Pauline Delabroy-Allard debutovala ve Francii před pěti lety románem Taková je Sarah, který se českým čtenářům díky nakladatelství Incipit k přečtení dostal už v roce 2021. Autorka si mě už touhle prvotinou namotala a naprosto získala – jedná se o queer román o lásce mezi dvěma ženami, která má ale daleko k lesklé dokonalosti. Ač je to milostný román, je naprosto bez příkras, bez klišé, bez okázalosti. Ukazuje vztah jak nefunční a přinejmenším problematický, tak krásný a vášnivý.

Když jsem se dozvěděla, že autorce vychází novinka Kdo ví, neváhala jsem ani chvilinku, a to i když mě vlastně dost otravují knihy s banálními (pro mě) nezapamatovatelnými názvy. I v tomhle románu je protagonistka, Pauline, ve vztahu se ženou, mnohem víc ale prozkoumáváme nitro a prožívání jí samotné – jejich vztah je pro příběh důležitý jen tak moc, jak je zrovna důležitý pro ni. Že se jméno shoduje s autorčiným nebude náhoda, o románu se mluví jako o autofikčním, tedy nesoucím prvky autobiografie.

Na počátku příběhu čeká protagonistka dítě, v myšlenkách se k tomu vrací neustále, těší se na založení rodiny. S tímhle novým očekáváním se rozhodne prozkoumat svou minulost, minulost dokonce ještě před svým narozením. Kromě toho, že se jmenuje Pauline, má totiž ještě tři další křestní jména, z toho jedno dokonce mužské – Jeanne, Jérôme a Ysé. Skrze svou rodinu, kolektivních vzpomínek a vlastního pátrání se snaží dopátrat, jestli je pojmenovaná po skutečných osobách, po postavách, nebo jak ke svým jménům vlastně přišla. Když se hrdince stane tragická událost, kterou nebudu prozrazovat, je její cesta ještě intenzivnější, ona ještě odhodlanější, dílo ještě silnější.

Kniha Kdo ví je intenzivní, naléhavá, bolestná. Je o vyrovnávání se s vlastní existencí, identitou, se ztrátou, s bolestí, s žitím ve vztahu, který musí být někdy upozaděn, o pocitech, které zná taková spousta z nás a přece si v nich připadáme sami. Pro mě kniha patří k těm nejlepším, které se mi letos poštěstilo přečíst. Možná ale i proto, že hrdinka v jednu chvíli prožívá chvilky, které jsem téměř doslovně prožila i já. Doporučuju všem milovníkům a milovnicím současných světových románů s introspektivními hlavními postavami. 

The post Kdo ví: Autofikce, která bolí, ale nemůžete ji přestat číst appeared first on Martinus.cz Blog.

Jak už jsem zmínila, Torčík je autorem básnické sbírky Rhizomy a Rozložíš paměť je jeho románovým debutem. Hlavního hrdinu, který nese stejné křestní jméno jako autor, probudí k ránu telefon; volá matka, aby mu oznámila, že jeho děda už nežije. Informace roztáčí kruh vzpomínek, které probleskují směrem ke čtenářům a čtenářkám v náhodném (a přesto dobře promyšleném) časovém sledu.

Torčík umí své čtenáře a čtenářky skvěle vtáhnout do děje, přímo doprostřed, tam, kde to bude nejvíc bolet. Sledujeme, jak queer kluk prožívá nultá léta v průmyslovém Přerově, v chudé rodině bez otce, který po sobě zanechal dluhy, s matkou pracující na směny v továrně a dědou alkoholikem. Dost strašná kombinace, která ale není účelově napsaná, aby čtenáři hlavního hrdinu litovali, je naopak dokonale uvěřitelná a lidská.

V knize najdeme metafory a slovní obraty, které prozrazují spisovatelský talent, avšak pořád zůstává stručná, přízemní a dobře čitelná. Byť popisuje témata nelehká, čte se snadno, vír vzpomínek hlavního hrdiny vás rychle strhne. Kromě toho bych ráda na knize ocenila témata, kterých se dotýká; hledání sama sebe, být queer na maloměstě, šikana a násilí – to všechno v kulisách, které jsou nám dobře známé, s politickými názory a jejich důsledky, které se nás bytostně dotýkají. Samozřejmě je mi jasné, že minulost je třeba si neustále připomínat, aby se neopakovala, ale přiznávám, že už jsem byla leckdy trochu unavená z přemíry historických témat, kterými se česká literatura často vyznačuje. Potěšilo mě tedy, že se Torčík (ale i jiní, samozřejmě, za všechny třeba Klára Vlasáková) soustředí na současnost a zaznamenávají ve svých dílech aktuální dobu.

