Veronika Opatřilová: Psát queer příběhy je mi přirozené

Veroniku Opatřilovou okouzlilo Švédsko do takové míry, že se stala překladatelkou ze švédštiny a kus této skandinávské země zakomponovala i do svého nejnovějšího románu Počkej na moře. Ten propojuje dvě dějové linky a vypráví příběh vášnivé lásky mezi studentem a profesorem angličtiny. Co nám kniha může nabídnout? Je některá z postav inspirovaná skutečným příběhem? A jaký má názor na současnou literární scénu?

Aktuálně sbíráte skvělé ohlasy se svou novinkou Počkej na moře. Jak vy sama hodnotíte úspěch své knihy a čtete si čtenářské recenze na knihu?

Děkuju moc! Já jsem pochopitelně nadšená, cítím se skoro jako ve snu. Moje první kniha Ostrov žije neměla až takový dosah, proto mám obrovskou radost, že se Počkej na moře šíří, nachází si své čtenáře a má na ně nějaký vliv, něco v nich zanechává. Dostávám krásné vzkazy, které si ukládám do takové sbírky „až budu zase pochybovat“, podobné vzkazy znamenají strašně moc. Někdy si přečtu i recenze, pochopitelně. Jsem zvědavá, nervózní a stále plná touhy po jakémsi potvrzení zvnějšku. 

Příběh se odehrává ve Švédsku a Anglii, konkrétně na ostrově Wight. Co rozhodlo o tom, že jste děj knihy zasadila právě na tato místa? Bylo to tím, že jste sama ve Švédsku a Anglii nějakou dobu žila a máte k těmto zemím blízko?

Všechno, co jsem doposud napsala, i to, co ještě nevyšlo, je zasazeno do Švédska nebo Anglie. Netuším přesně proč. Je mi to přirozené, příběhy se tam prostě v mé hlavě odehrávají. Je to nejspíš tím, že se v obou zemích cítím jako doma, přitahují mě, naplňují inspirací. Cítím k nim velké pouto. V Anglii jsem oproti Švédsku žila jen krátce, ale i tak mě tamější atmosféra i příroda fascinují.

Místa, která líčíte v příběhu, jsou založená na skutečnosti, nebo se v některých případech jedná o barvitou fikci?

Všechna místa jsou skutečná. V Počkej na moře pak jsou dokonce události, které se skutečně v daném roce na ostrově Wight odehrály. Podařilo se mi narazit na kroniku, jež popisuje někdy i naprosto všední každodenní záležitosti života na ostrově v šedesátých letech. Jistě, existuje i jistá dávka básnické licence, ale místa i události jsem se pokoušela popsat co nejvěrněji.

Můžeme prozradit, že se jedná o zakázanou lásku mezi švédským studentem angličtiny a profesorem anglické literatury. Téma LGBTQ+ komunity se čím dál tím víc objevuje na knižních pultech i ve filmových zpracování. Když jste se příběh chystala psát, věděla jste od prvního okamžiku, že se budete věnovat tomuto tématu?

I tady neproběhlo vyloženě vědomé rozhodnutí. Psát queer příběhy je mi přirozené, blízké. Snažím se psát o tom, co znám, snažím se co nejméně vymýšlet, ale spíš jen popisovat nějakou verzi pravdy. Příběh ke mně už v nějaké formě přichází, pak samozřejmě musím přemýšlet, plánovat, aby existovala určitá logika a podobně, ale prvotní impulz je spíše intuitivní. Psát o lásce dvou mužů bylo samozřejmé.

Váš předchozí román s názvem Ostrov žije vyprávěl o ostrově u břehů Anglie a lidech, kteří žijí v zátoce Steephill Cove. I tento román spadal do LGBTQ+ tématiky díky postavě Bethany. Můžeme se v další knize těšit opět na příběh, který se bude věnovat tomuto tématu?

