Ivona Březinová: Nadšeným čtenářem se člověk musí stát v dětství

Svými knihami ovlivňuje mnoho dětí a dospívajících u nás. Snaží se rozvíjet dětskou fantazii kamkoliv přijde – ať už na bezpočtu besed v knihovnách, kurzech tvůrčího psaní či v malém knihkupectví s fantasy literaturou. „Za to, že jsem svou první knihu napsala pro děti, vděčím svým dcerám. A za to, že píšu pro děti i dnes, kdy moje dcery dospěly, vděčím své schopnosti stále být dítětem. Je mi tak totiž dobře,“ říká o sobě spisovatelka Ivona Březinová.

Kdy jste se rozhodla, že budete mít takto vyhraněné zaměření?

Já jsem se k tomu nijak vědomě nerozhodla. Od dětství jsem chtěla být spisovatelkou, ale nikdy jsem netvrdila, že budu psát pro děti, natož výhradně pro děti. (A pro dospívající – ti už vlastně dětmi nejsou.) Když jsem byla na mateřské dovolené, uvědomila jsem si, že můj sen – psát knihy – se mi zatím nesplnil. A že bych pro to měla něco udělat

 Ve vašich knihách (např. série Holky na vodítku) pro dospívající se věnujete problematikám jako je bulimie, gamblerství, drogy atd. Souvisí to nějak s faktem, že máte Vy sama dvě dcery a vidíte, co na ně vše v dnešním světě číhá?

Ano. Svět, do kterého dnes děti dorůstají, je v mnohém nebezpečnější, než byl v době mého dospívání. Triptych Holky na vodítku vlastně vznikl ze strachu o moje vlastní holky. Cítila jsem potřebu všechna ta nebezpečí poznat a pokud možno pochopit, být po ruce a umět zasáhnout, kdyby bylo třeba. A hlavně být partnerkou v rozhovoru. Do té doby pro mě byla slova jako drogy, anorexie nebo gamblerství jen prázdnými pojmy z výstražných letáků. Že z toho všeho pak vznikly tři úspěšné knihy, je doprovodný produkt skutečnosti, že jsou mé dcery v pořádku. Ale není to moje zásluha, je to moje štěstí.

V několika knihách se snažíte mladým lidem přiblížit slavné spisovatele, jako např. v Blbnutí s Oscarem, kde se skupina teenagerů snaží pochopit život Oscara Wilda. V jiné publikaci jsou zase děti po stopách K.H.Máchy. Na jakém základě jste autory vybírala?

Knihy téhle řady jsou vlastně literárními cestopisy pro mládež. Vytvořila jsem bezva partu, která ráda cestuje a někdy cíleně, jindy bezděčně putuje do míst spjatých se slavnými literárními osobnostmi. Mácha to všechno začal – byl posedlý turistikou. Klidně šel pěšky z Prahy do Krkonoš. Nebo do Itálie. Na Kokořínsku je turistická trasa, která v mapách nese jeho jméno. A já jsem na ni vyslala své hrdiny. V prázdninových příbězích jsou zabalené informace z literární historie tak, aby čtenář neměl pocit, že čte učebnici. A aby možná s údivem zjistil, že slavní velikáni prožívali problémy, které jsou dodnes aktuální. Milostný trojúhelník Karoliny Světlé, věčně zrazovaná Božena Němcová, která bez lásky neuměla žít. Nebo homosexuál Oscar Wilde, s jehož osudy se mí hrdinové setkávají při studijní cestě do Dublinu. Jedna z chlapeckých postav poznává, že přijmout skutečnost, že je člověk gay, může být vnitřně stejně drásající jako před sto lety.

Dětem se také musí líbit, že koncem pohádky pro Vás nekončí příběh samotný. Vydala jste pokračování slavných pohádek, kde se děti dozví, co se stalo poté, co si princ vzal Popelku. Publikovala jste dokonce recepty z pohádek. Jaké jsou dětské reakce na tyto knížky?

