Jaroslav Rudiš: V Čechách se za úspěch stydíme, všechno je to tu takové přinasrané

Nedává rozhovory často a dostat se k němu je poměrně těžké, ale o to cennější. Žije na cestách mezi ČR a Německem. Stal se také odborníkem na malá česká nádraží. Jeho život je každý den jiný, i přesto ho v Imperialu, kde se na rozhovor scházíme, ohromí, že místní pomazánka je pět let stále stejná.

A tak jsme poté, co jsme číšníka vyzpovídali, z čeho se zmíněná pomazánka vyrábí, začali mluvit o všech těch ostatních věcech, které se za posledních několik let naopak změnily přímo dramaticky.

Kde teď žijete? Zrovna teď? V každém rozhovoru, který poskytnete, je to totiž jinak.
Teď mám zrovna zabalený kufry. Trvalé bydliště mám pořád v Podkrkonoší, v Českým ráji, v Lomnici nad Popelkou, kde mám po babičce část domu, ve kterém bydlí moji rodiče. To je moje základna, ale pohybuji se po celé střední Evropě. Většinou to souvisí s prací. Teď jsem byl například nějakou dobu v Berlíně, protože jsem tam měl práci. Na podzim jsem byl na stipendijním pobytu ve Stuttgartu, kde jsme pracovali na takovém kafkovském projektu. Teď to vypadá, že budu nějakou dobu v Berlíně, protože tam dokončuji s jedním kamarádem filmový scénář. Mám pocit, že když chcete být spisovatel a chcete se tím uživit, tak nemůžete sedět na jednom místě a čekat. Musíte to kombinovat ještě s něčím dalším.

Mezi českými autory jste ale jeden z nejprodávanějších.
To bych neřekl. Národní třída se prodávala v tisících, ne v desetitisících. Moje nejprodávanější kniha je Alois Nebel, té se prodalo asi 30 tisíc v Čechách a v Německu teď vyšlo už její třetí vydání. Já si vážím každého svého čtenáře, protože v současné době, kdy se dá čas utrácet mnohem většíma pitomostma než čtením knížek, je každý věrný čtenář takový malý zázrak.

Někde jste říkal, že úspěch Aloise Nebela nechápete.
My si s Jaromírem myslíme, že jeho úspěch je v tom, že je to obyčejný celkem sympatický chlápek propojený s pohádkou kraje, který nikdo nezná. Jeseníky mají takovou zajímavou tajemnou atmosféru. Jejich tajemnost prosákla i do příběhu Aloise. Ale pořád nás to překvapuje. Jesenicko je nádherný kraj, kde se zdánlivě nic neděje, ale pod tou slupkou se odehrávají příběhy z minulosti, které tam jsou k nalezení stále. Možná je to taky tím, že se jedná o lokální příběh, a tím je vlastně globální. Budou mu rozumět všude, protože je to normální chlap, který musí pokořit své démony. V německém vydání knihy jsem třetinu přepsal, protože čtenářům v Německu jsme museli naše reálie podat přeci jen srozumitelněji. Ani Konec punku v Helsinkách nevyšel identicky, kniha je trochu zkrácená, jsou v ní trochu pozměněné dialogy. Němčina je jediný jazyk, do kterého mohu zasahovat.

V jakém jazyce přemýšlíte?
V češtině. Občas, když jsem delší dobu v Německu, přepne se mi to a zdají se mi sny v němčině. Němčinu jsem se naučil docela dobře, píšu v ní rozhlasové hry a scénáře. Za dvojjazyčnost jsem velmi vděčný, ale můj primární jazyk je čeština, i když si někdy napíšu nějaký nápad německy. Přijde mi zajímavé, jak věci zní v různých jazycích. A v Česku je hrozně těžké uživit se literaturou.

My jsme tak nějak zvláštně posedlí sami sebou. Ti kulturní čeští činovníci se zaobírají jen sami sebou, je to takový lokální a přinasraný. Mají to v sobě lidi, kritici i politici. Všechno je to tu takové přinasrané.

