Jak rychle umíš číst? aneb Jak přečíst všechny knihy na světě

Mám ráda tuhé mýdlo a beru ho trochu jako své kulturní dědictví – první mýdla totiž vynalezli Arabové. Nejraději si ho přivezu rovnou odtamtud, protože pravé olivové mýdlo vydrží roky. Výroba mýdla trvá dlouho. Je to proces, ve kterém musí hmota důkladně vyschnout. Pokud neuschne dostatečně, příliš brzy se vám ve sprše rozteče. Když si koupím voňavé mýdlo z Lushe, většinou je pryč ani ne za měsíc. Proč? Protože neschlo dostatečně dlouho.

Před rokem jsem vydala svou první knihu, první díl trilogie. Sklidila sice skromný, ale pro mě krásný úspěch. Ten s sebou ovšem přinesl otázku, která padla hned při první schůzce v nakladatelství: Kdy bude druhý díl? Když píšete trilogii, je to logický dotaz. Obzvlášť, pokud ji zakončíte tak, jako jsem to udělala já. Je to i způsob, jakým čtenářstvo vyjadřuje své nadšení – po dočtení se okamžitě dožaduje pokračování. Je to milé. Ale taky děsivé.

Jako autor totiž chcete nechat svoji knihu dostatečně uschnout. Dát do ní tolik práce, aby si ji ze sebe čtenář nesmyl hned po otočení poslední stránky. Aby v něm nějaký čas zůstala. Trávíte měsíce nad rukopisem, který pak někdo slupne za pár hodin.

Je to příjemná řehole. Copak si můžu stěžovat na to, že po mně čtenáři chtějí další texty? Jako čtenářka tuhle netrpělivost sama dobře znám. A jako marketérka zase chápu tlak ze strany nakladatele, který chce knihu co možná nejdřív, aby série neztratila momentum. Dnešní doba nahrává rychlosti – v e-commerce se například rozmohl pojem q-commerce (rychlý obchod). Dnešní zákazník chce všechno okamžitě. Na každém rohu má Alzabox, v telefonu si objedná oběd až ke dveřím a nákup na Velikonoce mu přijde večer před pomlázkou. Je to skvělé a sama tyhle vymoženosti využívám.

Ale pak ve sprše znovu narazím na to zpropadené, rychle se rozpouštějící mýdlo.

Knižní průmysl na žádné schnutí nečeká. Vydávání knih je riskantní byznys – každý další titul představuje pro nakladatele významnou investici. A že se jich u nás vydává! V naší malé republice vyjde průměrně někde mezi 12 až 13 tisíci knihami ročně. Češi zároveň přečtou průměrně 9 knih ročně, medián se ale pohybuje kolem 3 knih za celý rok. To znamená, že šance, že si někdo vybere zrovna mou knihu, je 1 : 1333 – a to by musel čtenář vybírat pouze z novinek!

Když prodáváte mýdlo, víte přesně, jakou potřebu řešíte. Znáte velikost trhu a víte, že když do marketingu nasypete určitou částku, určitá částka se vám vrátí. Knižní byznys ale není továrna na hygienické potřeby, je to kasino. Nakladatel nikdy dopředu neví, která kniha se stane fenoménem. A tak místo „odstřelovače“, který by si pečlivě vybral pět cílů (titulů) a dal jim stoprocentní péči i čas, volí strategii „brokovnice“. Vystřelí na trh padesát knih v malých nákladech a modlí se, aby alespoň jedna zasáhla cíl, stala se hitem a zaplatila ztrátu těch ostatních.

Výsledek? Trh je zahlcený. Pás se točí tak rychle, že knihkupci nestíhají vybalovat krabice, natož aby věděli, o čem konkrétní knihy jsou.

Na marketingu se začalo pracovat mnohem intenzivněji než dřív. Nakladatelé sází na TikTokové senzace, které dokážou v přemíře obsahu urvat pozornost. Průměrná životnost knihy na pultu (tedy obálkou dopředu) se v ČR smrskla na 2 až 3 týdny. Pokud se neprodá hned, jde „do komína“ – do skladu nebo do výprodejů.

Mohli bychom říct, že se z knih stala fast fashion disciplína, jen s tím rozdílem, že vyžadují časovou investici. Můžeme argumentovat, že nakoupené oblečení zkrátka unosíme, ale jsme vůbec schopni učíst všechny knihy, které si kupujeme? Den má pouze 24 hodin a většinu naší pozornosti dnes požírá digitální obsah. Zrychlování publikačního procesu (včetně tlaku na mě jako autorku) je zkrátka pokusem nakladatelů adaptovat se na algoritmy, nikoliv na kapacity čtenářů.

Já do téhle pasti padám taky. V zahraničí se vydá novinka a já už hledám, kdo koupil v ČR práva a jestli už máme datum vydání. Šup šup, překládejte, chci mít knížku rychle doma. Pak kniha vyjde, já se zaraduju a jdu dál. Když mě marketing dožene, objednám ji. Jakmile dorazí, položím ji na poličku a…?

Za poslední měsíce jsem přečetla spoustu knih, které na té poličce ležely už roky. Byla to vědomá snaha prokousat se vlastní knihovnou, která se začala až příliš plnit novinkami. Většina z těch knih jsou extrémně populární a oceňované tituly z předchozích let, které svého času bortily žebříčky bestsellerů. Schnou u mě jako to mýdlo ve výrobně a čekají na mou pozornost. Až jsem skoro získala dojem, že počet odčekaných let jim na kvalitě dokonce přidává. Nefritové město od Fondy Lee u mě na poličce takhle schlo zhruba 5 let. Teď, po dočtení, jsem naprosto nadšená. Jdu nakoupit další díly a zjistím, že trojka se u nás ani nepřeložila a rozhodně se nevydá, protože dvojka se zkrátka dost neprodávala. A co teď?

Jednou z variant je hlasovat peněženkou. Novinky (nebo další díly sérií) nakupuju s tím, že se k nim jednou dostanu. Nehodlám je přečíst rovnou. Ale protože vím, jak nakladatelský byznys funguje, koupím je včas, abych vhodila svůj hlas do urny oblíbených autorů a autorek. Tohle chci, abyste vydávali, milá nakladatelství. Apple Pay cinkne a já mám odhlasováno. Mojí odměnou je pak kniha, která se bude na poličce marinovat zhruba dva roky, než se do ní skutečně pustím.

Je to ale dlouhodobé řešení? Nebo to jen dál roztáčí rychlost trhu? Myslím, že odpověď leží v usměrnění našich očekávání. Nemít pocit, že musím přečíst každou novinku okamžitě. Počkat si. Pokud se trochu usměrní chování nás čtenářů, nakladatelé to budou časem následovat.

Nakladatelé by neměli soudit úspěch knihy jen podle prvních dvou týdnů na pultu. A my čtenáři nemůžeme očekávat od autorů a nakladatelství, že nám dodají pokračování obratem. Musíme dopřát čas na kvalitní překlad zahraničních titulů, které právě boří naše Instagramy. A nesmíme zapomínat na autory, kteří píšou dlouhé série třeba i několik let.

Umění nemůže vznikat za běhu. Potřebuje klid a zpomalení. Knižní průmysl nemá fungovat jako továrna na mýdlo. Je to umělecký obor. Tak mu dejme čas, aby dýchal a pořádně vyschnul.