Klára Vlasáková: Změny ženského těla jsou takřka věc veřejná

Klára Vlasáková je spisovatelka, dramaturgyně, novinářka a scenáristka. Čtenáře zaujala již svým prvním románem Praskliny, za který získala nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Nyní přichází se zajímavým námětem o rodičovském poutu, postavení seniorů a žen ve společnosti a bedlivě rozebírá stáří a proměny těla. O svém novém románu s názvem Těla se autorka rozpovídala v rozhovoru.

Kláro, po třech letech od vydání knihy Praskliny (2020), se na knižních pultech objevuje důležitý román s názvem Těla. V románu spatřujeme vztah matky a dcery, mateřství, proces stárnutí a pocity samoty. Co vás vedlo k napsání knihy s takovým tématem?

Nebylo to tak, že bych na začátku měla stanovené téma – a to se pak pokoušela naplnit konkrétním příběhem. Jako první ke mně přišla postava šedesátnice Marie. Schválně říkám, že ke mně „přišla“, protože jsem měla pocit, že je to někdo, kdo už je plně zformovaný a o kom bych se měla během psaní dozvědět víc. Právě postava Marie s sebou potom přinesla téma tělesnosti, které se jednak odráží v samotném názvu románu a které zároveň více či méně prostupuje všemi linkami knihy. S tělesností potom úzce souvisí zranitelnost, křehkost, která je nám všem společná, onen úděl vlastní smrtelnosti a pomíjivosti nás v důsledku všechny spojuje. To byla důležitá linie psaní.

Jak vy sama tato témata vnímáte? Myslíte si, že jsou často opomíjena a mělo by se o nich ve společnosti mluvit víc?

Stárnutí, nemoci a vůbec závěrečné fáze našich životů jsou rozhodně něčím, co se spíše odsouvá ze zřetele. Přitom – pokud budeme mít štěstí a náš život nebude předčasně utnutý – tak nás nevyhnutelně čekají. Na jednu stranu se to dá pochopit – nikdo se nechceme zabývat koncem, o smrtelnosti své nebo svých blízkých uvažujeme teprve tehdy, když nevyhnutelně musíme. Zároveň ale malé zastoupení těchto témat ve veřejném prostoru vede k tomu, že nevíme, jak se k nim ve svém životě postavit, nemáme vzorce a příklady, na které bychom mohli navazovat.

Důležitou roli zde hrají i senioři. Hlavní hrdinka Marie si přivydělává hlídáním dětí, posléze se stará o seniory. Často přichází do kontaktu se smrtí a snaží se starším lidem svou blízkostí zpříjemnit poslední dny. Je možné, abychom se po přečtení knihy začali na seniory dívat jiným způsobem? A nahlížíte na ně vy jinak?

Nejsem si jistá, jestli má kniha nebo jakékoli jiné dílo takovou moc. Při psaní jsem neměla ambici něco „měnit“ – to bych volila jiný způsob veřejného působení. Zároveň mě těší, když mi čtenáři a čtenářky píšou, že jim kniha nasedla na jejich vlastní zkušenosti s péči o starší nebo nemocné blízké a že pro ně byla v tomhle ohledu užitečná. Můj vlastní pohled se proměnil především s tím, jak jsem sledovala Mariino konání, které bych ovšem ve svém osobním životě v mnoha ohledech neschvalovala. Bylo pro mě důležité vidět, co Marie rozumí pod pojmem „pečovat“ o někoho.

Sledujeme zde linku Marie a Rózy, tedy matky a dcery, které se navzájem od sebe vzdalují. Která z těchto žen vám byla bližší?

Blízké jsou mi obě. Róze, se kterou jsme podobně staré, jsem celkem přirozeně dala hodně ze sebe – třeba autorské pochybnosti, ačkoli Róza je má mnohem hlubší, protože s psaním teprve začíná, nebo samotnou rodičovskou zkušenost. Hlavní hybatelkou příběhu ale byla od začátku Marie, takže mám dojem, že jsme si toho společně víc prožily, víc se známe.

Přemýšlela jste i o zakomponování hlavní mužské linky, která by v příběhu hrála roli, nebo bylo od začátku jasné, že to bude čistě ženský román?

