Honza Vojtko: Vztahy a pasti se věnují tématům, které řeší lidé v reálných vztazích
Vyzpovídali jsme pro vás párového terapeuta a autora dvou vynikajících knih o vztazích - Honzu Vojtka. V tomhle rozhovoru se dozvíte mimo jiné i to, v čem se jeho nová kniha liší od té předchozí, spoustu pikošek o vztazích, které nás osobně zajímaly a na závěr vás čekají i tipy na Honzovy oblíbené knihy!
V čem je kniha Vztahy a pasti jiná než vaše první kniha Vztahy a mýty? Cítí se hodně lidí ve vztazích jako v pasti? Dá se tomu předcházet?
Úplně pokračování jsem napsat nechtěl, ale jak píšu v úvodu nové knihy, dostal jsem v lednu roku 2022 covid, i přes všechna očkovací opatření a dávání si pozor a nošení roušky, a došlo mi, že stejnou frustraci jako já mohou cítit lidi ve vztazích, kteří dělají vše pro to, aby jejich vztah byl naplněný a spokojený, a přesto mají krize a hádají se a ne vždycky jsou spokojení. Jiná ta kniha je v tom, že se věnuje tématům, které řeší lidé v reálných vztazích. Není to jen kniha o vztazích, jako byly Mýty.
Proměnila pandemie covidu nějak zásadně naše vztahy? Jaký na ně měla vliv a co bychom si z ní měli jako společnost odnést?
Vypadá to, a i z nějakých výzkumů to vyplývá, že nějak zásadně covid intimní vztahy neproměnil. Dál jsme chodili na rande, trápili se, milovali se, ale byli trochu víc doma a měli na sebe čas. Takže někdo ten čas využil, někdo promrhal. Ani covidová generace dětí se nekoná, dětí se rodí stále v průměru, možná dokonce i méně. Ale myslím si, že pár lidem covid a karantény ukázaly, že věnovat se vědomě svému vztahu se vyplatí.
Jak se ve vztahu vyhnout stereotypu? Jak se i po letech s partnerem*kou/partnery*kami nenudit a ideálně docílit i toho, aby se nenudil*a*i*y se mnou?
Téma nudy a co s ní celou knihu Vztahy a pasti otevíráme. Na to neexistuje jednotné doporučení. Nuda, podobně jako nevěra, je symptomem toho, že se v našem vztahu děje něco, co pro něj není asi zase tak úplně dobré. Víte, pocit nudy nepramení z toho, že nemáme co dělat, ale že to, co děláme, nemá pro nás moc smysl. Takže by bylo fajn se na téma nudy podívat tímto úhlem pohledu. Dělám ve vztahu vždycky to co chci? To co naplňuje moje potřeby? Třeba to ne vždy jde, když máme třeba děti, musím zabezpečit péči o domácnost či o rodinu, ale už jen ta úvaha o tom může být ku pomoci. A pak si o tom samozřejmě mezi sebou popovídat, protože mnoho věcí, které jsme se rozhodli nedělat, protože máme přece vztah a musíme na oltář vztahu přece něco obětovat, tak už buď není potřeba, nebo to můj partner třeba ani nevyžaduje.
Je naším cílem ve vztahu budovat vztah dlouhodobý, abychom ho mohli považovat za úspěšný?
Kdepak. Dlouhodobost není jasným kritériem toho, že máme úspěšný vztah. Mnoho lidí zůstává ve vztahu třeba proto, že se bojí být sami. Myslí si, že si už nikoho nenajdou. Nebo jsou přesvědčeni, že všichni chlapi/ženy jsou stejné, tak proč si to komplikovat? Jenže žití v takovém vztahu nejen, že nepřináší mnoho spokojenosti, natož štěstí, ale má vliv i na naše zdraví.
Spousta aspektů vztahů se přesunula z reálného světa na sociální sítě, často od seznámení až po sdílení všech společných zážitků. Mohou na nás číhat nějaké pasti plynoucí z tohoto přístupu k romantickým vztahům a jejich odkrývání?
No jéje! A že jich je. První z nich je takzvaná past „zadních hořáků“, my bychom česky asi řekli „zadních vrátek“. Tedy tendence udržovat na sociálních sítích paralelní intimní vztahy, i když mám aktivní intimní vztah. Proč to děláme má mnoho důvodů, ale jeden z nejčitelnějších je strach z toho, že kdyby tenhle vztah nevyšel, mohl bych zůstat sám/a, tak raději budu mít „někoho“ v záloze. Další past se může schovávat v tom, že mě sociální sítě emocionálně vyčerpají a já pak třeba večer doma nebudu schopen se emočně napojit na svého partnera/ku. Těch pastí je opravdu mnoho, od bodyshamingu po prohlubující se deprese…
Co si myslíte o radách (nejen) lifestylových časopisů, které se shodnou, že nejdůležitější je ve vztahu fungující komunikace? Jak správně komunikovat, abychom si rozuměli? Měli bychom se zaměřit i na jiné aspekty, které jsou možná stejně důležité?
