Celeste Ng: Temnota a naděje jsou pro mě strany téže mince

Celeste Ng, americká autorka hongkongského původu není českým knihomolům neznámá. Její knihy Vše, co jsme si nikdy neřekly i Ohníčky všude kolem i u nás slavily velký úspěch. Ve svých knihách se často věnuje tématu rasy, menšin a také rodinných vztahů. Nechte se nalákat i na její novou knížku Naše ztracená srdce samotnou autorkou! 

Vaše kniha Naše ztracená srdce nedávno vyšla v češtině pro vaše české čtenáře. Můžete nám ji blíže představit? 

Naše ztracená srdce je příběh malého chlapce, Ptáčka, a jeho pátrání po matce. Ptáček toho o mamince moc neví, jen to, že byla básnířka, která před lety opustila rodinu. Jednoho dne mu však od ní přijde záhadný dopis, který obsahuje pouze podivnou kresbu, čímž je vtažen do pátrání po ní. Během své cesty se dozvídá více o tom, kdo je ona, kdo je on sám a jak se poprat se světem, ve kterém žijí. Pro mě je to příběh o tom, jak si zachovat naději v těžkých časech a jak připravit a vést naše děti k tomu, aby chtěly svět dělat lepším místem.

To zní naprosto skvěle. V jiných rozhovorech jste zmínila, že do téhle knížky jste vložila hodně ze sebe a svého života, můžete se s námi podělit o to, jakým způsobem? Je pro vás osobnější než vaše dříve vydané knihy? 

Sama jsem matka a v posledních letech, zejména během pandemie, jsem cítila zoufalství nad stavem světa. Mám pocit, že se svět rozpadá, že lidé snadno sklouzávají ke strachu a k nenávisti. Ale jako rodič chcete, aby vaše dítě mělo naději; chcete, aby věřilo, že ve světě, který zdědí, stojí za to žít! Kniha vznikla na základě přemýšlení o tom, jak si udržet naději, i když se svět zdá temný, a víry, že i jeden člověk může něco změnit.

Knihu samozřejmě nelze číst bez kulturního a politického kontextu dnešního světa. Řekla byste, že být Američanem/Američankou asijského původu je v dnešní době náročnější nebo méně náročné? Proč?

Myslím, že obojí. V mnoha ohledech je to náročnější: v USA sílí protiasijské nálady, zejména protičínské. Částečně je to způsobeno pandemií, kdy jsou Asiaté stále obviňováni z toho, že COVID „odstartovali“ nebo ho „přenášejí“ – ale také je to způsobeno ekonomickou a kulturní konkurencí mezi USA a Čínou. Ve společnosti, a dokonce i ve vládě, se stále častěji objevuje protičínská rétorika. A přestože obavy jsou často oprávněné, tato rétorika podporuje lidi v tom, aby se na všechny Američany čínského původu dívali s podezřením. Lidé často nerozlišují mezi těmi, kteří jsou loajální k Číně, a Američany čínského původu. V USA tomu tak bohužel bylo vždycky, od samého počátku.

Zároveň však chci věřit, že děláme pokroky. Mluvíme o těchto problémech a stále více lidí si pomalu uvědomuje, v jaké situaci se asijští Američané/Američanky nacházejí. A stále více lidí začíná vnímat práva asijských Američanů/Američanek jako součást širšího boje obecně lidí jiné než bílé barvy pleti, což je velmi důležité. Mezi různými rasovými a etnickými skupinami v USA je nyní více solidarity a porozumění, a to mi dává velkou naději.

V Našich ztracených srdcích jsme také cítili obojí – temnotu i naději. Měla jste pocit, že obě emoce musí existovat vedle sebe, aby příběh fungoval? 

V temných časech je klíčové udržet si naději a víru, že budoucnost může být lepší. Zároveň, i když se věci vyvíjejí dobře, je důležité nepropadat sebeuspokojení – nebrat mír, stabilitu a práva jako samozřejmost. Musíme si připomínat temné časy a to, jak jsme je překonali, abychom se z minulosti poučili a v budoucnu neopakovali stejné chyby. Takže ano, pro mě jsou temnota a naděje dvě strany téže mince.

Máte hned po dopsání knížky v hlavě další příběhy, které byste chtěla zpracovat? Nebo potřebujete dlouhou dovolenou, aniž byste přemýšlela o dalších knihách, které byste mohla napsat příště? A konkrétněji, pracujete teď na něčem novém? 🙂 

Obvykle mi v hlavě v každém okamžiku klíčí spousta nápadů – něco si přečtu nebo se o něčem dozvím a řeknu si: “Jé, z toho by byl zajímavý příběh!” Ale trvá dlouho, než se úplně zrodí. Takže často potřebuji mezi projekty několik měsíců, abych dala nápadům prostor a nechala je pomalu rozvinout v to, čím chtějí a mají být. Když se snažím spěchat, je to jako šlápnout na sazeničku: tím ji prostě zabijete. Teď začínám pracovat na nové knize – mám dva nápady, se kterými si pohrávám, a sama musím počkat, který z nich se povede.

Víme, že jste brilantní autorka; všechny knihy, které jsme od vás dosud měli tu čest číst, se nám moc líbily. Jste také velká čtenářka? Máte nějaké čtenářské návyky nebo zvláštnosti, o které byste se s námi chtěla podělit? 

Čtení miluji a knihy mám naskládané po celém domě! Samozřejmě čtu hodně beletrie, ale zajímám se i o literaturu faktu, zejména o vědě. Ráda se dozvídám o tom, jak funguje svět. A také ráda čtu poezii. Během pandemie jsem se přistihla, že sahám po poezii, aby mi poskytla trochu útěchy. Trochu zvláštní je, že často čtu více knih najednou. Třeba dopoledne čtu jednu knihu kvůli výzkumu, odpoledne jinou, abych držela krok s aktuální literaturou, a večer třetí jen tak pro potěšení.

Můžete doporučit nějaké knihy, které se vám v poslední době opravdu líbily, možná se dostanou do mezi vaše úplně nejoblíbenější? 

Moc se mi líbila kniha Tomorrow, and Tomorrow, and Tomorrow od Gabrielle Zevin. V době, kdy se kniha odehrává, jsem byla teenager, takže jsem při čtení cítila velkou nostalgii. A miluju videohry, takže mě přirozeně zaujala! Ale ve skutečnosti je to kniha o přátelství a o tvorbě umění a o tom, jak vaše umění vždy odráží váš život. Doporučila jsem ji spoustě lidí, dokonce i těm, kteří videohry nemají rádi, a všichni si k ní našli cestu.