Martin Jun: Kunderovo jméno jsem nezneužil
V nakladatelství Labyrint vyšel román Doživotí, který vzbudil mnoho rozruchu. Jeho autor Martin Jun napsal knihu s podtitulem Román, kde není ani slovo míněno vážně. Kritici ho ale vážně vzali. Stejně tak ho vzal vážně i Milan Kundera, jehož udavačská kauza byla pro Martina Juna inspirací. „Nikdy mi nepřišlo důležité, jak to tehdy bylo. Víc mě vždy zajímala reakce veřejnosti a médií. Právě o tom je můj román. Nejde v něm o minulost, nýbrž o současnost,“ říká Martin Jun.
Proč se kniha na poslední chvíli přejmenovala?
Protože jsem s tím souhlasil.
A proč se musela přejmenovávat? V polovině června jsme se setkali na festivalu Belles Lettres a tam jste ji ještě uváděl pod názvem Smrt spisovatele K.
Vidím, že vás tak lehko neodbudu.
Kundera, tedy spíše jeho právníci, proti knize přece otevřeně vystoupil. Jak jste došli ke společnému kompromisu, aby kniha nakonec vyšla?
Protistrana měla hned několik návrhů na úpravy a požadavky se navíc stupňovaly. Pro mě bylo nepřijatelné měnit cokoliv v textu, kde mi záleží na každém slově, na každé větě. Ale nějaké vstřícné kroky jsme já i nakladatel udělat chtěli. Souhlasil jsem proto se změnou názvu, třebaže právně jsem to považoval za nenapadnutelné, stejně jako například výtky týkající se citací z Kunderových esejů a románů.
Čekal jste rozruch, který kniha vzbudila?
Upřímně: nečekal, ačkoliv jsem samozřejmě věděl, že jméno Kundera pro média zajímavé je. Hodně se namluvilo o tom, že jsem zneužil jméno světoznámého autora ve svůj prospěch atd. Ale to je nesmysl. Kdybych na něm chtěl „parazitovat“, napíšu jeho neautorizovanou biografii nebo román, ve kterém je přítomen na každé stránce. Doufal jsem pouze, že moje kniha zaujme ty kritiky, kteří jeho dílo podrobně znají. Debutant má jen malou šanci, že si jeho knihu někdo přečte a napíše recenzi. Tím veškerá moje „vypočítavost“ končila. Logicky nejsem blažený, když čtu recenzi na Doživotí, v jejímž titulku je jméno jiného autora, a fotografie tohoto autora zabírá místo náležející mému „embéčku“. Paradoxně právě v takových článcích se nejčastěji psalo o zneužívání slavného jména, což je legrační.
Není to první román, který jste napsal. Ten předešlý (předešlé) skončil v šuplíku. Přisuzujete zájem nakladatele o Doživotí právě tématu Kunderova udání?
Osobně jsem to takhle vůbec necítil. Měl jsem štěstí, protože Ondřej Kavalír, redaktor z Labyrintu, ke kterému můj rukopis doputoval, má široký rozhled a byl schopný text zařadit do literárních souvislostí. Pokud si dobře pamatuji jeho první reakce, byl nadšený „suverenitou a zralostí textu“. Pracovali jsme s textem jednoduše jako s literárním výtvorem a hrdinové knihy byly „jen“ literární postavy, jméno Kundera jsme v té době skloňovali výjimečně. Že byla kauza neuzavřené téma, které po nějaké formě zpracování volalo, v tom panuje všeobecná shoda. Já ovšem nemohu mluvit za nakladatele, jakou roli to v jejich rozhodování sehrálo.
Jak jste balancoval mezi realitou a fikcí, když jste román psal?
Nijak jsem nepřekrucoval realitu. Například v poslední části odehrávající se v 50. letech jsem se držel věrně každého doloženého detailu. Tam, kde informace chybí, jsem si počínal o to volněji. Nešlo mi totiž vůbec o nastínění nejpravděpodobnější varianty tehdejších událostí. Chtěl jsem ukázat, že možností je nespočet a že hledat „jedinou“ pravdu není to podstatné, co by nás mělo zajímat.
Co je tedy to, co by nás mělo zajímat?
Mělo by nás zajímat, jací jsme my, ne jaký je nebo kdysi byl pan Kundera. Mělo by nás zajímat, proč vznikla kolem jeho kauzy taková hysterie a že ta kauza říká víc o nás než o něm. Měli bychom přemýšlet, proč tady každý všechno hned „ví“, aniž má informace. Humbuk kolem Doživotí byl v jistém směru jen pokračováním jeho námětu.
Mnoho lidí v textu pátrá, kdo je jaká postava. Je to jakási detektivka pro čtenáře, kteří nerespektují literární svět a fikci. Musel jste trochu čekat, že to lidé budou brát doslova, ne?
