blog

Těla: Kniha o všem, od čeho se odvracíme

Bez skrupulí a vytáček můžu s čistým svědomím rovnou napsat, že Těla od Kláry Vlasákové budou jednoznačně mezi nejlepší desítkou knih, které jsem letos přečetla. A hned vám povím, proč tomu tak je.

Dramaturgyně, publicistka a scenáristka Klára Vlasáková už má za sebou včetně nejrůznějších fejetonů nebo rozhlasové hry i komiks Spiritistky jako spoluautorka a žánrem sci-fi šmrncnutý román Praskliny, který jsem – podobně jako nejnovější Těla – přečetla jedním dechem. Praskliny byly koncentrovanou depresí zabývající se současným světem, ve kterém jeho problémy pomalu proplouvají na povrch. Těla jsou oproti tomu příběhem, který je vrcholně intimní, laskavě bolestný, citlivě odhalující, svěží a feministický.

Taková kniha se v českém rybníčku podle mě pořád ještě poměrně dlouho hledá a rozhodně jich v novinkových seznamech nenajdeme desítky, o to vzácnější pro mě tedy je. Těla se zabývají v první řadě vztahem mezi matkou Marií a její dcerou Rózou – velmi věrohodně líčí všechny emoce a drobné nuance, které takovým vztahem probublávají. K tomu tu čteme o stárnutí, o rozpadu těla a jeho neviditelnosti ve společnosti, o těhotenství a (ne)porozumění svým blízkým, o tělesnosti, kterou život přináší, v každé fázi trochu jinou.

S ženami v knize se seznamujeme ve chvíli, kdy se Róza vdává a Marie míří na její svatbu – zatímco v životě její dcery začíná nová etapa, v tom Mariině se už delší dobu nic neděje. Manžel, Rózin otec, zemřel a Marie má pocit, jako by už nikam nepatřila. Od samého začátku se díky úspornému a trefnému stylu psaní vžijete do knižních postav, nemusíte se bát, že by vás příběh nevtáhl ihned. Zároveň jde o knihu, kde máte pocit, že byste si chtěli zapamatovat a podtrhnout každou druhou větu, protože jde o vyjádření emocí a pocitů leckdy nepolapitelných nebo nepochopitelných.

Přišlo mi skvělé, že byť jde o témata, která jsou často přehlížená, od kterých se odvracíme, abychom je nemuseli zkoumat dopodrobna (i když dobře víme, že se nás jednou taky budou týkat), kniha je velmi přístupná a – odpusťte mi to klišé – čtivá natolik, že si ji může přečíst v podstatě kdokoliv. Proto bych ji doporučila zkrátka všem, co si chtějí dopřát skvělý román z původní české tvorby současnosti a velmi držím české literatuře palce, aby v ní takových knih přibývalo.

Čtěte také  Píseň L.: Nádherný příběh ze stínu lesa

Jana Hartlová

Obsahový specialista

Jana v Martinusu píše a fotí na sociální sítě, dává do kupy newslettery a blog. Je věrnou fanynkou Harryho Pottera a v jednom kuse se snaží někomu vnutit Malý život nebo Geniální přítelkyni. Nejradši čte současnou beletrii.

Příspěvky autora