V textu na zadní straně knihy je Torčík přirovnáván k Oceanu Vungovi či Édouardu Louisovi – další známka kvality, ale pro mě taky trochu rozpaky z toho, zda nepůjde o knihu, která bude čtenářsky hodně náročná. Ukázalo se, že ne – Torčík nepochybně ukazuje spisovatelskou vyzrálost a kvalitu, ale pořád je to přístupné čtení pro každého, což je – vzhledem k jeho tématům – obzvlášť důležité.

Během celého listopadu máme knihu za výhodnější cenu na webu a s kódem ROZLOZISPAMET máte poštovné na objednávku zdarma až do konce měsíce.

The post Rozložíš paměť: Vír vzpomínek hlavního hrdiny vás strhne appeared first on Martinus.cz Blog.

Pride Month vznikl v návaznosti na protesty newyorských queer aktivistů v červnu roku 1969. Dnes už se slaví celosvětově – pozná se to většinou podle toho, že metropolemi procházejí takzvané průvody hrdosti. A taky podle toho, že korporace, které na queer lidi přes rok nijak zvlášť nemyslí, přebarví svá loga do pestrých duhových barev na znamení podpory.

Každý Pride Month je tedy složité rozeznat, komu na právech queer osob skutečně záleží. Jedna věc je však jistá. Všichni, kdo se kvůli své sexuální nebo genderové identitě necítí ve společnosti komfortně, můžou sáhnout po knihách, které jim alespoň krátkodobý komfort přinesou.

Jak queer literatura pomáhá

Hlavní předností knih je bezesporu to, že rozšiřují obzory a rozvíjejí empatii. Je to právě čtení, díky němuž se učíme vnímat to, co nám ve světě venku možná uniká.

A je to právě queer literatura, která společnosti zprostředkovává zkušenosti a témata, o nichž by sama od sebe nejspíš nepřemýšlela. Témata, jako je vyrovnávání se s vlastní sexuální nebo genderovou identitou. Témata, jako je coming out či předsudky, s nimiž se queer lidé chtě nechtě celý svůj život setkávají.

Každé queer dílo je důležité hned ze dvou důvodů:

1. Pomáhá všem queer dospívajícím (ale i dospělým) s přijetím sebe sama.
2. Ukazuje společnosti, že být queer není něco, co by měli lidé schovávat ve skříni, ale přirozená součást světa.

Knihy, které si zaslouží každá knihovna

Když jsem před několika lety ležel na španělské pláži a dočítal young adult román Červená, bílá a královsky modrá, přál jsem si, abych ho mohl nějakou časovou schránkou poslat svému patnáctiletému já. To se totiž stále hledalo a jediné queer postavy, které tenkrát znalo, byli cyničtí (a vlastně docela toxičtí) hrdinové z Obrazu Doriana Graye.

Situace se od doby, kdy mi bylo patnáct, naštěstí změnila. A tak queer témata najdeme nejen v překladové literatuře, ale i té české. Poslední roky se jim věnuje například Theo Addair, nově taky Alena Štraubová, které letos vyšel debutový román Léto mezi řádky.

Mezi mé nejoblíbenější queer autory*ky však patří francouzský spisovatel Édouard Louis. Ve svých esejích a autofikčních románech totiž řeší nejen vlastní sexualitu, ale taky třídní rozdíly a tradiční maskulinitu. Proč heterosexuální muže tolik dráždí, když se gay muži chovají uvolněně, způsobem, který by někdo nazval „zženštilým“? Tuhle otázku si pokládám celý život a autor mi na ni v každém díle přinese trochu jinou, přesto cennou odpověď.

Kdo by pak chtěl více pochopit zkušenosti transgender osob, román Dívka, žena, jiné od Bernardine Evaristo nabízí spoustu otázek k zamyšlení a přidává k nim další – rasové i feministické. Nebinaritu a asexualitu zase zpracovává například komiks Gender Queer, na který už se dlouho chystám.

Když se literární svět posouvá rychleji než ten skutečný…

Úplně nejraději mám ale romány, které mezi queer romány možná vůbec nepatří. Queer postavy v nich totiž sice vystupují, ale jejich sexuální či genderová identita se v díle nijak neřeší. Je zkrátka vnímána natolik přirozeně, že to nikoho ani nenapadne.

