Jak mi Malý život zlomil srdce

V poslední době je pro mě čtení ve znamení velkých, rozervaných románů, které ve mně zanechají silné pohnutky, které mě škrábnou do srdce, které mě nutí po jejich dočtení tupě civět do zdi a přehrávat si celý příběh v hlavě pořád dokola. Chcete taky něco takového? Přečtěte si Malý život.

Hanya Yanagihara pochází z Havaje a uznání se dočkal už její debut Lidé ve stromech. Mezinárodního úspěchu dosáhla ovšem právě až s Malým životem, románem, který byl na shortlistu Man Bookerovy ceny i na všech bookloverských fotkách na Instagramu. Kniha by postupně měla vyjít ve čtyřiadvaceti zemích. Je to šestisetstránková bichle od havajské autorky odehrávající se v New Yorku, bichle o čtyřech mileniálech, kteří si neví rady prakticky s ničím ve svém životě – s prací, rodinami, sexualitou – a už všechno tohle, veškeré info, které jsem o knize měla ještě před přečtením, mě k ní neodolatelně táhlo.

Tenhle příběh je tak zvrácený, ztracený, zoufalý, odporný, surový, půvabný, křehký a nádherný, že popsat všechny pocity, které k němu mám, mi teď připadá skoro nemožné. Je to – bez nadsázky – jedna z nejlepších knih, jaké jsem dosud přečetla, proto mi připadá, že je mou povinností ji všem bezhlavě doporučovat; minimálně pro její nesporné kvality jako je barvitý literární jazyk autorky, kterým dokáže popsat všechny pocity hrdinů tak, že máte dojem, jako by se vás v tu chvíli též fyzicky dotýkaly, nebo jako je vykreslení všech postav tak, jako by byly z masa a kostí, jako by popisovala skutečné lidi, což, vzhledem k samotnému příběhu, vás při čtení zároveň neustále trochu děsí.

Je to škoda, ale Malý život není pro každého. Je to pro tak trochu ztracené duše, pro ty, kteří vědí, že nic není černobílé, pro ty, kterým realita občas připadá děsivá, pro melancholiky, co se neváhají zranit, když touží po něčem skutečně výjimečně dobrém – a při čtení Malého života se zraníte, na to se spolehněte. Čtyři dospívající muži – číšník Willem toužící po kariéře herce, začínající malíř Džejbí, nejistý a vystrašený budoucí architekt Malcolm a nesmírně nadaný právník Jude se spoustou hrozivých tajemství – se po vysoké stěhují do New Yorku, aby si tam vybudovali „něco“, aniž by kdokoli z nich věděl, co přesně to má být. Prožijete s nimi třicet let, které se ve výsledku točí kolem Judea, kolem jeho mládí a dětství a vy postupně, kousek po kousku, stránku za stránkou odhalujete ty nejtemnější vzpomínky, dáváte si společně s ostatními dohromady jeho skutečnou podstatu, která se rozbíjí znovu a znovu, pokaždé, když se dozvíte něco nového.

Malý život je kniha o hledání vlastní identity a sexuality, je to kniha o přátelství a lásce, o všech jejich tónech a odstínech, je to kniha o těch nejohyzdnějších zločinech. Pro mě to bylo právě nejvíc o přátelství a lásce, ale záleží na tom, jaká jste povaha, co je pro vás zásadní, jak morální jste a jaké hodnoty jsou pro vás nejdůležitější – tenhle příběh se dá číst různými způsoby, různě můžete nahlížet na to, co vám Hanya Yanagihara předkládá. Buďte každopádně připraveni na to, že Malý život vám zlomí srdce na malé kousíčky a bude trvat nějakou dobu, než ho zase poskládáte dohromady – za všechno tohle ale literární zážitek stojí. Nejvýstižněji knihu shrnula má kamarádka Bára: „Zlomí ti to srdce, ale bude to bolet krásně.“