Petra Soukupová: Nebyla jsem dítě, které si tvoří imaginární svět

Narodilo se jí první dítě a vydává první knihu pro děti. Souvislost v tom nehledejte, říká Petra Soukupová. I přestože je mámou krásné dcerky Marly, pracuje a za poslední rok napsala dvě knihy, tvrdí o sobě, že je lempl a že nová kniha by nevznikla bez pomoci Tomáše Baldýnského. Sedáme si tedy nad kávu v nonstopu na Letné, kde Petra pravidelně píše, a já si jen tak pro sebe tiše povzdechnu, že chci být aspoň z poloviny takový lempl. 

Bertík a čmuchadlo není zrovna veselá dětská knížka. Takové Tě nebaví?

Nevím, jestli nebaví, ale dětské knihy, které pro mě byly důležité, byly určitě ty smutnější. Bratři Lví srdce, Říkali mi Leni. I když ano, některé knihy od Astrid Lindgrenové jsou veselé a ty mám taky ráda. Pipi dlouhou punčochu. Nebo Ronju, dceru loupežníka. I když… Pipi je holčička, která žije sama a Ronja musí utést z domova po hádce s otcem.

Četli Ti rodiče, když jsi byla malá?

Četli, ale já si to nepamatuju. Ale říkají, že to dělali, tak jim věřím. Prý Děti z Bullerbynu, to jsem chtěla pořád dokola. Ale pak jsem si začala číst sama. Naučila jsem se číst až ve škole, ale hrozně rychle jsem zjistila, že potichu, sama pro sebe, je to lepší, než když mi někdo předčítá.

Budeš Bertíka číst Marle, nebo počkáš, až si ho Marla bude schopná přečíst sama? 

Protože je Bertík a čmuchadlo pro starší děti, předpokládám, že si ho bude Marla už číst sama. Bertíkovi je devět a tolik, plus minus, by asi mělo být I čtenářům. Ale kdyby chtěla, tak jí to samozřejmě přečtu.

Vymyslela sis čmuchadlo už v dětství?

Ne, to slovo jsem vymyslela až teď. Ono to slovo samozřejmě existuje, našla jsem ho na internetu. Ale já jsem si ho vymyslela sama pro sebe, aniž bych věděla, že existuje. A co se týká obsahu knihy, už jsem měla kdysi dávno podobný nápad, tenkrát to byl nakreslený dráček na dlani, který ožívá a pomáhá malému klukovi při útrapách. To jsem nikdy nedotáhla, takže to jen čekalo na správnou chvíli. Ostatně Bertíka bych taky nedotáhla nebýt Tomáše Baldýnského, otce mé dcery Marly a mého tehdejšího přítele. Jeho vklad do té knihy byl opravdu zásadní. Opravdu myslím, že bez něj by kniha nevznikla.

Kdo navrhl, jak bude čmuchadlo opravdu vypadat? Ty nebo ilustrátor?

Vymysleli jsme to společně. Já jsem si to zvíře nějak představovala a Petr Korunka podle toho nakreslil první náčrty. Určitě trvalo, než jsme dospěli k tomu, jak vypadá čmuchadlo teď.

Jaké bylo Tvé zadání?

Představovala jsem si čmuchadlo jako ježka bez bodlin. Něco zhruba té velikosti. A pak jsem hledala roztomilá zvířata, bylo tam vice variant, od vombata přes mravenečníka. Nakonec je trochu větší než ježek. Nechtěla jsem, aby byl důraz na čumáku, i když se to jmenuje čmuchadlo. Ale nakonec tak vypadá.

To je to první, co asi všechny napadne, ne? Že čmuchadlo čmuchá.

Je to, myslím,  někde v propagačních materiálech, ale není to tak. Čmuchadlo si nikoho nevyčmuchává. Vůbec jsem to tak nemyslela. V knížce nikde není napsáno, že si někoho vyčmuchá. Ale asi je logické, že si to lidé takhle spojí.

Mluvila jsi do tvorby obálky?

Obálku jsme řešili hodně. Já, Martin Pecina (grafik) a Petr Korunka (ilustrátor). Byl to velký spor, protože nakladatel současnou obálku vůbec nechtěl. Neříká totiž moc o příběhu, vypadá to podle obálky, že to bude kniha o klukovi, jako je Pažout, což Bertík není.  O současné obálce mne přesvědčil Martin Pecina, ten obrázek symbolizuje proměnu Bertíka, kterou si během příběhu chlapec projde. Teprve, když knížku dočteš, a podíváš se na obálku, tak ti to celé dojde.