V románu Rozhovory s přáteli od Sally Rooney sledujeme dvě kamarádky, které se v různých životních situacích intimně sbližují. A nikdo z jejich okolí – ani sama autorka – necítí potřebu tohle chování nálepkovat.

Platí to i pro sci-fi horor Our Wives Under the Sea – příběh dvou žen, z nichž se jedna vrátila z průzkumné mise v oceánu. Středobodem románu tu vůbec není sexualita, nýbrž záhada, co se jedné z žen pod hladinou moře přihodilo.

Takhle nějak si představuji náš budoucí svět. Lidé i literární postavy budou queer a nikdo nebude muset nic vysvětlovat. Bude to sice trvat, než se do tohoto cíle dostaneme, svou cestu ale můžeme urychlit.

Třeba tak, že budeme queer témata řešit po celý rok, ne jen v červnu. Časem se tak stanou přirozenou součástí společnosti a možná už queer literatura nebude speciálně vyčleňována. Bude prostě jen literaturou.

The post Proč bychom měli číst queer literaturu po celý rok appeared first on Martinus.cz Blog.

Srdcerváči 4 // Alice Oseman

Máte doma Srdcerváče? Že ne? Ale to je ohromná škoda! Pokud máte rádi komiksy, tahle série bude vaší knihovně nesmírně slušet. Letos vyšel už čtvrtý díl komiksových románů o lásce, životě a všem, co se stane mezi tím. Vypráví o věrnosti, rozebírají duševní choroby a vsadíme se, že ve střípcích příběhu Nicka a Charlieho se najde leckdo z vás. Zkuste!

Plavec ve tmě // Thomas Jedrowski

Ve vynikajícím debutu Thomase Jedrowskiho najdete jeden milostný příběh. Přenesete se do osmdesátých let v Polsku, na zemědělskou brigádu, kde Ludwik potká Janusze. Letní pohádka, kterou nepříjemná realita pořádně otřese, vypráví o mládí, lásce a ztrátě – a o oběti, kterou přinášíme, aby měl náš život smysl.

Vše o mé dceři // Kim Hjedžin

Je libo příběh o ženách, o násilné povaze diskriminace, o iracionální nenávisti? Vstupte do světa Kim Hjedžin, která v příběhu odhaluje skrze konflikty nepřekročitelný limit vzájemné tolerance. Hlavní hrdinkou románu je stárnoucí vdova, bývalá učitelka základní školy, která nyní pracuje jako ošetřovatelka v domově důchodců. Své pocity nepatřičnosti a vzájemné neporozumění si vybíjí na dceřině přítelkyni. Přečtete si?

Laura Deanová mě už zase nechala // Mariko Tamaki

Pokud už jste zaznamenali Jedno obyčejný léto, jméno Mariko Tamaki vám není neznámé. Pořiďte si její další knihu, kterou vypráví Freddy. Freddy chodí se svou dívkou snů a nejpopulárnější holkou ve škole. Laura Deanová je sebevědomá, okouzlující a krásná. Ale jako přítelkyně za moc nestojí.

Dokud dýchám, doufám… // Tereza Šiklová

Další tip je z českých luhů a hájů! Trapné i humorné situace skvěle balancuje Tereza Šiklová se svou hlavní hrdinkou Amélií, která se beznadějně zamiluje do své učitelky. K tomu se jí v životě přihodí prestižní jezdecká škola a traumatizující vzpomínky na nelítostnou šikanu… zkrátka a dobře, na jednu holku je toho ažaž.

Mazel // Akwaeke Emezi

Náš poslední tip je na knihu, která vychází až letos v září, my se jí už ale nemůžeme dočkat! Román o hledání vlastní identity a pravdy překračuje všechny žánry. Jedna z nejvýraznějších knih od Akwaeke Emezi (a už jste četli Zřídlo?) hledá odpověď na otázku: Jak ochránit svět před nestvůrami, když všichni slepě trvají na tom, že žádné neexistují?

The post Prague Pride je tu. Co si přečíst? appeared first on Martinus.cz Blog.

Deset blogerů, deset recenzí, ale pouze jedna kniha. Kterou knihu recenzoval náš celý blogerský tým tento měsíc? Buzíčky. Sbírku povídek Jana Folného si nemohli vynachválit, přečtěte si proč.

Buzíčci byli dokonce tak okouzlující, že jsme jich na recenzi rozdali víc než deset. Byli na roztrhání. Co říká knižní blogosféra o nové knížce Jana Folného?