Rozhodně jsem se tomu na začátku nijak nebránila, ale brzy začalo být jasné, že téma tělesnosti bude nahlíženo především dvougenerační ženskou optikou.

Román dostal příhodný název Těla. Na těla je nahlíženo z hlediska fyzické krásy a procesům stáří, postupně se naše těla mění a pro hlavní hrdinku Marii není tato situace jednoduchá. Sama se pohledům do zrcadla vyhýbá a nechce se sebe dotýkat. Na druhé straně Róza řeší proměny svého těla díky mateřství. Trápí tyto pocity i vás?

Řada žen řeší svoje tělo od útlého dětství. V poslední době u nás vznikly dva pozoruhodné podcasty právě na toto téma – Sádlo od Ridiny Ahmedové a Krása od Lindy Bartošové. U některých epizod Sádla jsem brečela – míra společenského tlaku na to, co je a co není „normální ženské tělo“ a z toho plynoucí úzkosti, deprese, sebenenávist respondentek byly strašně silné. Sama jsem si prošla řadou fází, kdy jsem se svým tělem nebyla spokojená, kdy se mě hluboce dotýkaly poznámky okolí, kdy jsem chtěla co nejvíc zapadnout. Je to, bojím se, proces, který nikdy úplně neskončí. Změny ženského těla jsou takřka věc veřejná – něco, co ostatní rádi komentují, posuzují, ať už na sociálních sítích, nebo v reálném životě. V tomhle ohledu si kladu otázku, jak k tomu přistupovat při výchově dcery; jak jí předat, že její tělo je úžasné takové, jaké je. I když je těžké chápat takhle to svoje.

Mluví některá z hrdinek jazykem skutečné ženy? Diskutovala jste o těchto tématech s lidmi ve vašem okolí?

Ano, konzultovala, měla jsem několik prvočtenářů a prvočtenářek, některé právě v Mariině věku. Podle jejich poznámek a komentářů jsem potom první verzi knihy upravovala.

Jak dlouho vám zabrala příprava a samotný proces psaní k dokončení příběhu?

Knihu jsem psala dva roky. Dlouhou dobu zabralo najít správnou perspektivu. Příběh nejprve vyprávěla Marie v ich-formě, ale postupně mě začala zajímat ona rovina za tím – kdo o kom vlastně vypráví, když píšu za Marii? Co to znamená vyprávět něčí příběh? Začala jsem tedy přemýšlet, jak dostat do knihy tuto rovinu. A největší spojenkyní mi tady byla Mariina dcera Róza. 

Je váš román vhodný i pro mužské čtenáře? A pokud ano, co by si měli z knihy odnést?

Nemyslím si, že se knihy – jakékoli – dají rozdělit na mužské a ženské. Na ty, co jsou vhodné pro čtenářky a na ty, co by měli číst čtenáři. Dostávám řadu ohlasů od mužů a jsem za to ráda, stejně jako mě těší ohlasy od žen.

Jaké máte ohlasy na knihu? Jsou tací čtenáři, kteří knihu dali přečíst svým nejbližším?

Jsem velmi vděčná za množství ohlasů, které mi chodí. Někteří lidé mi psali, že knihu čtou v rodině, jiní zase, že ji dávají číst svým partnerům a partnerkám, když chtějí probrat téma ženské tělesné zkušenosti. To je rozhodně skvělá rovina a jsem moc ráda, že má kniha i tenhle život.

Nejste jen spisovatelkou, ale i dramaturgyní, scenáristkou a publicistkou. Která z těchto rolí vás baví nejvíce?

S chutí se věnuju všemu jmenovanému. V psaní prózy se pravděpodobně cítím nejsvobodněji v tom smyslu, že text dlouhou dobu náleží jen mně – a pokud se rozhodnu, že ho nebudu posílat nikam dál, že by neměl být dál sdílen, neudělám to.

Formuluje se vám v hlavě již nový nápad na knihu?

Ano, je to hodně v začátcích, zdráhala bych se o něm mluvit.

Jaká kniha vám v poslední době udělala radost?

Těch bylo rozhodně mnoho. Zrovna jsem dočetla Airless Spaces od významné americké radikální feministky Shulamith Firestone, jejíž překlad do češtiny finišuje Tranzit. A je se rozhodně na co těšit.