O Šani Boianjiu se mluví jako o jednom z největších literárních talentů nastupující generace. Taková pověst vznikla na základě pouze jedné knihy, jejího debutu Věčný národ se strachy netřese. Mladá izraelská spisovatelka vypustila do světa zprávu třech mladých přítelkyních, které narukování do armády promění pohledy na svět. „Nikdy jsem nechtěla být spisovatelkou. Vždycky jsem chtěla dělat něco praktického, ale nemám na to, bohužel, vlohy. Vlastně se za to, co dělám, stydím,“ říká energická mladá umělkyně.

Mít ve vašem věku vydanou knihu v několika jazycích musí být skvělý pocit.

Vše je o privilegiích. Myslím, že si jsem svých privilegií vědoma. Já jsem napůl Iráčanka a napůl Rumunka. Mám velmi světlou pleť, která mě dostala na místa, na která by se moje sestra, jejíž pleť je daleko tmavší, nikdy nedostala. Nevybrala jsem si světlejší pleť, ale dostala jsem ji. Vyrostla jsem v Izraeli. Narodila jsem se v Jeruzalémě a moc si z toho nepamatuju, protože jsem tam byla jen pár měsíců po narození, potom se moji rodiče přestěhovali blíž k libanonským hranicím.

Jak byste popsala místo, kde žijete?

Lidé se mě vždy ptají, jaká je v severozápadní Galileji populace. A já vždy říkám: Máte sedmdesát hodin? Jestli ano, tak vám to vysvětlím, jestli ne, tak to vysvětlit nejde. Je to malinké území. Většina lidí tam dělá v továrnách. Všichni projdou armádou. V mém městě žijí společně muslimové, Arabové, Izraelci, Palestinci a mnoho dalších.

Cestujete teď s knihou po celém světě. Nepřemýšlela jste, že byste se přestěhovala?

Nikdy. Galilea je nejlepší místo na světě.

Lidé v Galileji, ať už jsou jakéhokoliv vyznání nebo národnosti, se vás vždy zeptají: Proč pláčeš? Chceš sklenici vody? Můžu ti pomoci? Nezajímá mě, odkud pocházíš.

Proč?

Lidé v Galileji, ať už jsou jakéhokoliv vyznání nebo národnosti, se vás vždy zeptají: Proč pláčeš? Chceš sklenici vody? Můžu ti pomoci? Nezajímá mě, odkud pocházíš. Nebuď smutná. Vykáceli jsme v poslední době mnoho stromů, abychom udělali místo utečencům z Ruska, kteří utíkají před Putinovou krutostí namířenou proti Židům, gayům a mnohým jiným. I přesto, že nám ty stromy teď chybí, zůstanu tam přesně pro ty lidi, kteří jsou takhle starostliví. Zůstanu pro ty lidi, kteří nikdy neřeknou: „Ne v mé zahradě.“ Zeptají se: „Jsi ze Somálska? Súdánu? Čech? Potřebuješ se někam vrtnout? Nemáme moc místa a několik mil od nás je minové pole, ale můžeš u mě zůstat.“

Nazvala byste to soucitem? Lidskostí?

Ne. Je to čistá pitomost. Nevysvětlitelná pitomost, kterou nikdo neumí vysvětlit, ale to je země, odkud pocházím. Musela byste přijet, abyste to sama zažila. Jsem spisovatelka, ale tohle nejde popsat. Je to jako hudba. Je to někde za slovy, jako melodie. Hudba Galileje.

Zvládla byste říct v jedné větě, o čem je vaše kniha?

Jsem sama. My jsme sami. Lidé se mě ptají, proč jsem napsala knihu v angličtině, proč píšu o Palestincích, proč píšu o ženách v armádě. Zahrnují mě svými otázkami. Začala jsem psát v armádě. Pouze pár příběhů, které jsem v té době napsala, se nakonec do knihy dostaly. Tisíckrát jsem si ty příběhy převyprávěla v duchu. Jakmile jste v armádě, tak vlastně téměř pořád čekáte, ať máte jakoukoliv pozici. Čekáte na vlak, na autobus, na poplach, na střídání služeb, pořád na něco. Čas vojáků armádu vůbec nezajímá. Někdy jste někde tři nebo čtyři týdny, možná jen kvůli jedné hodině, kdy vás budou potřebovat. Někdy sedíte deset hodin na slunci, protože by se vás někdo mohl přijít na něco zeptat. Nevíte, jestli přijde. Ale mohl by. Armáda není o vašem čase. V Americe teď běží v rádiích hit, ve kterém se zpívá „You‘ve got time“. Možná americké holky čas mají. Já svůj vlastní čas neměla. Je to jiný druh volného času. A v tom všem jsme sami. Mnoho lidí říká, že ta kniha je o třech holkách, které jdou do armády. Já si to osobně nemyslím. Já si myslím, že je to kniha o národním násilí, které pochází ze společenského nátlaku. Když se podíváte na všechny ty příběhy více zblízka, většina z nich není o vojácích, o ženách.