1) Dita Křišťanová

Po dlouhé době se na české literární scéně objevilo něco, co odkazuje na kvalitní českou povídku, zvládá popis samoty a hledání. Něco, co je o nás samých. A že si autor vybral prostředí, které zřejmě zná, není přece nic neobvyklého.

Plná recenze: Buzna je nejlepší kamarád

2) Michaela Losekoot

Folného Buzíčci nejsou sbírkou povídek. Jsou to puzzle, rozházené po pražských gay klubech, které čekají, až si je poskládáte dohromady. Když tedy budete mít odvahu se pro ně ohnout a sebrat je. Buzíčci jsou pro mě důkazem, že i o provokativním tématu se dá psát kvalitně a originálně.

Plná recenze: #tipnaknihu: Buzíčci

3) Wendy (Kosmik)

Buzíčky všem vřele doporučuju, protože je to vážně moc pěkná a čtivá knížka, která rozhodně stojí za přečtení. Čte se strašně lehce a věřte mi, že se u některých povídek – zvláště pak u té první – opravdu nasmějete. Možná vám ale taky ukápne nějaká ta slzička, protože některé povídky jsou nejen vtipné, ale i dojemné.

Plná recenze: Jan Folný: Recenze

4) Emily L. (Knižní koutek)

Autor překvapí i drobnou maličkostí, šokuje, vyráží dech, skrz své postavy poučuje, radí a dokonce i rozesmává. Nebudu tvrdit, že doporučuju knihu spíše ženám, jelikož i páni mají dostatečně silný žaludek, aby odsunuli předsudky stranou, a tento povídkový skvost z pera českého autora, který je s každou povídku lepší a lepší, dokázali přečíst, a ocenit.

Plná recenze: Recenze: Buzíčci

5) Terez Jahůdková (Jahoda jinak)

Pokud jste na knihu narazili šmejděním v knihkupectví a její název vás pobouřil, pak doporučuji sáhnout po věčné klasice jako je Jana Eyrová či Pýcha a předsudek, protože po přečtení by váš obličej mohl zůstat navždy červený. Pokud vás však na druhou stranu uchvátil a omráčily vás polibky na obálce, nezbývá než si ji koupit a přelouskat do poslední stránky. Čeká na vás spousta zadků a slohových útvarů, mimo jiné.

Plná recenze: Teplo ukrývaj v Termixu

6) Petr Čapek (Schefikův blog)

Buzíčci by i přes svůj, pro někoho méně stravitelný námět, neměli uniknout žádnému milovníkovi kvalitní literatury. Autorův cit pro psaní, dokáže navodit tu správnou atmosféru a vtáhnout čtenáře do děje.

Plná recenze: Jan Folný – Buzíčci

7) Katka Brabcová (Brabikate)

Ano, přiznávám, že negativa hledám marně. Buzíčkům nedokáži vytknout nic, protože ačkoli je v knize hodně negativního, nic z toho tam autor neumístil omylem. Není to kniha pro každého, ale o to cennější bude pro ty, kteří si ji oblíbí. Buzíčci jsou dost nevšední povídkovou sbírkou.

Plná recenze: Buzíčci – skutečně nevšední sbírka povídek

8 ) Katka Kopištová (Vendea’s dream world of books)

Buzíčky bych doporučila všem milovníkům oddechové literatury, kteří mají rádi příběhy ze života a nebojí se zkusit něco trochu odlišného. Věřím, že vás kniha nadchne stejně jako mě a trochu vám rozšíří obzory v krajích, které stále nejsou příliš oblíbené.

Plná recenze: RC review – Buzíčci

9) Jana Benešová (U Margarety)

Buzíčci jsou neotřelou novinkou v českém literárním světě. Nečekaní, drsní, samolibí, sarkastičtí, ale taky jemní a citliví. Bavilo mě objevovat všechny vrstvy téhle povídkové knížky. Je to svěží závan vzduchu do české literatury a doufám, že není poslední.

Plná recenze: Nepředvídatelný Folný vás provede všemi vrstvami Buzíčků

10) Jana Leitnerová

Kromě pár jiných klasických titulů jsem nikdy nedoporučovala knihu s takovou radostí. Stojí za to ji mít. Číst ji jednou mi určitě stačit nebude. Jsem nadšená, líbí se mi prolomení tabu a uznání, že homosexuálové mají prostě právo chovat se tak, jak se chovají.

Plná recenze: Gayové a lesbičky? Ne, Buzíčci!

