KOKO: Nejtěžší bylo věřit sama sobě

Jeden úspěch střídá druhý. Veronika Kokešová, známá všem spíše jako Koko, se stala Blogerkou roku 2013 a 2014, získala ocenění Foodblog roku 2013 i Křišťálovou lupu 2014 za One (wo)man show, 2. místo v Zájmových webech, vymyslela vlastní pořad na Streamu v neposlední řadě vydala boží kuchařku Menu podle Koko.

Menu podle Koko jste si celé udělala sama. Co bylo nejtěžší? 

Od začátku až do konce tvorby knihy jsem se setkávala s nelehkými úkoly, ale vždycky jsem se s nimi musela vypořádat. Na začátku bylo nejtěžší přesvědčit o mé představě nakladatelství. Vymyslela jsem si něco tak odlišného od toho všeho, co je momentálně na trhu: obhajoba vlastních fotografií, když neumím profesionálně fotit, a to ještě ve spojitosti s vlastními kresbami, když neumím ani profesionálně malovat. V průběhu tvorby knihy bylo nejtěžší věřit sama sobě, že jsem v tom své síly nepřecenila a dotáhnout to do zdárného konce. Ke konci bylo náročné všechno. Texty jsem měla ještě o dost delší, než jsou v knize, takže jsem zápasila s tím, co všechno můžu vynechat. Každého člena teamu, který na knize pracoval, jsem měla jinde v republice. Editorka z Brna, grafička zas ze severu – suma sumárum to poslední dva týdny znamenalo i 500 mailů denně. Kniha měla jít do tisku a já ji pořád četla a kontrolovala dokola, protože jsem vždycky ještě nějakou chybku našla.

MENU domů jste vymyslela čtyři roky zpátky ve vaně. To přece nemohlo být jen tak zčistajasna?! 🙂

Já jsem už několik měsíců přemýšlela o pořadu o vaření, který by byl pro lidi zajímavý a zábavný. Bylo mi ale jasné, že to chce koncept, který zaujme. Který tu není. Ve vaně mě napadlo spojení s restauracemi, kam by se spousta lidí chtělo podívat, ale ať už z cestovních nebo finančních důvodů to nelze. Tenkrát si tolik lidí ještě zdaleka nefotilo jídlo v restauracích na telefony a nedávali si to na facebook. Dnes už je to klasika, ale před tím se nevědělo, jak ta jídla vypadají, kolik stojí a zda jsou vůbec dobrá. Luxusními restauracemi jsem se zabývala už v bakalářské i diplomové práci na vysoké škole, takže jsem k tématu měla poměrně blízko. A vaření mě bavilo už v tu dobu. Ze spojení restaurací a vaření tak vznikl koncept blogu a pořadu – tedy že jdu do luxusní restaurace a domácí obdobu vytvořím sama doma.

Kdy se to zlomilo? Kdy jste si poprvé uvědomila, že MENU domů je úspěšný a velmi čtený blog?

Na začátku jsem svůj pořad tvořila sama bez ničí podpory, prostě jen jako videoblog na vlastní triko i náklady. V té době nebyl Stream.cz ještě internetovou televizí v tom smyslu, jakou je dnes, dala se na něj nahrávat uživatelská videa – dnes už podporuje  a vysílá pouze vlastní pořady. Věděla jsem ale, že pokud tam budu dávat s určitou pravidelností kvalitní obsah, může se stát, že si mého projektu všimnou a sami mě osloví. To se asi po šesti videoreceptech také stalo. Dohodli jsme se, že z MENU domů uděláme oficiální pořad, což mi na začátku pokrylo náklady, a tak byla situace udržitelná. A co víc, ve chvíli, kdy se začala má videa objevovat na homepage Seznamu, nastala přesně ta chvíle, kdy začal být blog tak úspěšný. Celkově to bylo tedy několik měsíců po jeho spuštění.

Zaujal mě váš Projekt 30. Na jaké třicítce zrovna makáte a jak to jde?

Projekt 30 je taková má osobní nadstavba blogu, s kategorií food už to nemá moc co dělat. Čím déle lidé četli můj blog (funguje už tři roky), tím začínali být zvědavější i na mé soukromí. A já nikdy neměla problém s tím jít s osobními pocity na veřejnost. Letos v červnu mi bude třicet let a myslím, že je to určitým způsobem milník v životě člověka, nebo ženy určitě. Pokud chtějí mít děti, začínají tikat biologické hodiny, začínají myslet na rodinu, na to, jak to skloubit s kariérou, bilancují, zda se jejich život odvíjí tak, jak by si přáli a dělají si v hlavě seznamy, co by ještě chtěly zažít nebo změnit, než se usadí. Ani já se takovým pocitům nevyhnu. Rok mi začal rozchodem po dlouholetém vztahu, takže ne úplně tak, jak bych si představovala. První třicítka (dní) byla tedy spíše o tom to nějak přežít. Další třicítka (tedy únor) je o znovunabytí životní rovnováhy a chuti jít dál. V březnu mě čeká coby absolutního nesportovce uběhnout 30 km za 30 dní a vůbec cvičení a zdravý životní styl, čemuž se budou přizpůsobovat i mé recepty a gastrozážitky.

