Report: Tomáš Grombíř v Book’s Calling Clubu

Jaké bylo první setkání Book’s Calling Clubu nad Jedničkami a nulami Tomáše Grombíře? Mrkněte na malý report, ve kterém se dozvíte názory ostatních na knihu i zajímavosti ze zákulisí jejího vzniku.

V pondělí 13. února se v holešovické kavárně Vnitroblock konalo první setkání Book’s Calling Clubu, čtenářského klubu, který stvořil Jakub alias @bookscalling. Téma bylo jasné: Tomáš Grombíř a jeho debut Jedničky a nuly. Nikdo z nás ještě tak úplně přesně nevěděl, jak to bude probíhat, všichni jsme se ale těšili – tolik lidí u jednoho stolu se stejnou knihou v ruce jsme totiž ještě neviděli 🙂

Nakonec se tu sešlo 13 čtenářů a čtenářek a samotný autor. Oficiální kapacita setkání byla a do budoucna i bude deset lidí, a to proto, aby se na všechny dostalo s dotazy a zapojením do diskuze, ale malé překročení kapacity si samozřejmě dovolit můžeme 🙂

Nejdříve dostal slovo autor, který nám představením své prvotiny dal klíč k tomu, jak knihu vlastně chápat. Pak následovalo povídání o různých složkách románu, o tématu samotném, o psaní a vydávání knih jako takovém… Myslím, že nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že mě otevřenost Tomáše Grombíře příjemně překvapila, všichni se dozvěděli nejen spoustu zajímavých věcí o spisovatelském řemesle, ale i o problematice kybernetické svobody a bezpečnosti a taky o nejistotách a o boji, kterými autor při psaní prochází.

Tomáš Grombíř měl dle vlastních slov nutkání psát vlastně vždycky, začal zhruba v osmnácti a psal hodně – příběhy ovšem končily v šuplíku a zůstaly nepublikované. Pak začal studovat FAMU a s tím i psát mnohem experimentálnější texty, které byly údajně nejen nepublikované, ale i nepublikovatelné 🙂 Psaní pro něj znamenalo tvůrčí muka a zápas s příběhy a tématy. Až po letech přišel příběh, který s ním zůstal – a byl to právě příběh o průměrném programátorovi, který se v šedé zóně rostoucího byznysu dostane skoro až na vrchol, aniž by u toho nějak výrazně vylepšil své sociální dovednosti. Jedničky a nuly byly na světě. 

Pro aspirující spisovatelé a spisovatelky má tedy Tomáš Grombíř dobrou zprávu – chvíli to trvá, ale když vám příběh sedne, neskončí v šuplíku 🙂 I přesto, že Paseku, která knihu vydala, můžeme bez problémů zařadit mezi ta náročnější nakladatelství, příběh samotný je řazený vlastně do mainstreamu, nebo jak říká autor, mezi knižní pop. A vůbec mu to nevadí, sám má jako čtenář rád knihy spíš čtivé než za každou cenu dodržující pravidla vysoké literatury.

Téma ochrany osobních údajů je pro Grombíře zásadní a rád přiznává, že je kniha v tomto směru angažovaná – v tom nejlepším smyslu slova, říkám já. V knížce se dotýká nejen přímo ochrany osobnosti, ale také toho, jak vlastně technologie vznikaly a jak se na ně postupně nabalovaly další a další vrstvy, prostupující nové sféry každodenního života – až se bez nich vlastně už nejde obejít. Proto spojil tohle téma s formátem románu. Odborné články, upozorňující na úskalí sociálních sítí a 24/7 online života, bohužel zůstávají bez většího povšimnutí veřejnosti. To ale není jediná výhoda propojení IT tématu a románové formy. Autor by tak rovněž rád ke knihám dostal i čtenáře a čtenářky, kteří v dnešní roztěkané době knihám moc pozornosti nevěnují. To zní skvěle, že? Doufáme, že se obě dvě výhody spojení formy a obsahu co nejvíc naplní.

Samozřejmě přišla řeč i na míru autobiografičnosti. Kdyby se Tomáš Grombíř v několika momentech svého života rozhodl jinak, mohl prý být Adrianem. Ve skutečnosti ale jde spíš o dofabulovanou autobiografii. To, že se odehrává v pražských kulisách, vidí autor spíš jako výhodu než nevýhodu. Sice mu dává mantinely, ty mu ale pomáhají držet tvar příběhu. Dokonce uvažoval o tom, že reálie Česka v post-privatizační době popíše ještě konkrétněji, spousta postav a subjektů ale určité reálné předobrazy stejně nezapře.

Myslím, že nás coby publikum příjemně překvapil i zájem autora o náš pohled. Na to, jak se mu povedlo popsat vývoj hlavní postavy, jak pracoval s ženami v příběhu nebo co říkáme na „filmové“ prvky knihy jako jsou prolog a epilog a dramatičtější scény, spojené s dravým rozvojem kapku zkorumpovaného kapitalismu. Zaznělo mimo jiné, že ženy v příběhu mužské postavy jen doplňují a zasloužily by si větší propracování, že jak anotace, tak první kapitola vyvolávají trochu jiná očekávání, než jaká pak kniha jako celek naplňuje, nebo že vzal autor konec tak nějak příliš hopem 🙂 Bylo zajímavé pozorovat, že i když vlastně všichni hodnotili knihu pozitivně, úhlů pohledu na jednotlivé složky příběhu byla vždycky celá řada.

Mimo tohle všechno jsme se samozřejmě bavili také v lehčím tónu o tom, co nás na postavách bavilo a štvalo, o tom, komu vyhovují otevřené, komu uzavřené a komu polopatičtější konce či o pojetí sexuálních scén v knize. Autor nenápadně prozradil, že chystá novou knihu. To je koneckonců další důvod, proč Book’s Calling Club navštěvovat a sledovat – dozvíte se to, co ostatní nevědí.

Děkujeme všem za účast!

A vám děkujeme za přečtení – co na knihu říkáte vy? 

Za fotodokumentaci patří díky talentované Baru Votavové alias Book Journal <3