11) Jan Kadlec

Ačkoli každá povídka funguje jako solitér, najdete v nich odkazy a postavy z jiných povídek. Snad jako známku toho, že pražský český rybníček je malý (a tak trochu smrdí). A pokud jste četli i Od sebe k sobě, odkazů najdete mnohem víc. Vše prošpikováno jemným, úsměvným humorem.

Plná recenze: Buzíček č.5

12) Bára Votavová (Bookjournal)

Díky velmi čtivému stylu autora a dynamickému tempu povídek se do knížky začtete raz dva. Dost možná ji hravě zvládnete přelouskat za jedno odpoledne. A dost možná se k ní budete za čas zase rádi vracet.

Plná recenze: Buzíčci pobaví, pobouří i dojmou

Co to je BLOG CHALLENGE?

Deseti bloggerům věnujeme recenzní výtisk knihy, aby na ni napsali na svém blogu recenzi. Recenze byly přeposlány autorovi knihy Janu Folnému a zároveň budou některé zveřejněny na FB nakladatelství Host. Autor z došlých recenzí vybere dle svého uvážení tu nejlépe napsanou (sám soutěž zároveň zpropaguje na svém webu a FB), vítěz získá 3 knihy z Hosta dle vlastního výběru.

Děkujeme nakladatelství Host, které knihy do BC věnovalo.

Buzíčci

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“. A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.

KNIHU SI MŮŽETE KOUPIT ZDE

The post BLOG CHALLENGE: Buzíčci appeared first on Martinus.cz Blog.

V této situaci přichází zjevení, povídkový soubor Buzíčci Jana Folného. Próza, ve které jsou gayové a lesby hlavními hrdiny, a přesto to není literatura pro ně. Je to literatura pro nás všechny. Hlavní hrdinové jednotlivých povídek prožívají stejná trápení, žijí životy, v nichž chtějí někam patřit, nejsou to marťané zjevující se jako zábavné postavičky určené k oživení děje.

Folný dokáže dobře popsat charaktery svých postav, ať to je namistrovaný promiskuitní kluk, ozdoba pražských gay klubů; stárnoucí muž loučící se se životem; věčně nespokojený a vztah hledající kluk, který  není schopen dělat kompromisy; lesby, jež spolu vychovávají syna, který píše prezidentovi; novinář snažící se popsat život pražských gayů. Všechny Folného postavy řeší obyčejné věci, někdy je až přehánějí – až úzkostná snaha hrdiny první povídky být hubený a krásný je zcela v rozporu s jeho životním stylem. Jiný hrdina zas může normálně fungovat pouze v rodině dvou leseb.

Že půjde o tragikomický text, můžeme pochopit už z názvu samotného titulu, nakladatelství Host knihu navíc vybavilo bílými deskami, které jsou posety obtisky rtů. Růžových. S touto ironií se potom setkáváme dále v celé knize, Folný gaye zná, zná jejich prostředí i problémy. Je realistický a věcný. Ukazuje však, že za růžovým pozlátkem může mnohdy sedět kupa problémů a velké prázdno i samota.

Jeho hrdinové jsou sami, opuštěni bloudí z jednoho gay baru do druhého, bez cíle, bez smyslu, jejich život jim uniká mezi prsty a jediné, co má cenu, je vztah na jednu noc a litry chlastu či kafe. A přitom také chtějí mít svůj „obyčejný“ život.

Právě v hledání této obyčejnosti se Folný přimyká k autorům středoevropského prostoru, jeho malí hrdinové mohou bydlet ve vedlejším vchodě, aniž bychom si jich všimli.

Folný je skvělý vypraveč, v povídkovém souboru mísí různé vypravěčské techniky i žánry, dost často v různé podobě modifikuje motiv dopisu – ať už jde o blog, reportáž, deníkové zápisy, školní esej, elektronickou komunikaci či dopis samotný – ten se dokonce objeví několikrát. Cílem všech je osobní zpověď, vykecání se z něčeho, co vlastně nemám komu říct. Až do extrému je to znát v první povídce, dle které se jmenuje celá knížka. Jazyk jeho postav koresponduje s mluvou té či které vrstvy a nutno říci – je trefný a přitom není laciný.

Folný je poučený autor a jeho bludiště světa gayů má různé odbočky – vedlejší postava jedné povídky se stává hlavní jiné a naopak, čtenář jako by bloumá v nočním labyrintu plném klubů, alkoholu a sexu a hledá, zda tuhle nitku může k něčemu připlést, či nikoli. Některé nitky košatí, některé jsou zauzlovány a nenávratně končí, konec příběhu se nedozvíme. Tahle strategie není v literatuře nová, najdeme ji např. v Želarech Květy Legátové. A zaručeně funguje.