Pohádky děti milují v klasické i pozměněné podobě. A pro mě jsou nevyčerpatelnou inspirací. Jsou to kostičky, s kterými je možno si hrát, donekonečna je přeskupovat, stavět z nich jiné příběhy, nebo ty původní obracet naruby. Dělám to s velkou chutí, ale zároveň i s pokorou. Jedním z mých posledních takových kousků je pohádková kuchařka Hrnečku, vař! Gurmán až zajásá, když si uvědomí, v kolika pohádkách se vaří, smaží, peče a hoduje. Téhle skutečnosti jsem využila s tím, že ilustrace k pohádkám, ale i receptům na jídla z pohádek, jsem vyhledávala v přebohatém díle Heleny Zmatlíkové. Je to úžasné, ale žádná pohádka ani pokrm nezůstaly bez ilustračního doprovodu. A já mám radost, že z téhle hry vznikla zase další knížka.

Jste známá častým hostováním a besedami ve školách a knihovnách. Jaký je to vůbec pocit, mít před sebou skupinu malých dětí, které Vás a Vaše postavy berou jako vzor?

Určitě pro všechny nejsem vzorem. Možná v tom smyslu, že je nabádám, aby šli za svým cílem. Aby v životě dělali, co je baví a co jim jde. Občas jsou mými posluchači na besedách i ti, kteří taky touží psát. Pro ně jsem důkazem, že sny pětileté holčičky stát se spisovatelkou mohou být splnitelné.

 Kdo byl tento literární vzor pro Vás, když jste byla malá?

V sedmi letech jsem se setkala se spisovatelkou Annou Sedlmayerovou. Řekli mi, že píše knihy, a já na to řekla, že je budu psát taky. Můj třídní na gymnáziu pak byl básník a spisovatel Jan Houška. Díky němu jsem pochopila, že jedna z cest ke spisovatelství může vést přes studium českého jazyka a literatury na Pedagogické fakultě. Literární akademie v té době ještě neexistovala, dneska bych určitě šla po maturitě tam.

Na Literární akademii jste sama několik let učila. Jak Vás ovlivnila tato nejmladší spisovatelská generace?

Své studenty jsem brala jako své spolupracovníky, jako kolegy, s nimiž pracuji na stejném projektu. Už proto bylo ono ovlivňování vzájemné. Určitě jsem rozšířila svou schopnost dívat se na svět cizíma očima a vyjadřovat se pomocí dalších výrazových rejstříků. A hlavně jsem se vedle nich naučila pracovat v týmu.

 Jakým směrem jste se snažila ovlivnit Vy je?

Snažila jsem se hlavně hledat a rozvíjet osobitost každého ze začínajících autorů, protože není úkolem učitele, aby vychovával své epigony. Přesto díky mému zaměření na literaturu pro děti někteří z mých studentů (Jiří Holub, Zuzana Frantová, Ladislav Karpianus) vykročili právě tímto směrem, ačkoliv dřív o psaní pro děti ani neuvažovali. To však mým záměrem nebylo. Chtěla jsem je hlavně naučit, že spisovatel na sobě musí pracovat, že ze sebe musí dostat to nejlepší, že musí jít za svými sny a dotahovat je až k realizaci. A že vydáním knihy práce nekončí. O knihu je třeba se starat, ukázat ji světu, pořádat besedy a veřejná čtení. Mám radost, že šest hektických let přineslo své ovoce. Nejen ti tři jmenovaní, ale i Kateřina Hejlová, Ilona Fryčová, Petra Poliaková a David Šváb už mají za sebou vydané knihy. A další se k nim brzy přidají. Psaní se nedá naučit, ale v tvůrčím prostředí se dá přirozený talent kultivovat.

Otevřeli jste si s manželem vlastní knihkupectví s fantasy literaturou. Měli jste pocit, že na trhu něco podobného chybí?

