Překladatelka románu Mazl tov: ,,Z velkého židovského odkazu v našich zemích dnes v povědomí lidí zůstává jen postavička Golema.“
Pohodlně se usaďte, dejte si něco dobrého na zub a přečtěte si rozhovor s Radkou Smejkalovou, která přeložila zářijovou knihu našeho Čtenářského klubu.
Pohodlně se usaďte, dejte si něco dobrého na zub a přečtěte si rozhovor s Radkou Smejkalovou, která přeložila zářijovou knihu našeho Čtenářského klubu. Vyzpovídali jsme Radku, protože právě kniha Mazl tov je pro nás v měsíci září obzvlášť důležitá – čteme ji v našem facebookovém Čtenářském klubu.
Když překládáte knihu, která se odehrává na určitém místě, máte chuť se na to místo vypravit?
Aby člověk mohl knihu opravdu dobře přeložit, je potřeba, aby se dokázal vcítit do autorova myšlení a vnímání. Znalost prostředí, které autor popisuje, je v tom samozřejmě velká výhoda. Určitě není možné, aby každý překladatel cestoval do míst, jejich popisy překládá, ale já mám to štěstí, že v prostředí belgické a nizozemské společnosti se pohybuji relativně často a místa popisovaná v románech jsou mi dobře známá. Velmi tomu napomáhá i velkorysá podpora literárních agentur obou zemí, které nabízejí překladatelům stipendijní pobyty v Antverpách a Amsterdamu. Překladatelský byt v Antverpách se shodou okolností nachází přímo v židovské čtvrti, která je dějištěm autobiografického románu Mazl tov, takže stačilo jít si ráno pro chleba a člověk mohl hned nasát atmosféru místa i specifický jazyk, kterým se v té čtvrti hovoří.
Co vás na příběhu Mazl tov zaujalo nejvíc?
Mně obecně na literatuře fascinuje, že dává čtenářům nahlédnout pod pokličku všedního dne v místech a společnostech, které jim jsou vzdálené, ne-li nedostupné. Do Antverp jezdím už mnoho let a nad tamní ultraortodoxní židovskou komunitou jsem vždycky žasla a kladla si řadu otázek, jak je vůbec v dnešním globalizovaném a zdigitalizovaném světě možné setrvávat v dodržování tak rigidních pravidel, a jak asi tito lidé vnímají většinovou společnost, která je obklopuje. Když jsem v knihkupectví našla knížku Mazl tov, tak jsem zajásala, že se konečně doberu odpovědí na své otázky, a to se taky v plné míře stalo.
Co pro vás bylo při překládání knihy nejkomplikovanější?
Musela jsem se vypořádat s tím, že postavy v knize – ostatně stejně jako v realitě – mluví často několika jazyky přes sebe. Do hovorové nizozemštiny se tak mísí hebrejština, jidiš i francouzština. Potřebovala jsem to v překladu vybalancovat tak, aby to působilo autenticky i v češtině. Musela jsem se proto radit s mluvčími zejména hebrejštiny a jidiš, jak útržky promluv v těchto jazycích správně napasovat do českých vět, a jak v češtině navodit dojem, že jí hovoří člověk, jehož mateřským jazykem je francouzština. Nizozemština a francouzština se od sebe natolik liší syntakticky, že v nizozemštině autorce stačilo změnit slovosled, aby jinak správná věta tahala „přiměřeně” za uši. Mezi češtinou a francouzštinou ale takový rozdíl v syntaxi není, proto jsem musela hledat jiné řešení.
Ponořila jste se do zkoumání židovské kultury až při překladu téhle knihy, nebo jste s ní měla zkušenost už předtím?
S židovskou kulturou jsem do té doby osobní kontakt neměla, nicméně velmi silně vnímám, do jaké míry Židé dotvářeli kulturu a historii této země. Přijde mi hrozně smutné, že z velkého židovského odkazu v našich zemích dnes v povědomí většiny lidí zůstává často jen postavička Golema a pomalu chátrající staré židovské hřbitovy. Myslím, že z téhle knihy se mohou poučit všichni zvídaví lidé, kteří se zajímají o své kořeny i o dění kolem sebe.
Která z postav na vás zapůsobila nejvíc a proč?
Pan Schneider. Jako moudrý otec, milující manžel a člověk pevně ukotvený ve svých životních hodnotách, který je ochoten naslouchat, vysvětlovat i se ptát. Člověk snažící se nalézt rovnováhu mezi svou vírou a vírou v lidství jako takové. Člověk hledající své místo ve stále složitějším světě.
Jaké další knihy z tohoto kraje byste čtenářům a čtenářkám doporučila?
Z vlámské provenience vzešly v poslední době například pozoruhodné knihy Vůle od Jeroena Olyslaegerse o kolaboraci Antverpanů za druhé světové války, nebo Válka a terpentýn vlámského spisovatele Stefana Hertmanse, který v románu velice jímavě zpracoval autentické zápisky vlastního dědečka z první světové války. Obě přeložila Veronika ter Hamsel Havlíková. Za sebe bych doporučila i román Třetí svatba od Toma Lanoye, který se zabývá problematikou fiktivních sňatků a přistěhovalectví. Z literatury z Nizozemska by určitě stálo za to vypíchnout například Osud tažných ptáků od Maartena ’t Harta v překladu Lukáše Vítka. Velice pozoruhodné jsou i Tajné deníky Hendrika Groena v podání Lucie Doležilové. A mnoho dalších!