Autorka Hornických vdov odpovídá na vaše otázky

Jsme moc vděční za to, že si spisovatelé a spisovatelky nacházejí čas na zvídavé otázky svých čtenářů.  Na našem Instagramu a ve facebookové skupině Čtenářského klubu jsme vás vyzvali, abyste Kamile Hladké, autorce Hornických vdov (které jsme právě v červenci ve Čtenářském klubu četli) položili otázky na všecko, co vás ohledně knížky a její tvorby zajímá. Tak si pojďte přečíst, jak na ně odpověděla!

Chystáte další podobný projekt zaměřený na Moravskoslezský kraj a jeho historii obecně? Vím, že o pokračování Hornických vdov jste se vyjádřila negativně, že co bylo potřeba, k tématu bylo sděleno. Ale jsou i jiná témata z našeho kraje, která vás eventuálně lákají na další knihu?

Zvažujeme s Martinem Jemelkou, historikem dělnictva a mimo jiné autorem předmluvy k Hornickým vdovám, že bychom připravili novou knihu o ostravských dělnických koloniích, kterým se roky věnuje.

Dalším tématem, které Vás prý láká, mají být rozhovory a řeholními sestrami. Ty se velmi často pohybují v prostředí sirotčinců, hospiců, různých ústavech pro postižené atp., takže také spíš neveselé příběhy. Jak snášíte rozhovory, ať už s vdovami nebo se sestrami (pokud už na knize pracujete), když jsou to taková smutná témata?

Na knize Sestry již intenzivně pracuji – vyjde snad příští rok – a jsou to velmi něžné a krásné „námluvy“. Nyní natáčím se staršími sestrami, které zažily strašný komunistický teror především v krutých padesátých letech. Jsou to nesmírně silná povídání. A ať už jsou tyto rozhovory nebo ty s hornickými vdovami jakkoliv smutné a těžké, mně je při tom velmi dobře, až ryze šťastně. Když vám dá někdo důvěru, vezme vás do svého domu a do svého života a smíte mu klást otázky o zdánlivě banálních věcech na pozadí významných politicko-společenských změn Československa a České republiky, je to nesmírně naplňující. Nemluvě o tom, kolik se toho dozvím vždycky o sobě.

Máte zpětnou vazbu např. od žen hasičů, policistů či vojáků, které se rovněž vyrovnávají s nebezpečnou prací svých mužů?

Nemám, ale ozvalo se mi mnoho lidí, kteří jsou s hornictvím více nebo méně spojeni. Například další hornické vdovy, sirotci, horníci nebo lidé, kteří v ostravsko-karvinské oblasti žijí nebo odtamtud už odešli. Za každou reflexi jsem velmi vděčná, je to povzbuzující.

Obsahuje kniha všechny příběhy/rozhovory, které jste udělala, nebo jste některé příběhy nevydala?( Případně, proč jste do knihy nezařadila?

V knize jsou zahrnuty všechny příběhy hornických vdov, se kterými jsem se osobně setkala. I když jsem jim předem telefonicky sdělila, že je setkání k ničemu nezavazuje, se zpracováním příběhu nakonec všechny souhlasily a všechny jej autorizovaly, neodstranily téměř nic, což dodneška považuju za obrovskou odvahu. Neumím si představit, že bych nějaké nabídla, že s ní pořídím rozhovor do knihy, ale pak bych ho z jakéhokoliv důvodu nezařadila. Taky jsem přesvědčená, že osud každého člověka může být zpracován do zajímavého příběhu. Pokud jsem s obsahem třeba nebyla spokojená, setkaly jsme se s dotyčnou ženou znovu a některé věci rozvyprávěly. Vdov jsem do knihy zařadila nakonec osm, i když jsem původně uvažovala až o patnácti ženách, ale v určitou chvíli jsem začala mít pocit, že bychom se opakovaly, vyčerpávaly. A o co nejširší věkovou škálu jsem se snažila od začátku, tedy jsem setkání domlouvala už s touto ambicí.

Jakou knihu byste doporučila přečíst svému dospívajícímu já?

Bude to znít jako klišé, ale Malého prince, Broučky nebo Babičku. Knížky, které se často čtou dětem, ale mnohem víc se hodí pro dospívající.

Četla jste Šikmý kostel od Karin Lednické? Jestli ano, jak se vám líbila? (Já četla Hornické vdovy i Šikmý kostel a obě miluji.)

Velice děkuji. Ano, četla, a dokonce jsme se s Karin Lednickou i nedávno seznámily. Šikmý kostel je velmi dobře napsaná románová kronika, vycházející ze skvělé znalosti věci, citlivého vnímání mentality lidí v regionu a podrobného nastudování dobových materiálů.

Mluvily ženy „po hornicku“? Používaly třeba slova, kterým jste vůbec nerozuměla? 🙂

Minimálně. To spíš horníci, záchranáři, pracovníci v muzeu, kteří mi při práci na knize rovněž pomáhali. Moje teta žije od osmdesátých let v Karviné a jako knižní editorka spolupracuji s řadou autorů z regionu, čili znám leccos od nich.

Rozplakal vás nějaký příběh?

V tu chvíli ne, i když jsem se zapírala mnohokrát. Ale potom… zpravidla v autě nebo večer, když jsem běhala, jsem brečela vždycky.

Máte nějaké rituály při psaní, které dodržujete?

Ten postup je, myslím, stejný jako u práce knižní editorky. Většinu času pracuju z domácí kanceláře. Klid, vážná nebo relaxační hudba v podkresu, pohled z okna a čaj, hodně čaje. Mám moc ráda – stává se to jen párkrát do roka –, když jsem několik dnů sama doma, to pracuju všechny dny třeba osmnáct hodin v kuse. 

Kterou knihu ve své knihovně opatrujete jako poklad?

Už roky si velmi často – snad každý týden – jen tak na chvilku z knihovny vytahuju Zádušní básně za Pavla Buksu od Violy Fischerové. To je asi ta kniha, kterou bych si vzala na pustý ostrov, jak se říkává. A jako poklad opatruju jeden velmi starý v kůži vázaný Atlas rostlin, který byl u nás v rodině považován za „svátost“ a nesmělo se na něj sahat. Když mi bylo deset, děda jej dal mně. Nikdy jsem ho pořádně nepřečetla, ale je mi velmi drahý.