Proč se letos pokouším číst jinak
Bylo to před čtyřmi lety, když jsem dokončil studia a pořídil si domů dvě nové, velké domácí knihovny. Díval jsem se na ten prostor, na nové možnosti, které mi nabízel, a říkal si, že tolik místa knihami přece nikdy nezaplním. Ale stalo se. Aniž bych tušil, do jaké pasti se tím dostávám.
Nejdřív jsem z toho měl radost. Svým oblíbeným románům jsem věnoval speciální místo a hrál si se způsoby, jakými se dá literatura roztřídit. V první fázi jsem autory a autorky seřazoval podle abecedy, v té druhé podle jejich národnostních kořenů.
Nakonec jsem zvolil ještě jiný systém: začal jsem vedle sebe knihy stavět tak, aby si spolu rozuměly. Vedle Margaret Atwood jsem proto posadil například Hilary Mantel a představoval si, jaké by to bylo, kdybych mohl poslouchat, jak se spolu tyhle dvojnásobné výherkyně Bookerovy ceny baví o psaní.
Čím víc jsem ale police zaplňoval, tím silnější pocit úzkosti ve mně narůstal. Nikdy to nestihnu všechno přečíst, znělo mi hlavou.
A pak jsem otevřel sociální sítě a narazil na další román, který vypadal, jako by byl napsaný přesně pro mě. A stačilo málo, abych na svůj vnitřní rozpor zapomněl, odešel do knihkupectví a následně doma přemýšlel, ke komu nový přírůstek posadím tentokrát.
Číst a někým být
Právě na sociálních sítích jsem nedávno narazil na tipy, jak toho přečíst víc. První z nich radil, abych poslouchal audioknihy a ty si pomocí aplikace zrychloval. Druhý vysvětloval, že mám v knihách přeskakovat dlouhé pasáže. Třetí mě vybízel k tomu, abych se zaměřil na novely, případně komiksy, díky kterým dokážu získat náskok a dříve tak splnit své čtenářské cíle.
Právě slovo „cíl“ mě zarazilo. Jako by počet přečtených stránek svědčil o tom, jak moc je člověk produktivní.
Když jsem se nad tím ale zamyslel, došlo mi, že v dnešní době se čtení opravdu často vnímá jako jakýsi postup, během nějž nejde ani tak o směr jako spíš o výkonnost. Je nutné zpracovávat kupky knih, které se na stole vrší, jinak má člověk pocit, že nestíhá, a tím pádem i selhává.
Sám jsem si všiml, že pokud přečtu knihu za týden, mívám ze sebe mnohdy lepší pocit než v případě, kdy s knihou trávím dva tři týdny. A pokud při tom taky držím tempo s algoritmy a čtu novinky, které vídám na sítích, mám pocit, že někam patřím. Díky neustále novým knihám se totiž stávám součástí skupin, s nimiž se chci ztotožňovat.
Číst a být hlavně sám sebou
Na konci loňského roku jsem si proto předsevzal, že se letos budu věnovat především knihám, které mám doma. Vrátím se ke své zatím neobjevené Octavii E. Butler, nikdy neotevřenému Jaroslavu Havlíčkovi, jen jednou přečtené Toni Morrison. Jsme v druhé polovině roku a já můžu s jistotou říct, že jsem své předsevzetí nesplnil. Ale možná že právě tenhle výsledek je mnohem cennější a důležitější.
Možná že bychom se všichni měli učit neplnit žádné čtenářské cíle a prostě jen číst. Bez výčitek, že nám utíká jiný příběh, který čtou ostatní. Bez pocitu, že bychom měli číst víc, číst rychleji, číst něco intelektuálnějšího, číst něco, o čem se momentálně mluví nebo naopak něco, o čem se nemluví dostatečně.
Přestože se mi to zatím tolik nedaří, poslední měsíce to zkouším. Číst svobodněji. Užívat si četbu nezávisle na knižních doporučeních. Sáhnout spíš do vlastní knihovny než běžet do obchodu. A vy to můžete vyzkoušet taky – třeba teď, během Dne nepřečtených knih, který Martinus pořádá, aby na podobné pocity, jako mám já, poukázal.
Tím, že si knihy kupujeme, umožňujeme dalšímu autorstvu psát a všem z knižního odvětví dělat práci, kterou milují. Občas ale nezaškodí oprostit se od algoritmů a vrátit se k tomu, kým jsme. Na tom totiž při čtení záleží možná úplně nejvíc: abychom objevovali sami sebe a dařilo se nám tohle já neztratit.