To je veliké téma. Komunikace je samozřejmě velmi důležitá, ale není to rozhodně jen pořád si vyměňovat nějaké informace. Je to především sdílení emocí a k tomu potřebuji nastavit pocit blízkosti a bezpečí. Asi tušíte, že to prostě nejde říci takhle ve zkratce a jasně, jak to občas lifestylové časopisy svými různými desatery, co by měl člověk dělat a nedělat, dělají. Určitě bychom se měli zaměřit na to, že každý vztah je unikátní, a proto nemohou fungovat jasné a obecné rady. Měli bychom se na svoji jedinečnost zaměřit a zkusit propátrat, na čem ten náš konkrétní vztah běží, co mu nejde, co ano, jaké jsou naše vzorce, které jsme si přinesli z rodiny… je toho opravdu mnoho, proto nelze zobecňovat a dávat rady, jak by to mělo vypadat.
Jedna z dalších často omílaných frází je, že si vybíráme partnery*ky podle toho, jací jsou naši rodiče. Jak velký vliv na nás má v tomto ohledu prostředí, ze kterého pocházíme?
Vliv má veliký, ale není to založené jen na něm. Je v tom mnoho dalších proměnných, od stylu citové vazby, tzv. attachmentu, toho, jestli jsme byli či nebyli v úplně rodině, jak tako rodina fungovala, koho jsme jako děti ve svých životech potkávali, dále je v tom schované téma i tzv. transgeneračního přenosu, tedy co mi rodičové předali od svých rodičů a vůbec předků. Tím chci říct, že na výběr partnera má spíše vliv nevědomá složka naší osobnosti než to, že si vědomě někoho vybereme, uděláme si seznam co by měl ten který člověk splňovat, to si odškrtáme a to nám zajistí (konečně už) spokojený vztah.
S tím souvisí další otázka – jak naše rodina ovlivňuje naše chování ve vztazích? Dáváme na jejich rady, nebo se jim spíše snažíme vzdorovat? Kde je ideální balanc?
Samozřejmě, že má naše rodina, to odkud pocházíme ohromný vliv na naše vztahy. Důležité je o těchto vlivech vědět a umět si nastavit hranice. Není možné, aby vliv neměla, ale je opravdu důležité vědět, že jsem se osamostatnil, to znamená stal jsem se autentickou osobností, která její vliv vnímá, rozumí jim, ale taky je dokáže odmítnout či na ně upozornit. Což se hezky říká, ale opravdu hodně hodně těžce dělá.
Nacházíme se v období, kdy se vztahy proměňují, společnost je otevřenější například polyamorním nebo otevřeným vztahům. Jak otevřít svou mysl novým možnostem? Jak poznat sám*a sebe a to, co by mohlo být tím pravým pro mě?
Asi tušíte, že vám zase odpovím ve smyslu, že na to není jasná odpověď. Je důležité mít k sobě nějaký přístup, tj. nějaké povědomí o sobě – sebeuvědomění. Umět pracovat se sebereflexí, svými hodnotami, mít je vůbec pojmenované a také je umět použít ve svém životě. No a s tím vším pak umět přijít ke svým partnerům s návrhem, že by bylo fajn si o tématu otevřených vztahu, tedy konsensuální/etické nemonogamii popovídat. Povídat si o tom neznamená, že to budeme dělat. Už jen ta debata sama o sobě hodně ukáže, jak nad tím přemýšlíme, jestli je to součást právě našich hodnot, nebo dokonce morálky a pak se uvidí. To, že jsme schopni toto téma otevřít ukazuje na naši otevřenost a schopnost přemýšlet nad různými stereotypy.
Píšete výborné knihy, najdete si čas i na čtení? Co rád čtete? Měl byste pro nás tip na dobrou knihu?
Děkuju moc za pochvalu! A ano, mám i čas na čtení, i když je ho málo. Občas si dopřeji i audioknihu, kterou poslouchám při běhání. V poslední době mě zasáhla kniha od Lisy Barret Feldman Sedm a půl kapitoly o mozku a taky novinka od Salmana Rushdieho Quijote, kterou vydala Paseka. Jo a ještě skvělá kompilace komiksu od Lely Geislerové a Martina Mach Ondřeje Zen žen, to je naprosto parádní věc.