Lednový úkol zní přežít. Jak se vlastně tohle porozchodové přežívání dělá?

Myslím, že to má každý přeci jen trochu jinak. Ale i tak jsem o tom na blog poměrně v dosti osobní rovině chtěla napsat, protože je to součástí příběhu tohoto roku, mého Projektu 30.  Zatím jsem tam dávala nový příspěvek vždy po čtrnácti dnech. Líbí se mi na tom představa, že pokud si ty články přečte zpětně někdo, kdo se octne v podobné situaci, třeba za půl roku a rovnou všechny najednou, uvidí důkaz, že čas s tím vším opravdu udělá divy a snad mu to dodá trochu naděje a motivace. Tím bych alespoň částečně vrátila čtenářům to, co dali oni mně po tom, kdy si moje úvodní články přečetli. Dostala jsem totiž v reakci na to neuvěřitelné množství zpráv a mailů. Byla to doslova vlna podpory. Psali mi i o sobě. Pochopila jsem, že každý v životě zažil spoustu nepříjemných situací, se kterými nešlo jinak než vyrovnat. Hodně mi to pomohlo. A vážím si toho.

Na blogu zmiňujete oblíbenou hlášku z filmu Prázdniny: “Celý život hledám ten správný kýč.” Hledáte? Co máte zrovna v merku?

Momentálně usiluju o propojení se svými fanoušky v osobní rovině, ne jen přes videa, blog a Facebook. Trochu k tomu vyzývá i moje aktuální situace, protože člověk, když je sám, má tendenci poznávat nové lidi a zaplnit prázdné místo v duši. Už několikrát jsem uvažovala o kurzech vaření, o bytové restauraci, o setkání s fanoušky. Nakonec jsem asi našla způsob, jak to propojit všechno dohromady. A každý, kdo bude mít zájem se zúčastnit, bude mít šanci. A to nejen v Praze. Zřídím takový klub zájemců, kam se budou moci zaregistrovat, a bude jen stačit využít nabídky. Je to sice krok do neznáma, protože nikdy nevíte, kdo přijde, ale současně právě to je na tom to skvělé.

Testovala jste slevy pro Slevomat, jste moderátorka, bogerka a kuchařka – kterou práci máte vlastně nejradši? Protože všechny zní jako ty vysněné! 

V různých fázích mého života to bylo jinak. Moderátorkou jsem už od dvaceti, dlouho jsem dávala tuto práci na první pozici. Testovač slev bylo na začátku také zaměstnání snů. Ale během toho jsem začínala tušit, že si budu chtít jít spíš vlastní cestou a mít absolutní svobodu v tom, jak budu trávit své dny. To mi plně umožňuje až blogování, vaření a natáčení mých pořadů. Pracovat v radiu znamená, že jsem vázaná na Prahu každé ráno od pondělí do pátku a tuším, že i to mi jednou přestane vyhovovat, ale zatím nemám důvod nic měnit..

Narážíte někdy na to, že nejste profesí kuchařka?

V komentářích na Streamu ano. Ne že bych četla všechny, vždycky jen jednou za čas, abych se moc nerozčílila. Ve výsledku ale nevím, zda by to pomohlo a všechno vyřešila, protože vždycky budou existovat lidé, kteří vám budou tvrdit, že něco děláte úplně špatně, protože to neděláte tak, jak to dělají oni. Nejsou schopni uznat nic jiného než svou pravdu, připustit víc možností, a to ani když přijdete s naprosto věcným vysvětlením a podpoříte jej nesporným důkazem. Těmito lidmi ale nemá smysl se zabývat. To samé by si měli říct o mně a prostě už na to nekoukat, když jim to tak nevoní. Ale to zas nedokážou. Protože si stěžovat chtějí od své vlastní podstaty. Kvůli nim bych si kuchařské vzdělání tedy nedodělávala. Nicméně uvažuji o tom. Prostě proto, abych se cítila způsobilá k tomu, co jsem se rozhodla dělat. Nicméně obecně profesionální kuchařinu jsem zatím dělat nechtěla, takže bych se bez toho učňáku obešla.

Říkáte, že kromě Cuketky nemá nikdo odvahu doporučovat konkurenční projekty. Které tedy ráda sledujete vy?

Cuketkův zápisník. Ten je parádní. Na facebooku mám v „To se mi líbí“ také Kamura´s Mise en Place. To jsou zdroje informací, které mě osobně obohatí, protože jsou to lidé z mé blogerské sekce, ale zase na vše koukají z jiného úhlu pohledu. Není to jen seznam receptů s načančanými fotkami bez pořádného osobního přínosu. Ráda se ale koukám na youtube na zahraniční pořady o vaření, ideálně v angličtině. Je mi to obrovskou inspirací, nedávno jsem tam objevila Food Busker – tomu říkám street food, jak má být.

Menu podle Koko