V dnešním světě je tak těžké přinášet radost literaturou. Většina lidí dnes nečte. A rozhodně nečtou ti, kteří nejvíc potřebují pomoct a přinést do života trochu radosti.

Takže jste se rozhodla stát se spisovatelkou a všechny ty příběhy sepsat.

Být spisovatelkou je to poslední, čím jsem v životě chtěla být. Vlastně se za to stydím. Chtěla bych pomoci světu. Ale já bohužel v ničem dobrá nejsem. I kdybych dělala něco tak povrchního, jako je popová zpěvačka, tak bych pořád přinášela světu více radosti. Justin Bieber navštíví dvanáctiletou holčičku, která umírá na rakovinu, a ta díky němu zažije nejšťastnější hodinu ve svém krátkém životě. V dnešním světě je tak těžké přinášet radost literaturou. Většina lidí dnes nečte. A rozhodně nečtou ti, kteří nejvíc potřebují pomoct a přinést do života trochu radosti.

Díky vám ale lidé v Čechách ví, jaké to je − být „sám za sebe“ v Izraeli. A jaké utrpení jsou války a armáda.

Vždycky jsem chtěla dělat něco praktického. Chtěla jsem být bankéřkou, abych vydělala spousty peněz, darovala je a pomohla s nimi. Ale nejsem v tom dobrá. Nikdo mě nenajal. V téhle branži je velká konkurence. Doktor nebo právník ze mě taky nikdy nebude. A napsat knihu bylo něco stejně tak jednoduchého a neplánovaného, jako napsat nový status na Facebooku. Chtěla jsem tím zbavit celý svět utrpení. Napsala jsem ji mezi 20. a 23. rokem. Potom jsem ji rok a půl editovala. Některé části jsem napsala už v armádě, jednu část jsem dokonce napsala v sedmnácti. Myslela jsem si, že jednou budu mít třeba kamarádku, která bude smutná, a já jí tu knihu pošlu mejlem a ona jí pomůže. Nebo že bude třeba na blogu a pár lidí mi na ni napíše, že je to fajn čtení. Nikdy jsem neplánovala překlady do několika jazyků a literární ceny.

Díky té knize mají lidé povědomí, co se děje. Svět se musí měnit po částech.

Nic to nezmění. Obama, Putin i můj vlastní premiér čekají a mezitím lidé umírají. Kniha vyšla, téměř po celém světě, ale já vím, že mě nikdo neslyší. Já se cítím teď méně sama a jsem moc vděčná za to, že mohu lidem vyprávět tenhle příběh. A až se stydím, jaké mám možnosti. Ale ve výsledku jsme v Galileji sami. Sto tisíc Syřanů bylo za poslední tři roky zavražděno a to jedna kniha nezmění. My v Izraeli věříme, že každý člověk je celý svět. Jestli je každý člověk opravdu celý svět, tak se opravdu nic nezměnilo.

Jak reagovali na knihu vaši přátelé?

Nereagovali. Ta knížka ještě nevyšla v hebrejštině. Překládám ji a chybí mi ještě 12 stran. Ale zabralo mi 4,5 roku ji napsat v angličtině a teď prostě potřebuji čas, abych ji co nejlépe dokončila v hebrejštině. Ale až vyjde, tak se nic nezmění. Moje rodina mi vždy říkala, ať dělám, co mě dělá šťastnou, jen ať se u toho nenechám zabít nebo ať neumřu hladem. Není to jako v Evropě nebo v Americe.

Jaké je to být ženou v izraelské armádě?

Vím, že to na lidi působí exoticky. Prostě jdete do armády, přespáváte u rodičů a máte plat na to, abyste si koupila žiletky, tampony a cigarety. V záložní službě jste do 36 let, muži třeba do padesáti. My nepřemýšlíme o armádě jako o období mezi 18 a 23 lety. My v ní žijeme celý život. Je to pro nás přirozená součást života. Teď jsem byla na turné ve Švédsku a povolali mě. Nikdo mi nevěřil, že jsem ve Švédsku. Proč by někdo v létě letěl do země, kde je lehčí sehnat cokoliv než kapku alkoholu? Musela jsem předat telefon nějakému brigádníkovi v IKEA, aby jim potvrdil, že jsem opravdu ve Švédsku. A to je ten rozdíl: Vy se smějete a mně to přijde úplně normální.

Věčný národ se strachy netřese