O porozumění a hledání sebe sama ve Vegetariánce

Hned na začátku recenze je nutné říct, že Vegetariánka vychází až 13. března. To, co vidíte na fotkách, jsou korektury, které mi poslali z nakladatelství Odeon, protože jsem si ji už vážně, vážně, vážně moc chtěla přečíst v češtině. Kolegyně Bára o ní totiž básní už pěkně dlouho a navíc byla oceněna Man Bookerovou cenou, nehledě na to, že vychází v mé oblíbené edici Světová knihovna. Jaké to tedy nakonec bylo?

Han Kang je jihokorejská autorka, kterou se v zahraničí proslavila právě díky Vegetariánce. Útlá kniha sleduje osudy hned tří hrdinů. V první části se Jonghje zdá sen, díky němuž se ze dne na den rozhodne, že se stane vegetariánkou. Její muž i rodina její podivínské chování dlouho netrpí a rozhodnou se, že Jonghje se k jejich obvyklé stravě vrátí třeba i násilím. V druhé části se blíže seznamujeme s Jonghjiným švagrem, umělcem, jehož Jonghje neskutečně fascinuje a rozhodne se ji obsadit do svého nejnovějšího uměleckého díla. Jejich sblížení vyvrcholí až v hospitalizaci Jonghje v psychiatrické léčebně, kam ji pravidelně chodí navštěvovat její sestra Inhje, které se věnuje třetí část knihy a zavádí nás nejen do léčebny, ale i do netušených míst lidské mysli.

Je to rozhodně jedna z nejzvláštnějších knih, jaké jsem kdy četla, to je bez debat. Ono to ani jinak nemůže být, vzhledem k naprosto odlišné asijské kultuře a chování hrdinů si Evropan, který ji nikdy nezakusil na vlastní kůži, asi nemůže vcítit do knižních postav tak, jak by tomu bylo, kdyby se příběh odehrával blíže naší zemi. Ale to nevadí, zvyknete si. Na co jsem si ale nezvykla, byla spisovatelčina úžasná obrazotvornost. Postavy, které plasticky vystupují z příběhu, popisy určitých chvilek, které jako by se odehrávaly kolem vás, prapodivný mix syrovosti a poetiky, ze kterého mi bylo neustále trochu úzko. Han Kang má dar neuvěřitelné imaginace, díky které máte pocit, jako byste knihu ani tak moc nečetli, spíš jako by vám někdo jednotlivé scény promítal na plátno před vámi. Ale stejně je to stále komorní dílo, jehož ztvárnění si nedovedu představit jinak, než právě v knize.

„Dokud se moje žena nestala vegetariánkou, nikdy mě nenapadlo, že by mohla být v jakémkoliv směru zajímavá.“ Snad mi odpustíte, že jsem vám prozradila první větu příběhu, která vystihuje další část toho, proč mnou během čtení zmítala spousta emocí. Manžel, otec i švagr hlavní hrdinky vidí Jonghje pouze jako objekt, jako poslušnou, skromnou a nenápadnou součást jejich velkolepých životů, kolem kterých se točí celý vesmír a když se tohle malé, spolehlivé kolečko ve stroji zasekne a odmítá fungovat dál podle pravidel společnosti, rozhodnou se ho jednoduše vyměnit. Souvisí to pochopitelně s tím, jak moc nechápu všechny složitosti asijské kultury, ale stejně se nad tím musím pozastavit, protože byť si nemyslím, že by stejné chování bylo stejně akceptovatelné všude, možná ve Vegetariánce najdete i skryté pobídky k tomu, jak se k sobě navzájem začít lépe chovat. A jak se lépe vnímat.

Kromě toho je Vegetariánka kniha o bourání mýtů, o hledání sebe sama, o křiku, který nikdo neslyší, o potlačování emocí, které nikdy nevede k ničemu dobrému. Je to o tom, jak je těžké (a někdy neproveditelné) naučit se akceptovat lidi kolem sebe a porozumět jim a o tom, že někdy vaše pomocná ruka může být dalším hřebíkem do rakve. O tom, že černobílé vztahy neexistují a že o tom, co je normální, bychom mohli debatovat dlouho, ale stejně bychom to museli nakonec vzdát. Fakt, že se to jmenuje Vegetariánka a že to všechno začne tím, že Jonghje přestane jíst maso, je jen špička ledovce, to mi věřte. I když dost možná vás to ovlivní natolik, že maso jíst přestanete, nebo ho aspoň na delší dobu z jídelníčku vynecháte.

Byla jsem překvapená tím, jak neuvěřitelně čtivé to bylo vzhledem k tomu nesmírně poetickému pojetí, v němž si nakonec nejste jistí vůbec ničím, ale vážně nemůžete přestat číst, je to droga. Na druhou stranu chcete přestat číst ze všech sil, protože se bojíte, co vás na konci čeká. Přesto se musím přiznat, že jsem od Vegetariánky měla možná ještě o kousek větší očekávání – není divu, po všech těch Man Bookerech a ódách ze zahraničních recenzí – a tak jsem ji zkrátka bez velkého humbuku dočetla a neplánuju se k ní v budoucnu vracet. Han Kang se mi nezažrala pod kůži tak, jak jsem očekávala, možná to bylo zvláštní snovostí celého příběhu, možná tím, že jsem během rozvíjení příběhu hlavní hrdince pořád nedokázala úplně porozumět a všechno mi to do sebe zapadlo až na samotném konci – přesto to bylo natolik odlišné všemu, co jsem četla, že jsem z Vegetariánky stále lehce rozčarovaná. Tak jako tak je mi ovšem jasné, že jsem měla tu čest s výjimečnou knihou a pokud máte mysl otevřenou a chcete zažít nevšední literární zážitek, Vegetariánku za mě rozhodně ano.