Bertík má prý předobraz v synovi tvého bývalého přítele Maxovi. Co mají společného?

Myslím, že některé děti přemýšlí odmala o životě tak, že je těžký. A pak jsou děti, pro které je všechno jednoduché. Bertík je spíš ten první případ. Zbytečně asi o všem moc přemýšlí. Možná jsem byla taky takové dítě, ne moc veselé a lehkovážné. A takový je i Max. Ale Max není vůbec vzteklý, spíš je vážný. Max po odloučení rodičů neprocházel takovýmhle vzdorovitým obdobím. Rozhodně jsem nepsala ten příběh podle něj.

Proč si Tvé dětské postavy stříhají vlasy? Už jsme to tu měli ve Zmizet. 

Ano, to tam bylo! To už jsi druhý člověk, který na to upozorňuje. Nevím, asi mi vlasy přijdou prostě důležité. Třeba tady to bylo tak. Umístila jsem děj téhle knížky na naši chalupu, kam jsme jako děti jezdily. Moje máma nás tam vždycky v létě stříhala na zahradě. Existuje fotka, na které můj brácha sedí na židli venku na té zahradě, a má půlku hlavy ostříhanou a půlku ne. Když jsem Bertíka psala, začala jsem být v jedné chvíli hrozně bezradná, takový zásek, to obvykle při psaní nemívám. Nevěděla jsem, co s tím textem dál, jak se dostat ke konci a jak ten konec má vypadat. Hodně mi tehdy pomohl právě Tomáš. Mimo jiné řekl, že teď se v tom ději musí něco stát, aby to ty děti spojilo a že to musí udělat Bertík, něco aktivně dobrého. A já jsem si vzpomněla na tu fotku a pak mě to napadlo.

Takže náhoda?

(smích) To je to samé, jako když mi po Zmizet lidé začali říkat, že nadměrně používám slovo hužva. A že pokaždé, když se to v příběhu objeví, tak se hrdinovi stane něco špatného. Já to tak přitom vůbec nemyslela, ani to s tím nepsala.

Měla jsi jako malá nějaké své čmuchadlo?

Ne, nebyla jsem dítě, které si tvoří imaginární svět. Byla jsem dítě, které pořád četlo, takže jsem nepotřebovala nic dalšího.

Martě bylo vyčítáno, že je moc obyčejná, Bertík je asi výjimečný, už jen tím, že se mu zjevilo čmuchadlo. Je to odpověď na Martu? 

Já si myslím, že je Bertík taky obyčejný. Je to jen povaha dítěte, která tomu dá závažnost. Jiné dítě by tu situaci bralo daleko lehčeji. Bertík ji lehce nebere. Ale co si budeme povídat – Bert nedělá žádné hrozné věci. Nechová se na pasťák. Každý dítě si myslí, že by celý svět měl jít tak, jak si představuje. A když ten svět najednou není takový, jak si ono myslí, že by měl být, někdo mu musí pomoct se s tím srovnat.  Pokud kolem sebe nemá čmuchadlo, tak je to asi na těch blízkých dospělých.

Má narození Tvé dcery a první knížka pro děti spojitost?

Vůbec. Měla jsem rozepsanou knihu pro dospělé, která vyjde na jaře, a nějak jsem si potřebovala odpočinout. A napadlo mě to slovo a hrdina, celkem I ten příběh, tak to šlo na začátku rychle. I s tím zásekem jsem ji za dva měsíce ne každodenního psaní měla napsanou. Bertík byl jen pauza mezi psaním velké knihy.

To zní dost podřadně.

Ale to zas ne. Ale protože jsem nenapsala nikdy nic pro děti, a ani se v dětské literatuře úplně neorientuju, vůbec nevím, co mám od dětské knížky očekávat. Nevím, jaká čísla znamenají, že se dětská kniha prodává dobře. Nevím, jestli budou ohlasy od dětí nebo rodičů. Spíš mám dojem, z toho, co mi lidé říkají, že se lidé po takové době těší už na cokoliv, co napíšu. Ale na jaře bude ta velká kniha, tak to je dobré.

Jak se daří té velké knize?

Teď pracuji na poslední verzi a vymýšlím název. Měla by vyjít v březnu. Je to o třech sestrách třicátnicích, které jedou na oslavu narozenin svého otce. Děj se odehrává v jednom dni jejich života. Je to zhruba stejně dlouhé jako Marta nebo Zmizet, tedy cca 250 knižních stran.

Je pravda, že od Marty bylo dlouho ticho. Žádné knížky, žádné rozhovory.

Ano, jelikož jsem nic nevydala, tak nebylo proč se se mnou bavit, což je v pořádku.