Kdybyste tvořil jen v ČR, tak se neuživíte?
To asi nejde. Mě živí jiné věci než knihy: psaní článků do německých novin, hry pro rozhlas a tak dále. Bylo by super uživit se v Čechách seriózním psaním, ale není to možné. A mně by to možná ani nestačilo. Například Kafka band je projekt, který Čechy přesahuje. Dělám mezitím spousty dalších drobných věcí. Nedokázal bych napsat každý rok novou knihu.

Jak se tedy uživit psaním?
Kombinovat. Jako kdybyste prodávala v obchodě – nemůžete prodávat jen jeden segment knížek nebo jeden druh zboží. Potřebujete mít i ty knihy, které se neprodávají tolik, ale lidé je jednou za čas vyhledají.

Jaký byl rozdíl mezi přijetím Aloise Nebela českým a německým publikem?
V Německu to bylo všechno takové… větší. To, že se jedná o příběh o českých Němcích, i když ne o Sudetech nebo přímo vyhnání Němců, velmi dobře zafungovalo – jak komiks, tak film. Předtím jezdili na Jesenicko čeští nebelovští turisté, teď tam jezdí i němečtí. Ti, kteří hledají ten Bílý Potok.

A jak to vzala kritika?
Recenzenti to vnímají trochu jinak, koukají na to jinýma očima, ne těma, že vás neznají, ale zajímá je příběh. Film měl v Německu mnohem lepší recenze. Nejlepší recenze vyšly ve Francii a Německu, u nás měl pořád někdo strach, jestli tomu budou čtenáři rozumět. V Německu byla kritika výjimečná, a i kritické recenze byly pozitivní. Na Nebela tam přišlo do kin za tři týdny 10 tisíc diváků. Běží to v artových kinech, mezi nimiž je větší konkurence, ale mělo to neuvěřitelný mediální zásah. Absolvovall jsem spoustu rozhovorů a pořád někde mluvím o vlacích a nádražích a tak. Stal se ze mě takový malý odborník na malá česká nádraží. Jsem za reflexi z Německa, Francie nebo Polska strašně vděčný. Jsem rád, že žiju napůl někde jinde, protože tenhle nadhled by mi chyběl. A chybí mnoha lidem tady, určitě kulturním novinářům. Znát svět, dávat věci do souvislostí, spojovat si všechno do jednoho celku, umět jazyky, cestovat, to vše člověka mění. My jsme tak nějak zvláštně posedlí sami sebou. Ti kulturní čeští činovníci se zaobírají jen sami sebou, je to takový lokální a přinasraný. Mají to v sobě lidi, kritici i politici. Všechno je to tu takové přinasrané. To v Německu, mám pocit, není.

Vůbec se netajíte tím, že kradete příběhy.
To dělá úplně každý.

No ale málokdo otevřeně používá slova “vykradl” a “ukradl”.
Spíš půjčit. Nebo zachytit. Což je trochu alibismus a ne vždy to asi je úplně fér, já vím, ale někdy jsou ty příběhy prostě tak úžasné, že to nejde jinak. Baví mě vycházet z reálných příběhů. Dialogy mých kamarádů jsou v každé mé knize. Zdeněk Svěrák říká, že nejlepší dialogy jsou slyšet kolem vás, jen je musíte umět chytit. To jsem zkoušel naučit i své studenty na univerzitě v Berlíně. Nemyslím si, že to umí každý, je to něco, co potřebujete rozvíjet.

Alois Nebel má předobraz ve vašem dědovi, že?
Trochu ano. Příběh tedy moc ne, ale to nádraží, jméno a jeho služba během války ano. Ale jinak je v tom komiksu také hodně příběhů od Jaromíra. Takový ten Rus, kterého schovávají na půdě, je příběh Jaromírova kamaráda. Máničky přinesl taky Jaromír. Já jsem zase rešeržoval ty dějinné věci, hodně jsem zkoumal Jeseníky a hlavní nádraží v Praze. Což mě baví, vystudoval jsem historii a je to můj velký koníček.

