Prvomájový výběr knih o lásce (bez romantických klišé)
Láska málokdy vypadá jako z romantického filmu. Často je totiž mnohem komplikovanější, a právě proto je podle mě tak zajímavé o ní číst a objevovat její mnohovrstevnatost. Takže pokud chcete první máj oslavit knihou o lásce, která není prvoplánová, jste tu správně. Vybrala jsem své oblíbené tituly, v nichž láska hraje důležitou roli a autenticky vykreslují její nejrůznější podoby.
Pokud tedy chcete první máj oslavit knihou o lásce, která není prvoplánová, jste tu správně. Vybrala jsem své oblíbené tituly, v nichž láska hraje důležitou roli a autenticky vykreslují její nejrůznější podoby.
Ohromní optimisti | Rebecca Makkai
Strhující román, který byl dubnovou knihou Čtenářského klubu Martinus, mě zasáhl hlavně tím, jak citlivě a autenticky pracuje s tématem lásky v době, kdy se všechno kolem rozpadá. Děj se odehrává ve dvou časových liniích. V Chicagu 80. let během epidemie AIDS sledujeme Yalea, jehož život se postupně mění s tím, jak nemoc zasahuje jeho blízké i celou komunitu. O třicet let později v Paříži je ústřední postavou Fiona, která se snaží vyrovnat s minulostí a najít svou ztracenou dceru.
Je to příběh o lásce, která má mnoho podob, o přátelství, o ztrátě, o vině i odpuštění. A taky o tom, jak si lidé dokážou být oporou i v těch nejtěžších chvílích. Právě tahle nenápadná, ale hluboká forma lásky tu podle mě hraje ještě důležitější roli než ta romantická. A ačkoliv jde často o těžké a bolavé čtení, najdete v něm i velkou dávku naděje. Ukazuje totiž, že i v těch nejtemnějších obdobích může mezi lidmi přetrvat sounáležitost a lidskost.
A malé doporučení na závěr – nenechte se odradit prvními stránkami, i když se vám bude zdát, že se mezi tou spoustou jmen nezorientujete. Protože se vám to povede hned v následujících stránkách a pak už se vám knížka bude jen těžko odkládat.
Kdepak jsi, krásný světe | Sally Rooney
Tenhle příběh čtyř lidí se mnou zarezonoval snad nejvíc ze všech románů Sally Rooney a přijde mi, že je možná (neprávem) lehce opomíjený.
V centru dění stojí čtveřice postav – Alice, Eileen, Simon a Felix. Alice je úspěšná spisovatelka, která se po psychickém kolapsu stahuje na venkov. Její nejbližší kamarádka Eileen zase pracuje v redakci literárního časopisu a snaží se zorientovat ve vlastním životě. Jejich přátelství se v románu odehrává hlavně skrze hluboké e-maily, jejichž prostřednictvím komunikují o vztazích, víře, společnosti i smyslu života.
Do životů kamarádek zároveň vstupují i milostné vztahy – Alice se seznamuje s Felixem a Eileen řeší komplikovaný vztah se svým dlouholetým přítelem Simonem. A právě ve vykreslování mezilidských vztahů tzv. mileniálů je Rooney podle mě nejsilnější. Postavy se milují, ale často si to neumí říct. Bojí se, zpochybňují samy sebe i své místo ve světě, a mívají tendenci utíkat před tím, co by je mohlo udělat šťastnými.
Kleopatra a Frankenstein | Coco Mellors
Tohle je skvěle napsaná vztahovka zasazená (převážně) do současného New Yorku. Ústředním bodem je vztah Cleo a Franka, který začíná skoro jako z romantického filmu – rychlé seznámení, silná chemie a impulzivní rozhodnutí se vzít. Jejich vztah pak prochází různými fázemi a my na něj nahlížíme nejen z jejich pohledu, ale i skrze další postavy – přátele, rodinu nebo kolegy, mezi nimiž si podle mě každý najde svého oblíbence.
Příběh otevírá celou řadu těžších témat, jako jsou deprese, úzkosti, závislosti, trauma z minulosti nebo hledání vlastní identity, a ukazuje, jak složitá a křehká může láska být. Láska tu není idealizovaná, ale syrová, někdy bolestivá a plná nedorozumění. Je to příběh dvou lidí, kteří se sice milují, ale často si nedokážou dát to, co ten druhý potřebuje.
A i když by se mohlo zdát, že jde jen o smutné čtení, není tomu tak. Mellors dokáže do příběhu velmi přirozeně vkládat i úsměvné momenty a lehkost, které vyvažují jeho tíživější části.
Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra | Gabrielle Zevin
Zítra a zítra, zítra, zítra, zítra vypráví o Samovi a Sadie, kamarádech z dětství, kteří spolu trávili hodiny hraním videoher. V dospělosti se znovu setkávají, stanou se kolegy a začnou spolu vytvářet vlastní hry. A my se stáváme součástí několika desetiletí jejich života – sledujeme jejich úspěchy, pády, slávu, tragédie i komplikovaný vztah, který se neustále proměňuje.
V příběhu je spoustu smutného (vážné zdravotní problémy, chronické bolesti, deprese, homofobie, smrt blízké osoby), ale taky laskavého (přátelství i láska v celé své komplexnosti) a pozvnášejícího (kreativní proces tvorby her). Je tam i humor a nespočet kulturních odkazů, od Hokusaiovy Velké vlny na obálce až po (mého oblíbence) Shakespeara.
Ačkoliv nejsem pravidelná hráčka videoher (i když všechny hry, které Sam a Sadie vytvořili, bych si klidně zahrála), tahle kniha mě naprosto pohltila. Protože ve výsledku vůbec není o hrách – je hlavně právě o vztazích a lásce, která nemá jasnou definici, a o touze vytvořit něco, co po nás zůstane. U čtení se budete smát i brečet, za to vám ručím.
Eleanor se má vážně skvěle | Gail Honeyman
Hlavní postava Eleanor Oliphant mi opravdu přirostla k srdci. Miluju její myšlenkové pochody i to, jak je svá. Na začátku se sice může jevit jako podivínská, sociálně neobratná žena s dost zvláštními návyky a nulovým filtrem, ale postupně je čím dál jasnější, že za tím vším je mnohem víc. A že některé věci nejsou takové, jak se na první pohled zdají.
Nenechte se ale zmást. I když se v příběhu tematizuje trauma z dětství, není to „těžké“ čtení. Naopak. Je v něm spousta humoru, často nenápadného a situačního, který vychází právě z Eleonořina způsobu uvažování. Mně osobně se nestává často, že bych se u knihy nahlas smála, ale tady se to stalo hodněkrát.
Tahle knížka ukazuje další důležitou podobu lásky – sebelásku. Eleanor se díky novým vztahům a zkušenostem pomalu otevírá světu a začíná chápat, že „mít se vážně skvěle“ neznamená jen přežívat podle zaběhnutého režimu, ale skutečně žít. Je to příběh o přijetí, o obyčejné lidské blízkosti a o tom, že cesta k sebelásce je někdy ta nejtěžší.
Počkej na moře | Veronika Opatřilová
V této knize vás čeká perfektně vykreslená atmosféra 60. let minulého století na pobřeží Anglie (a trochu i ve Švédsku) a láska, které společnost nepřeje. To vše očima hlavního hrdiny Larse, švédského studenta angličtiny, který přijíždí na ostrov Wight, aby tu na pár měsíců studoval. Právě tady se setkává s univerzitním profesorem a začne se mezi nimi rodit cit, který musí oba skrývat před okolním světem.
Jejich vztah se rozvíjí pomalu, v náznacích, pohledech a drobných gestech, ale o to silněji působí. Zpočátku má kouzlo zakázaného, postupně se ale proměňuje v tíživou touhu po opravdové lásce, která by nemusela zůstávat skrytá. Právě tenhle rozpor mezi tím, co Lars cítí, a tím, co si v mezích tehdejších společenských pravidel může dovolit, dělá příběh tak silným a bolestným.
Počkej na moře bylo moje první setkání s Veronikou Opatřilovou, jejíž styl psaní, plný melancholie a krásných slovních obratů, jsem si naprosto zamilovala. Právě jsem dočetla i její Píseň L. (kterou také vřele doporučuju) a nemůžu se dočkat, až se pustím do Zpívat bříze, která nedávno vyšla.
Souzvuk | Holly Brickley
Souzvuk je o hudbě a vztahu, který se pohybuje na hranici mezi tvůrčím partnerstvím a něčím hlubším. Sledujeme Percy a Joea, kteří se potkávají na vysoké škole a okamžitě je spojí láska k hudbě. Joe sní o kariéře hudebníka, Percy má zase neuvěřitelný cit pro psaní textů – a společně začnou tvořit hity, které by jeden bez druhého nevytvořili.
Líbí se mi, že příběh otevírá otázku, jestli může fungovat blízké tvůrčí spojení ve chvíli, kdy do něj vstoupí romantická přitažlivost. Kromě toho román perfektně zachycuje atmosféru začátku milénia. Hudba, kultura i životní tempo té doby z něj úplně sálají.
Při čtení jsem si občas vzpomněla na Daisy Jones & The Six, takže pokud se vám líbil tenhle hit od Taylor Jenkins Reid, myslím, že by vám i Souzvuk mohl padnout do noty.