Já to vnímám jinak. Možná je to tím, že máš image rebelky: veřejně moc nevystupuješ, čteš málo, neúčastníš se akcí literárního světa.

Já většinou rozhovory neodmítám, ale často odmítám čtení. Rozhovory si nijak nemonitoruju. O Bertíkovi dala tento rozhovor a předtím dva asi. Ale je pravda, že předtím dlouho nebylo nic. Během roku dva, tři rozhovory, ale do žádných velkých médií. Zvenčí to tedy může vypadat jako dlouhá pauza.

Byla ta pauza plánovaná?

Ano. Poté, co napíšu něco většího, mám vždycky tak rok pauzu. Pak se to kvůli narození dítěte protáhlo. Ale překvapivě právě to dítě byl podnět začít opět psát. Teď, až dodělám tu velkou knihu, určitě nezačnu hned zase psát něco dalšího. Nechci se zavazovat, že za rok vydám něco dalšího. Přetěžovala bych se. První tři knihy jsem vydala vždy po dvou letech, a to mi přišlo tak akorát. Nevím, jestli bych zvládla psát častěji, asi by mě to nebavilo. Tuhle novou knihu jsem psala rok. To je asi nejdelší doba, co jsem kdy co psala. A to je tím, že do toho dělám jiné práce, mám mimino, a taky hlavně proto, že jsem lempl.

Být mámou, pracovat a ještě psát knihy – to nezní, že jsi lempl.

Já to nevztahuji k někomu jinému. Vztahuji to jen ke svému přesvědčení, že vím, že by to šlo rychleji. Vím o sobě, že jsem líná. Musím se přemáhat a ne vždycky mi to jde.

Mám pocit, že se od narození Marly moc nezměnilo. Zvládáš si stále udržovat image bohémské spisovatelky.

To tak není. Vedu dospělácký mateřský život, jen mám u toho pořád práci a psaní. Nezůstala jsem bez práce s dítětem doma a jsem za to ráda. Trápilo by mě, kdybych nemohla pracovat.

Kdy píšeš? 

Když jsem bez Marly. Mám nějaké penzum práce, kterou musím denně vyřešit. A když píšu něco velkého- knihu, tak mám závazek napsat stránku denně. To samozřejmě nedodržuju- viz výše, kniha mi trvala rok, to znamená průměrně jedna stránka za dva dny, to je docela hrůza, vlastně. Tyhle velké věci píšu nejraději hned dopoledne, když mám hlídání, anebo když Marla spí po obědě. Zbytek večer, když Marla usne. Hlídání naštěstí funguje skvěle, moje mamka, otec Marly Tomáš, mám i placenou hlídačku. Teď když nic velkého nepíšu, mám čas i koukat na seriály.

To by Ti většina matek asi záviděla.

Upřímně – asi nejsem matkou roku. Někdo to v sobě prostě má a někdo ne. Já třeba miluju ten moment, když je Marla s hlídačkou, a já přicházím domů a Marla mě vítá a já jí nakrmím a trochu si pohrajem a jde spát. Marla je skvělé dítě. Zvlášť s tím spánkem. Usíná sama, já ji prostě položím, rozloučíme se a odejdu z pokoje.

Celé je to stejně jen o tom, že Marla mi to všechno umožňuje, protože je hrozně hodná a má pravidelný režim. Má takový mother-friendly režim.

Co čteš Marle za pohádky?

Nic. Marlu to nezajímá a mě to nebaví. Spíš si říkáme říkadla a prohlížíme si obrázky. Jenom jsem se ta říkadla ještě pořádně nenaučila. Ale ona si stejně chce prohlížet sama. Ona chce vůbec dělat spoustu věcí sama. I to je od ní hezké!

Začaly prázdniny. Jedu s mamkou a Richardem na jeho chalupu. Ale nechce se mi tam. Radši bych zůstal u táty. Mohl bych celej den hrát hry na počítači, pít Fantu a jíst třeba hranolky anebo něco jinýho, co bych chtěl. Bertíkovi je devět. Rodiče se rozvedli a on žije s maminkou, která si našla nového přítele. Bert mu říká Rypouš. Ostatně, celou tu životní změnu nese velice těžce. Připadá mu jako zrada. Chci, aby bylo všechno jako dřív! Vzteká se. Žárlí. Na všechny kolem sebe je protivný. Až jednou potká v lese za chalupou zvláštní mluvící zvíře — čmuchadlo — a skamarádí se s ním. Dokáže neočekávané přátelství s tajemným tvorem změnit Bertíkův pohled na svět?

KOUPIT KNIHU