Manžel si chtěl splnit jeden ze svých snů. Jako nadšenec pro science fiction literaturu se v této oblasti pohybuje už léta. Zaměřením knihkupectví na fantastiku jsme vlastně vyklenuli pomyslný oblouk od pohádek a mýtů právě až po fantasy. V současné době ale literatura pro děti v našem knihkupectví převládá. Je možné tu sehnat spousty knih podepsaných jejich autorem či ilustrátorem. Stali jsme se výdejním místem nejmladšího českého nakladatelství JaS. A také je nutno říct, že Fantazie není jen knihkupectví, ale i vinotéka. Každý čtvrtý čtvrtek v měsíci od 18.00 tu pro veřejnost pořádám setkání se spisovateli, ilustrátory, nakladateli a dalšími příznivci knih. Pořad se jmenuje Ivona uvádí…

 Jste zakládající členkou tvůrčí skupiny Hlava nehlava. Jak to celé vzniklo?

Skupina Hlava nehlava vznikla na mých seminářích tvůrčího psaní v době, kdy jsem na Literární akademii působila prvním rokem. Když jsem zjistila, že ve studentech se skrývá poměrně velký tvůrčí náboj, rozhodla jsem se, že se pokusím dovést práce v seminářích až ke knižnímu vydání, což se díky nakladatelství Albatros povedlo. Po Albatrosu se rukopisů povídkových sbírek v dalších letech ujala nakladatelství Knižní klub a XYZ. V současné době pracujeme už na sedmé knize (předtím např. Noční můry nespí, Tisíc jizev). Budou to sportovní pohádky a vydá ji nakladatelství JaS, které se mladým autorům z Literární akademie systematicky věnuje.

Myslím, že loňský rok „proslavil“ nejvíce knihu Začarovaná třída. Jak se na to zpětně díváte? (pozn.red. Úryvek z knihy Začarovaná třída, publikovaný ve školní čítance pro ZŠ, byl označen za rasistický.)

Se smutným úsměvem. Překvapilo mě, že se něco takového vůbec může stát. Kniha, která se dostala do mezinárodního registru knih bojujících za rasovou snášenlivost, byla nařčena z rasismu. Není to komické? Někomu se zřejmě nelíbilo, že poměrně vyhrocená ukázka z této knihy se stala součástí čítanky pro 2. ročník ZŠ.

Co jste naposledy koupila svým dcerám za knihu?

Úžasnou výpravnou publikaci Historii Evropy Renáty Fučíkové a Daniely Krolupperové. A pak Uzly a pomeranče od Ivy Procházkové. Její knihy nikdy nezklamou.

 Naše děti nečtou – to je obecně známý fakt. Nebo zažitý stereotyp?

Děti čtou. Některé hltají knihu za knihou a jsou pravidelnými návštěvníky knihkupectví i knihoven. Ale asi je jich méně než dřív. Část dětí nahradilo četbu televizí nebo počítačem. Ale pokud tráví čas na internetu, tak vlastně taky čtou. Nadšeným čtenářem se člověk musí stát v dětství. Pokud četba nebude pro dítě radostí a odměnou, asi pak bude v pozdějším životě o mnohé zážitky ochuzen.

 Máte pocit, že musíte děti přitáhnout zpět ke knize? 

Snažím se psát tak, aby čtenáře bavilo moje knihy číst. A aby si s každou knihou odnesli nějaký pocit, prožitek, informaci, která jim bude užitečná. Život je dnes příliš rychlý, zvykli jsme si říkat, že nestíháme. Jsem ráda, když mi čtenáři napíší, že čas strávený nad mou knihou jim stál zato.

Ivona Březinová se narodila (*1964, Ústí nad Labem) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. S manželem a dvěma dětmi dcerami žije v Praze. Autorka píše pohádky a příběhy pro malé čtenáře. Autorka za své publikace získala mnoho ocenění (Zlatá stuha, Cena nakladatelství Albatros, kniha Začarovaná třída byla zapsána na listinu IBBY- Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu). Šest let vedla seminář tvůrčího psaní na pražské akademii Josefa Škvoreckého, nyní se věnuje psaní a svému knihkupectví Fantazie.