V jedné z recenzí, posměšně nazvané homorecenze, byli Buzíčci zařazeni mezi brak, růžovou knihovnu. Troufnu si oponovat, po dlouhé době se na české literární scéně objevilo něco, co odkazuje na kvalitní českou povídku, zvládá popis samoty a hledání. Něco, co je o nás samých. A že si autor vybral prostředí, které zřejmě zná, není přece nic neobvyklého. A už jsme zase u vyspělosti té či které kultury. Mám dojem, že v téhle zemi nikomu nepřejeme úspěch. A je úplně jedno, jestli je růžovej.

Buzíčci

Jan Folný  ·  Vydavatelství: Host, 2013

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře.
Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“.

A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

The post Buzna je nejlepší kamarád appeared first on Martinus.cz Blog.

Bylo snadné dospět k názoru, že autor (knihy!) je promiskuitní štětka a jeho irský (ex)boyfriend docela chudák. A pak si s tímto předsudkem zkuste číst knihu s tak provokativním titulem: Buzíčci.

DROGERIE „PRO KAŽDÉHO NĚCO“

Buzíčci jsou sbírkou jedenácti povídek. Folný umně střídá styly i žánry. Od fiktivních blogových zápisků přes dopis, sadu e-mailů i vyprávění ich- a er-formou. Některé povídky vás pohorší, jiné dojmou.

Ty povídky jsou jako vůně. Musíte se „pročichat“ od deodorantů a laciných, křiklavých voňavek k sofistikovaným parfémům.

Hned první povídka, série blogových zápisků mladého (bývalého) pornoherce a queerkrálovny teplé Prahy ve vás utvrdí všechny ty ošklivé stereotypy, které o gay komunitě můžete mít. Promiskuitní, povrchní, HIV+. Hned nato vás vtáhne do složitého vztahu na dálku mladého zajíčka a zralého muže. Pak se vrátí k povrchnosti a hned potom vám zamotá hlavu příjemným krátkým vypravováním ve stylu filmu Paříži, miluji tě. A pak vás do nosu praští něco nádherného.

PŘÍBĚH Č. 5

Dovolím si zpochybnit Folného rafinovanost a budu si myslet, že povídka č. 5 (Neviditelný) se na páté místo dostala veskrze náhodou. Protože ta shoda okolností je fascinující a geniální.

Neviditelný je nádherné líčení posledních dnů starého muže před jeho odsunem do starobince. Během čtení mi došly tři věci:

1. Kdyby se tato povídka měla zfilmovat, vypravěče by hrál Ian McKellen a byl by skvělý jako ve filmu Bohové a monstra.
2. Kdyby tato povídka měla být vůní, byl by to Chanel No. 5.
3. Každá povídka je jako vůně.

Světoznámý parfém Channel No. 5 mám spojený se stářím. A vůbec ne v negativní konotaci. Je to klasická, elegantní vůně, která sice nesedí každému, ale zralým dámám (dal jsem ho před lety k Vánocům babičce) dokonale sekne. Povídka č. 5 je stejně jako No. 5 klenot. A pro mě byla zlomem, kdy jsem přestal Buzíčky číst s pohrdáním.

PŘEPLNĚNÝ MALÝ RYBNÍČEK

Následující povídka Dort pro Honzíka nabídne i něco slečnám na slečny. Elegantně, lehce, bez zbytečné vulgarity typické pro začátek knihy. Folný se v tuto chvíli přestává vysmívat gay komunitě a naťukává vážnější témata. Nepřiznaný coming out, dvě maminky a prozření, že čím víc se ku-víte, tím těžší je najít v životě stálou oporu.

Ačkoli každá povídka funguje jako solitér, najdete v nich odkazy a postavy z jiných povídek. Snad jako známku toho, že pražský český rybníček je malý (a tak trochu smrdí). A pokud jste četli i Od sebe k sobě, odkazů najdete mnohem víc. Vše prošpikováno jemným, úsměvným humorem.

Je škoda, že dobrý dojem z posledních šesti povídek kazí ten zbytek laciné kolínské z prvních příběhů, který se v nosu usídlil snad napořád.

Buzíčci

Jan Folný  ·  Vydavatelství: Host, 2013

Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře.
Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“.

A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.

KNIHU SI MŮŽETE KOUPIT ZDE.

The post Když jsou povídky jako vůně appeared first on Martinus.cz Blog.