ROZHOVOR: Pocit z mé knihy je pro čtenáře tím nejdůležitějším

Jedním z nejvýraznějších knižních úkazů v literárním světě je právě teď román francouzského spisovatele Jeana-Paula Didierlaurenta, dvojnásobného držitele Prix international Hemingway. Nese název Čtenář z vlaku v 6.27, práva na vydání byla prodána do 25 zemí světa a chystá se jeho filmové zpracování. Zajímá vás, co autor o své knize i o svém psaní prozradil?

Vaše kniha „Čtenář z vlaku v 6.27“ zaznamenala enormní úspěch doma ve Francii i v zahraničí. Práva na vydání zakoupilo dalších 25 zemí. Čím si vysvětlujete tento obrovský zájem?

Nepřestávám si tuto otázku pokládat už víc než rok a půl. Žijeme v době velké nerudnosti a kniha se může jevit jako určitý protijed na tuto šeď, v níž se utápíme. Navíc, postavy románu jsou obyčejné bytosti, ve kterých se může poznat každý z nás. Nejsou to superhrdinové. Ale jedním z vysvětlení může být, že kniha je moderní pohádkou a má dost možná schopnost – jak už to u pohádek bývá – zasáhnout ten kousek dětství, který v každém z nás zůstal, a to bez ohledu na zeměpisné hranice.

Jak dlouho jste námět na román nosil v hlavě a jak dlouho trvalo, než se kniha skutečně zrodila? Co bylo impulzem k tomu, že jste po dvou vítězstvích Hemingwayovy ceny (Prix international Hemingway) za povídkovou tvorbu přistoupil k sepsání románu?

Postava čtenáře se zrodila už před více než deseti lety, kdy jsem napsal povídku na téma podobné této knize. Vytvořil jsem tohoto ubožáka pracujícího jako obsluha monstrózního stroje, který, aby unesl tíhu své práce, zachraňuje každý den jednu knihu. Předčítá z ní nahlas pasáže v příměstském vlaku a nechává ji tam, aby našla lepší osud. Okamžitě jsem věděl, že jsem zachytil nápad dostatečně silný na to, abych z něj udělal víc než jen povídku o pár stranách. A během všech těch let mě tato postava pronásledovala, přičemž byla postupně čím dál víc konzistentní, přibrala k sobě další postavy a nakonec s velkým křikem ohlásila, že je připravená k napsání. A jelikož jsem dostal možnost věnovat se psaní naplno, chopil jsem se příležitosti konečně ji vypustit na papír.

Kterou z postav románu jste si oblíbil nejvíc? Byl to Guylain, který se snažil za každou cenu splynout s prostředím a přitom se každé ráno „obnažoval“ před publikem ve vlaku? Julie, toaletářka se zvláštním nadáním pozorovat a perfektně popsat kolemjdoucí? Nebo hlídač Yvon, který s grácií komunikuje téměř výlučně ve verších?

Bez zaváhání můžu potvrdit, že je to Julie, která mi je nejblíž a se kterou nejvíc souzním. Stejně jako ona jsem poznal ne vždy dobře pochopený rozdíl mezi pracovním zařazením (dlouho jsem pracoval jako operátor na informační telefonní lince) a tím, jaký člověk skutečně je. Ona je živoucí důkaz, že šaty nedělají člověka, že obsluha toalet nemusí být pouze obsluhou toalet. Rovněž s ní sdílím tu rozjímavou stránku pasivního pozorovatele, její náhled na svět. A navíc, mám rád také její schopnost milovat život; tu optimistickou stránku, díky které dokáže ocenit drobné radosti života, když přijdou.

V nejednom rozhovoru jste zmínil, že „prožíváte sen“. Jak se váš život změnil za více než rok od prvního vydání knihy ve Francii?

Často používám termín „neskutečno“, abych definoval to, co prožívám. Už více než rok a půl prožívám příjemné pocity jakoby v kůži mužské Popelky, které se neustále daří odsouvat neodvratnou půlnoc. Je obrovský rozdíl mezi aktem psaní a tvoření, tak osamoceným, a ohromným soudržným propojením, které dokáže kniha podnítit u veřejnosti. Přelétám od jedné besedy ke druhé, od setkání k autogramiádám, od interview k přebírání cen. Úspěch je příšerně časově náročný, ale přináší tak silné prožitky, že si pamatuji pouze tu pěknou stránku. Pokud píšete, nemáte žádnou představu, jak vaše slova zapůsobí a co budou prožívat čtenáři při čtení vašeho románu. Pakliže lidé přicházejí se zářivým úsměvem na tváři a děkují, že jste jim udělal radost, nezbývá než být šťastný.

Přiblížil jste se svému snu stát se spisovatelem na plný úvazek?

Nikdy jsem mu nebyl blíž. Moje práce na poloviční úvazek mi ponechává víc volného času na psaní, i když mě „Čtenář“ pořád ohromně zaměstnává. Pro mě je důležité především hledat to zvláštní potěšení, které psaní přináší, ve chvílích, kdy jsou múzy přítomny a vy vklouznete do kůže všemohoucího Boha hrajícího si se svými stvořeními.

Absolvoval jste nesčetně setkání se svými čtenáři. Co se jim na vašem románu nejvíc líbí?

Nejčastěji od svých čtenářů slyším: Vaše kniha dělá dobře.Víc než originalitu námětu oceňují pocit z knihy. Kniha je vnímána jako terapie proti každodenní šedi a přítmí okamžiku. Hodně čtenářů mi přiznalo, že knihu doporučili dalším lidem, kterým se nevedlo moc dobře. Se silným dojetím čtu tato vroucí svědectví, která se zrodila díky útlé knížce. To jsem si neodvažoval ani představit. Je to ten nejhezčí dárek, který autor může dostat, dar, který ho ponoukne k dalšímu pokračování.