Když pod titul napíšete „román, kde není ani slovo míněno vážně“, máte důvod věřit, že to většina lidí pochopí. Jestliže čtenář bude text brát vážně a ignorovat nadsázku, která je pro text kruciální, potom mu z toho zákonitě vyjde kniha jiná, než jakou jsem zamýšlel. Ten podtitul mi byl mimochodem vyčítán. Důvod, proč jsem ho tam dal, byl dvojí: Jednak jsem chtěl vyvážit původní titul, který obsahoval slovo Smrt a v rozporu s duchem románu zněl pochmurně.
A druhý důvod?
Ani tato věta není tak úplně vážná, je to vlastně aluze. Ve svém románu Pomalost vystupuje Milan Kundera jako jedna z postav a jeho žena poznamenává: Často jsi mi říkal, že chceš jednoho dne napsat román, v němž nebude jediné vážné slovo. O kousek dál opakuje varování jeho maminky: Milánku, přestaň dělat vtipy. Nikdo ti neporozumí. Urazíš celý svět a nakonec tě budou všichni nenávidět. To se mi moc líbí.
Jaké jsou první ohlasy?
U čtenářů jsou jednoznačně pozitivní. Pro běžného čtenáře platí baví/nebaví, líbí/nelíbí, nezatěžuje se předsudky, jestli došlo k nějaké nekalé marketingové kampani a podobně. Musím přiznat, že jsem v tomhle směru čtenáře podcenil. Ukazuje se, že se nenechávají ovlivnit médii a chtějí si utvořit vlastní názor. Podle všeho oceňují u nás ne úplně běžnou snahu vmísit do „vážné“ literatury trochu hravosti a nadsázky. Naopak jsem se s výjimkou rozhlasového příspěvku Petra Fischera nedočkal kritického zhodnocení v širším literárním kontextu. Že bych napodoboval styl Milana Kundery, není pravda. Nicméně je v Doživotí zcela záměrně citelná stopa jeho vlastních inspiračních zdrojů.
Zajímavé je, že kritiky, které se mi dostaly do rukou, si vůbec dialogu mezi vaším a Kunderovými texty nevšímaly. Vyjádřil se k tomu sám Kundera?
Nevyjádřil. Milan Kundera je jedním z lidí, kteří by dokázali intertextovost Doživotí plně docenit, pokud by se ovšem obsah netýkal jeho osobně. To je nepřekročitelná bariéra. Je to škoda, protože on zcela určitě chápe třeba to, že v moderním románu je i hlas vypravěče jen jedna z postav, že nereprezentuje hlas a názory autora. Kdo mi připisuje aroganci, ten se s mým románem dokonale míjí.
Mluvil jste o Kunderových inspiračních zdrojích. Nebudou mít čtenáři problém je v textu „najít“?
To samozřejmě od běžného čtenáře neočekávám, dokonce je nepotřebuje vůbec znát. Můžu ale jako malý návod uvést konkrétní příklady: První část o novinářce Anně by zřejmě nevypadala stejně bez vlivu Musilovy ironie z Muže bez vlastností; část o Michalově narození není myslitelná bez humoru u Laurence Sterna, jeho komunikace se čtenářem a „natahování“ děje (hrdina Tristram Shandy je záhy zapomenut na celých sto stran); na propojení Michalova zdraví s novými knihami K. bych si zřejmě netroufl bez Rushdieho Dětí půlnoci, kde je hrdinův osud spjat s nezávislou Indií atd. Nic jsem neopisoval, jen jsem se všemi těmi výsostně hravými romány nechal inspirovat ve vlastní románové hře. Kdo se chce nechat touto hrou bavit, je zván.
Doživotí
Román, kde není ano slovo míněno vážně
Martin Jun · Vydavatelství: Labyrint, 2014
Světově proslulý spisovatel K., žijící v Paříži, je zatčen při poslední návštěvě rodné země a souzen za údajné šedesát let staré udání vedoucí k zatčení mladého agenta-chodce. O nezkušenou novinářku Annu se v souvislosti s utajovaným případem zajímá policie a život Michala je od narození záhadně ohrožován každou novou knihou, kterou K. vydává. To jsou výchozí situace hlavních postav této románové prvotiny, avšak jak napovídá podtitul „román, kde není ani slovo míněno vážně“, vedle odkazů na dílo a osobnost slavného romanopisce českého původu se zde nešetří ani nadsázkou, ironií a inteligentním humorem. Výsledkem je kniha s velmi osobitým rukopisem, která díky svému lehkému stylu přináší skutečný požitek z četby, ale jejíž existenciální zápletka přináší i silné téma k zamyšlení nad naší nedávnou minulostí.