To jste to krásně spojil, myslím tedy historii a němčinu.
To bylo spíš zoufalství. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Bavilo mě například divadlo, ale netroufl jsem si jako příchozí z toho našeho venkova jít na nějakou uměleckou školu. Ke všemu jsem se dostal nějak intuitivně. Na gymplu jsme měli skvělého češtináře, který nám nejen přibližoval češtinu, ale také určité kulturní pozadí.

Kde se to zlomilo? Kdy se z nesebevědomého kluka z venkova stal pan spisovatel?
Bavilo mě psát. Psal jsem jako novinář a v jednu chvíli mě začalo bavit zapisovat, co se děje. A začalo to pár lidí zajímat, včetně Joachima Dvořáka. Kdyby nebylo jeho, tak bych Nebe pod Berlínem, které původně vycházelo v novinách jako povídky, nevyšlo. Byl to vlastně Joachimův nápad, abych to vše spojil do většího příběhu. A doteď je to moje nejprodávanější próza. Téměř každý rok se dotiskuje. Studenti Erasmu si ji strkají do batohů, když odjíždí do Berlína. Takže bych chtěl vlastně poděkovat projektu Erasmus, protože vím, že spousta těchhle studentů si ji bere jako průvodce. Spíš to teď beru jako moment, kdy mi to prostě jde. Nevím, jestli napíšu ještě nějaký román. Ale asi musím, protože mám se svým německým vydavatelem už podepsanou smlouvu, koupil takový balíček třech mých románů včetně jednoho nenapsaného. Dostal jsem zálohu na knihu, která neexistuje, takže ji musím napsat.

Lidé přemýšlejí o literatuře jako o nějakém mrtvém řemesle, vidí spisovatele, jak píšou v nějakých ztracených bytech, otrhaní, chudí. Tahle image v Čechách pořád přežívá. Chudý, rozervaný, na dně, a pak je to nějakým způsobem dobrý. My v Čechách se stydíme za úspěch, stydíme se přiznat, kolik jsme prodali knih.

Je už aspoň rozepsaná?
Není. Nemají v ruce vůbec nic. Obrovsky si toho vážím, že takhle důvěřují českému spisovateli. České knihy se v Německu prodávají poměrně málo, protože je tam obrovská konkurence. Nechci vrátit zálohu, takže ji napíšu.

Takže to bude první kniha, která nejdřív vyjde v němčině?
Já ji asi napíšu česky. Teď mám nápad na jeden německý příběh, ale i tak ji asi napíšu česky.

Jste rovněž jeden z mála českých spisovatelů, který figuruje na sociálních sítích. Staráte se o ně vy osobně?
Trošku jsem se to naučil, trochu mi pomáhá moje nakladatelství Labyrint. Většinou ale neglosuji svět. Na to nejsem dost pohotový a vtipný.

Ale je to pro vás taky hezký feedback, ne?
Samozřejmě, že když vám lidé píšou, že viděli Nebela, a najdou si vás na Twitteru nebo Facebooku, je to velmi příjemné. Ale jsem překvapený, jak málo autorů v Čechách sociální sítě využívá. Ve světě je to úplně normální a v Německu má mnoho autorů Twitter. S fanouškovskou stránkou na Facebooku jsem se naučil trochu pracovat u Aloise Nebela, protože mne z naší marketingové agentury vyzvali, abych psal deník Aloise Nebela. Někdo mi teď říkal, že když v Americe podepíšete smlouvu na knihu, tak musíte mít účty na Facebooku a na Twitteru. Chvilku to za vás bude udržovat nakladatelství, ale pak chtějí, abyste se o to starali sami a komunikovali. A když to neděláte, tak nakladateli musíte platit, aby to za vás dělal někdo jiný.

Řekl jste, že abychom dostali mladé od počítačů k literatuře, tak musíme vyjít do ulic, zapojit hudbu a udělat trochu té show.
To jsem asi přehnal, že?

