Čokoládová krev: Mnohovrstevnatý román z historie s odkazem k přítomnosti

Radka Denemarková je úspěšná česká spisovatelka a nositelka mnoha literárních ocenění. Ta za svou práci získala v zahraničí i u nás. Ve výročních knižních cenách Magnesia Litera bodovala hned ve čtyřech kategoriích. První ocenění získala Denemarková za prózu (román Peníze od Hitlera), druhé za publicistiku (románová monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla), třetí ocenění za překlad Rozhoupaného dechu od Herty Müllerové a zatím poslední cenu má za Hodiny z olova, které se staly knihou roku 2018.

Denemarkové nejnovější román Čokoládová krev nás bere na projížďku devatenáctým stoletím. Tam se setkáváme s trojlístkem postav, které nemohou být z odlišnějších poměrů. Chudá vlastenkyně Božena Němcová, francouzská šlechtična George Sandová a americký milionář John D. Rockefeller. Proč projížďkou? Kniha je koncipována jako cesta vlakem, který projíždí nejen devatenáctým stoletím, ale i kontinenty. Jede pomalu, rozhlížíme se z okénka, seznamujeme se s postavami, které vlak propojuje. Udává románu rytmus, který se stupňuje a výjevy z různých zemí se rychle střídají. Zároveň jdeme více do hloubky a prohlížíme si svět z okénka podrobněji. Jako jízdní řád je koncipovaná i grafika knihy, dokonce se tu objevuje jeden motiv, který s každou kapitolou sílí. Ale ten vám nebudu prozrazovat. Co se týče grafického zpracování, tak musím ještě vyzdvihnout ořízku. Ta svým vzhledem odkazuje na kvalitu papíru devatenáctého století, kdy byl pro mnohé nedostatkovým zbožím.

Tři významné historické osobnosti, které mají zdánlivě společné jen století, ve kterém žili. Božena Němcová, vlastním jménem Barbora Panklová, oplývala talentem již od mládí, ale nebylo jí přáno ho předvést. Trápil ji manžel, chudoba a především hlad a zdravotní potíže. Naopak George Sandovou, vlastním jménem Aurore Dudevantovou, nikdo netrápil. Byla to emancipovaná žena, která upřednostňovala svůj talent nad rodinou. Do společnosti vyrážela v pánském oblečení a holínkách, milence využívala pouze pro svůj prospěch a pečující matkou i partnerkou se stala až ve stáří. Němcová se rozdávala celý život, své děti měla na prvním místě a na psaní jí nezbývaly síly. Sandová byla za své chování mnohými obdivována, zatímco Němcovou pomlouvali i nejbližší přátelé a vlastenci v čele s Karolínou Světlou. Zato John D. Rockefeller byl vychováván přísně, ve víře v Boha a především věřil síle peněz. Neohlížel se na ničí city, ani je nechápal u ostatních. Nechápal ani, proč ostatním vadí, že si jde za svým, vytváří monopol a zabíjí americký sen. Prostě „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ a hlavně si vylešti boty, když se mnou chceš mluvit.

Na první pohled vypadají odlišně, ale všichni dohromady dali základ tomuto mnohovrstevnatému románu. Období devatenáctého století je v románu chápáno jako podklad pro vznik moderního světa. V jednotlivých záblescích jejich životů a fragmentech událostí sledujeme rozvoj, industrializaci, objevení ropy, kapitalismus či probuzení “wlastenectví” (ano, autorka zde používá ironicky w). Historické události, které nás ovlivňují i nyní v jednadvacátém století. Jako připomínka toho, že se historie neustále opakuje, se tu opakují i různé dialogy a přirovnání. Mezi nimi mi nejvíce utkvěla v hlavě ultimátní a nevyžádaná rada pro všechny přítelkyně a manželky, kterou v knize dostaly George Sandová i Božena Němcová: „… stačí přece tak málo, stačí, abys byla pozornější, oddanější, laskavější, aby se tvoje ruce proměnily v liány a ovinuly kolem kmene, aby ses podívala vzhůru, kde je on, stačí, abys byla opravdovou ženu.“. Recept na šťastné manželství (nejen) devatenáctého století, ledaže by ne.

Čokoládovou krev chápu jako jasnou odpověď k diskuzi, zda má literatura řešit aktuální společenská témata. Ano, samozřejmě. Literatura se nesmí bát poukázat na problémy dnešní společnosti, v románu naleznete odkazy na české a slovenské politiky a političky, ale i spisovatele a spisovatelky a kauzy, které hýbou naší republikou. A nevím, zda to chápu správně, ale věta „Devatenácté století neskončilo, devatenácté století trvá“ mi jednoznačně evokuje skupinu Lucie a text „Středověk neskončil, středověk trvá“.

Denemarková uvedla v rozhovoru pro Český rozhlas, že už nepoužívá pojem feminismus, který na mnohé působí jako červený hadr, ale spojení lidská práva pro všechny. Božena Němcová měla nezpochybnitelně talent, který byl upozaďován jejím manželem. Nedostalo se jí podpory, kterou potřebovala a my si jen můžeme představovat, jaká díla ještě mohla vzniknout, kdyby lidská práva pro všechny byla aktuálním pojmem.

Autorka se nebojí napsat svůj názor, stát si za ním a na trefných poznámkách i slepému ukázat, co je nemorální, zkažené, špatné. Čokoládová krev by mohla otevřít oči i těm, kteří si žijí zaklukleni ve svém vlastním světě, nezajímají je události ze světa a utvrzují se jen ve své vlastní pravdě. Je to potřeba, protože „Člověk bez knihy je slepý. Děsím se čtenářů jedné knihy.“ a „Každé wlastenectví je podivný a nebezpečný druh nadřazenosti, který vede k nacionalismu a šovinismu. Wlastenectví je druh lhostejnosti. Zatáhnou závěsy a nezajímá je, co se děje u sousedů. Nezajímá je, co se děje za humny.“