Drsně něžné pohlaví v podání opilce z Los Angeles
Sny, tajná přání, představy a očekávání. Pojmy dávající lidskému životu význam, silou tlačící naše jednání dál a bránící stagnaci. Co se stane s lidským individuem, opustí-li ho tato síla? Americký prozaik a básník Charles Bukowski odpovídá ve svém třetím románu Ženský jednoduše: rezignuje. Tato odpověď je českému čtenáři zprostředkována v druhém vydání nakladatelstvím Argo.
Jak už je u Bukowského zvykem, hlavním hrdinou románu je Henry Chinasky, autorovo alter ego. Dílo je sice románem, nicméně se jakékoliv charakteristice románu, coby slohového útvaru, vymyká. Děj se soustředí pouze na život hlavního aktéra Henryho a na jeho životní lapálie. Postarší, více méně slavný spisovatel opouští své dlouholeté zaměstnání na poštovním úřadě. Ztracenou půdu pod nohama, kterou tvořila jeho dlouholetá první žena, se hlavní hrdina nesnaží znovu nalézt; rezignuje na sebe jako člověka i jako autora a jediný rádoby smysl života shledává v pár půllitrech piva a milostných dobrodružstvích se ženami, k nimž se přízvisko „něžné“ přinejmenším nehodí.
Henry Chinasky, čerstvý spisovatel z povolání, se vyrovnává se životem svobodného člověka po svém. Veškerou svou energii a chuť věnuje ženám, ke kterým chová zvláštní vztah.
Po padesáti letech, strávených v budově ve společnosti dopisních papírů, jakoby prožívá tento starší pán pubertu: propadá vábení žen a opájí se jejich kouzlem. Ve čtenáři tak budí dojem na jedné straně nevinného přestárlého hošíka, neschopného se rozhodnout, a na straně druhé prozíravého starého cynika, ustrašeně se krčícího na zadním sedadle svého milovaného Volkswagenu s pivní láhví v ruce.
Celý příběh se odehrává cyklicky: Henry se setká se ženou nebo dívkou, prožijí spolu několik nocí, které pro hlavního aktéra končí většinou opileckých fiaskem, následuje bouřlivá výměna názorů završená partnerčiným odchodem a seznamováním Henryho s ženou další, pravděpodobně mladou fanynkou. Na pozadí těchto, na první pohled neustále se opakujících milostných románů a dějové stagnace se však hlavní hrdina vyvíjí. Spolu s každou ženou opouštějící dveře jeho domu se Bukowského alter ego zbavuje kousku neviňátka a cynika a odhaluje tak i svou „lidskou“ tvář. Uvědomuje si své vlastní pokrytectví a bezvýchodnost celé nastalé situace, totiž ztráty smyslu života a honění se za pouhou iluzí.
Čtenáři Bukowského knih určitě neuniknou jisté podobnosti mezi dvěma aktérkami prožívajícími po boku Henryho pikantní chvíle a ženami reálně se pohybujícími v autorově blízkosti. První z nich je Lýdia, sochařka a básnířka, která vytvořila Bukowskému bustu – tento motiv se vyskytuje nejenom v Ženských, ale i v jiných povídkách. Druhá pak je poslední Henryho přítelkyně v románu Sára, jež byla ve skutečnosti druhou Bukowského manželkou.
Oproti jiným Bukowského dílům jsou Ženy psány syrovějším a mnohem nekompromisnějším způsobem, zejména při barvitém popisu jedné z mnoha mužsko-ženských sexuálních konfrontací, což na někoho může působit až odpuzujícím dojmem.
Z mého pohledu naopak tato autorova jazyková surovost podtrhovala autorovo hledání sebe sama. Ani nejsilnější Bukowského literární zbraň v Ženách, totiž realistické dialogy, nemůže chybět. Navíc je jí v textu dostatek, takže dokáže spolehlivě vykompenzovat autorovu nepříliš řemeslnou zdatnost, kterou se nicméně autor nikdy sám nechlubil.
Kniha tedy nepodává explicitně danou odpověď na otázku položenou v úvodu, naopak čtenáři nabízí alternativu, jak by se v žádném případě neměl zachovat. Ženy jsou tedy spíše varováním před ženami než návodem, jak na ženy.
Ženský
Henry Chinaski, Bukowského alter ego, se v románu Ženský objevuje v roli stárnoucího uznávaného spisovatele, a jak už napovídá sám název, prochází celou řadou vztahů s příslušnicemi opačného pohlaví (adjektivum “něžný” v tomto případě není na místě). Tyto vztahy jsou zpočátku vášnivé a bezprostřední, ale nakonec téměř vždy sklouznou do ubíjejících poloh a oba zúčastněné nemilosrdně drtí. Chinaski tak vrávorá z jedné ženské náruče do druhé a v každé nachází jen chvilkové uspokojení.
Znalci Bukowského života a tvorby mohou v románu objevit drobné radosti a paralely – např. postava Lydie Vanceové byla zpracována podle Bukowského chvilkové přítelkyně, sochařky a příležitostné básnířky Lindy Kingové.