Zní to tak, že si myslíte, že mládež nečte.
Nemyslím si, že je to úplně prohrané. Spíš jsem tím chtěl říct, že literatura je živá věc. To je jedna z věcí, které se snažíme ukázat s kolegou básníkem Igorem Malijevským na EKG v Divadle Archa. To má hodně mladé publikum: propojujeme literaturu, hudbu a výtvarné umění. Je to takový kabaret, který děláme už sedm let. Lidé si myslí, že je literatura mrtvá a statická. Kolikrát jsem přišel na nějakou školu a byl jsem první živý spisovatel, kterého tam studenti viděli. Lidé přemýšlejí o literatuře jako o nějakém mrtvém řemesle, vidí spisovatele, jak píšou v nějakých ztracených bytech, otrhaní, chudí. Tahle image v Čechách pořád přežívá. Chudý, rozervaný, na dně, a pak je to nějakým způsobem dobrý. My v Čechách se stydíme za úspěch, stydíme se přiznat, kolik jsme prodali knih. Všichni to okamžitě začnou shazovat.

Protože mít se dobře je podezřelé.
Ano, to je takový stav společnosti. Sedět v hospodě a stěžovat si je lepší. Nadávat na vnější okolnosti a na někoho něco neustále svádět je pohodlné. To je takové české přežití – pořád na někoho něco házet a být za oběť. Tenhle přístup mě hrozně štve, ale vlastně mi přijde roztomilý.

Protože vy přemýšlíte, jak z toho udělat knihu.
My se pořád zaobíráme sami sebou a pak jsme strašně překvapený, co se děje kolem. Všichni si myslí, že Německo je jedna země a že nás tam nemají rádi. Ale Německo je celý kontinent a je tam několik států a Čechy mají dost rádi. V Německu například nemají vtipy o Češích! Tam to za slovanské národy odnáší Poláci. Každý Němec chce vidět Prahu.

Uvědomujete si, že jste pro dnešní mládež kultovním autorem?
S tímhle bych byl opatrný. Jsem moc rád, že moje knihy mladí lidé čtou a chodí na EKG, ale jestli jsem kultovní, to nevím. O Nebelovi se píše, že je kultovní, o Grandhotelu se říká, že je to kultovní film, ale co to vlastně znamená? Mě těší, že někoho potkám a on mi řekne, že četl Grandhotel a jel do Liberce, nebo četl Aloise Nebela vyrazil na Jesenicko, nebo vezme Nebe pod Berlínem a jede do Berlína.

Na Twitteru se rozjížděla poměrně vtipná konverzace, že kdo nečetl nového Rudiše a neříká “cajk”, není hipster.
Fakt jo? To jsou hejty, ne?

No pár lidí to štvalo…
Cajk se u nás říká roky. To říká můj táta. Není to Vandamovo slovo z Národní třídy. V Liberci se říká běžně. Já mám pocit, že je to úplně normální.

Když je Nebel spojen s dědečkem, s kým je spojen Vandam?
To je příběh inspirovaný mým kamarádem, který mi dal pár lekcí o životě. Během jednoho večera mi povídal o svých rvačkách a o tom, jak obstát ve rvačce. A ta idea romantickýho rváče mi přišla dobrá. Takový ten týpek, který se pere, ale život se s ním pere ještě víc, a zároveň je v tom klukovi něco dobrého. Vandam je velmi kontroverzní postava, která vyvolává emoce. Chtěl jsem po těch posmutnělejch postavách vytvořit něco jiného.

Možná proto vám teď kritici vyčítají, že jste čtivý.
Ano, což mi přijde absurdní. To je snad předpoklad literatury, ne? Mne nebaví knihy, které se špatně čtou a autoři je dělají záměrně těžké. Myslím, že když tam chybí srozumitelnost, je něco špatně. A hlavně, já jinak psát neumím. Hrabal, Škvorecký, Kundera – to jsou všechno neuvěřitelně čtivé věci. Vyčítat čtivost je absurdní. Někdy mi předhazují, že Národní třída je pop. Což je blbost, protože v popovým románu se řeší jen současnost, ve většině mých knih se pořád řeší minulost.

