběh.

S literaturou popisující problematiku vztahů stejného pohlaví ke stejnému pohlaví se v poslední době roztrhl pytel. Téma „zakázané“ lásky přestalo být tabuizováno (narozdíl od Ruska, kde se gayové a lesby musí stále skrývat) a začalo se hojně dostávat do knih a filmových scénářů.

Už dlouho jsem nad knihou neuronila slzu. A už dlouho jsem ji neuronila nad knihou, která nebyla románkem. Románkem o lásce. Možná se to stalo proto, jak opravdové příběhy knížka vyprávěla.

Terezu Boučkovou známe především pro její nepřehlédnutelné romány a  jiné delší prózy − kniha Rok kohouta byla nejprodávanější českou knihou roku 2008 a dále kupříkladu Indiánský běh získal cenu Jiřího Ortena. Tentokrát ale Tereza Boučková zvolila formu, ve které ji čtenáři ještě neznají − krátké, minimalisticky psané povídky.  

Nejnovější kniha spisovatele a dramatika Ivana Klímy, pojmenovaná O lásce, tichu i zradě, v sobě skrývá soubor povídek sepsaných v několika posledních letech. Podle názvu, který je lehkým klišé, i podle dovolenkového obalu by čtenář mohl očekávat, že po otevření knížky se na něj vyvalí záplava oddechových, nenáročných, až banálních příběhů, opak je ovšem pravdou. Klímovy povídky s sebou …