Přijde mi, že každé své nové postavě přidáte tak trochu koule? Nancy, Vandam – vždycky jsou o trochu bojácnější. Zrcadlí ten vývoj váš život?
Postavy, které se hledají, mě přestaly bavit. Přestalo mě bavit řešení problémů, které vlastně žádnými problémy nejsou. Teď jsem chtěl prostě napsat něco o sídlišti. Už jen vyjet na okraj Prahy je úplně jiný život, než tady žijeme my teď v téhle kavárně.

Měl by Vandam o čem poučit vás?
Určitě.

Za co byste těch pár výchovných dostal?
Za to, že se moc vyptávám. Myslel by si, že jsem úplně blbej, protože mě strašně baví ptát se a kecat s lidma. A mít rád lidi. Mě zajímají obyčejně lidské příběhy. Určitě bych za nějakej dotaz od něho dostal přes držku.

 

 

Jaroslav Rudiš

Narodil se 8.června 1972 v Turnově. Vyrostl v Lomnici nad Popelkou, němčinu, historii a žurnalistiku studoval v Liberci, Praze, Curychu a Berlíně. Debutoval románem “rockových příběhů z berlínského metra” Nebe pod Berlínem (2002), za který obdržel Cenu Jiřího Ortena. Následovala kultovní komiksová románová trilogie Alois Nebel: Bílý Potok, Hlavní nádraží a Zlaté Hory, kterou Rudiš vytvořil společně s výtvarníkem Jaromírem 99. V roce 2006 Rudiš vydal román Grandhotel, podle námětu knihy napsal pro režiséra Davida Ondříčka scénář ke stejnojmennému filmu (2006), který byl uveden také na Berlinale. Třetí román Potichu vyšel v prosinci 2007 a spojuje příběhy pětice lidí žijících v současné Praze tonoucích v hluku a samotě.  Předposledním Rudišovým románem je Konec punku v Helsinkách: příběh o poslední punkové genaraci v Československu a NDR a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo. V roce 2013 vydal novelu Národní třída. S básníkem Igorem Malijevským uvadí každý měsíc v pražském Divadle Archa literární kabaret EKG. Vystupuje se skupinou Kafka Band.

 

Přijďte na koncert Kafka Bandu

Unikátní pražské vystoupení formace KAFKA BAND, kterou tvoří Jaromír 99, VJ Clad, Jaroslav Rudiš a hudebníci ze skupiny Umakart, Tata Bojs, Priessnitz a Lesní zvěř. Kdy? 2. června 2014, 20:00  Kde? Divadlo Archa, Na Poříčí 26, Praha 1

 

 

 

Zdroj obrázků: Archiv nakladatelství Labyrint

 

    Napište komentář
  1. Povinný údaj
  2. Váš web nebo blog
Sociální sítě
"Lucerna má mimořádný potenciál pro další generace a stavitel Havel i s tímto záměrem počítal." S potenciálem počít… https://t.co/miwyK8qVq5
11. 12. 2017
RT @MinKultury: - Československo má zhruba 800 km na délku, asi 400 km na šířku a 160 cm na výšku. - Jak jste přišel na těch 160 cm na výšk…
11. 12. 2017
Výborná severská detektivka, trocha romantiky i knížka, která vás přiměje zvednout zadek a začít tvořit. Inspirujte… https://t.co/8vbo6tGkPG
10. 12. 2017
V nejnovější Liberatuře na @CRo_RadioWave si můžete poslechnout pány z nakladatelství Absynt a Mariusze Szczygiela… https://t.co/ZFlPwQsgdQ
7. 12. 2017
@ondrejlipar @Kosmas_cz Jsou v plánu 👍🏼
5. 12. 2017
Muž, který hledal svůj stín
David Lagercrantz