Určitě, patří to ke mně. Mám jeden dokončený rukopis, který taky spadá do LGBT tématiky, na ten se moc těším, určitě bych chtěla, aby vyšel. Ale mám i jeden, který brzo spatří světlo světa a ten je pro mě takové vybočení z normálu, zcela bez LGBT postav, což je vlastně podivné a jsem zvědavá, co si o tom budou čtenáři myslet…

V knize na nás čeká osudová láska, hledání sebe sama, detailní popisy přírody, ale i prostředí univerzitního kampusu… na co dalšího se můžeme v knize těšit?

Podle toho, co jsem slyšela od čtenářů, které kniha oslovila, je to taková cesta zpátky k první lásce. Vzpomínka na naivitu. Intenzivní emotivní jízda. Ale i zamyšlení nad samotným životem, volbami, jež činíme. Hlavně je ale o lásce. Vždycky píšu o lásce. O lásce k přírodě v Ostrově, o lásce k jinému člověku v Moři. I další příběhy jsou vždy jen o lásce.

Je některá z postav inspirovaná skutečnými osobami?

Ano i ne. Je to takový mix. Takový tavící kotel v mé hlavě, který míchá skutečné příběhy, skutečné lidi, snové sekvence, nápady a inspirace, které ke mně přišly, některé rozhovory skutečně proběhly, jiné ne…

Linka příběhu nás zavádí do šedesátých let a poté do roku 2015. Co rozhodlo celý příběh zasadit právě do tohoto období? Pracovala jste s pamětníky?

Prvním impulzem příběhu bylo mé přátelství s postarším spisovatelem Leifem, u kterého jsem ve Švédsku nějaký čas žila. Chtěla jsem ho mít ve svém příběhu a nějak zachytit i naše přátelství. Z toho pak přirozeně vyplynula šedesátá léta, čistě proto, aby příběh dával časově smysl. Velkým zdrojem mi pak byl samotný Leif, dalšími pak lidé, kteří na Wightu v té době žili.

Knihu mnoho čtenářů srovnává s dílem Dej mi své jméno od spisovatele Andrého Acimana, vycházela jste nějakým způsobem z tohoto románu? Co vy sama na srovnání říkáte?

Z toho jsem celá nesvá. Pro mě je Aciman jeden ze spisovatelských géniů, takže já se před ním jen tak nenápadně plazím. Fascinuje mě jeho styl psaní, určitě bych chtěla psát stejně kvalitně jako on. Jsem si jistá, že mě ovlivnil, mě ovlivňuje každý autor, který ke mně promlouvá, nasávám styly psaní, které se mi líbí, a pak si je přetvářím po svém.

Jak vnímáte českou literární scénu? V čem se vyzdvihuje a existuje něco, co by jí chybělo?

Já se studem přiznávám, že jsem strašně dlouho četla hlavně zahraniční knihy. Snad to bylo dáno i tím, že jsem skoro pět let žila ve Švédsku a prostě se napojila na tamější kulturu a četla převážně švédsky. Poslední roky už tento prohřešek napravuju, a taky proto můžu s klidem říct, že čeští autoři mají velkou světovou úroveň a jsou mnohdy lepší než překladové knihy, které se k nám dostávají, propagují se a mají velký úspěch, a to je strašná škoda. Takže co jí chybí, je hlavně zájem. Poslední roky se situace mění, vychází více a více původní literatury, ale chtělo by to přidat. Víc se na ni zaměřit, více ji propagovat, cítit větší hrdost a automaticky nepředpokládat, že zahraniční titul, který se k nám dostane, je lepší než nějaký původní český. Většinou je tomu přesně naopak.

Je nějaký spisovatel nebo spisovatelka, které byste našim čtenářům doporučila?

Poslední dobou mě zaujal Marco Missiroli s knihou Věrnost, Klára a Eva Pospíšilová a jejich Pátá minuta je o nás, knihy Virginie Grimaldi nebo třeba Tajná komora od Leslie Jamison.

Netajíte se tím, že milujete cokoliv švédského. Ať už se jedná o jazyk, přírodu nebo jídlo. Sama se věnujete překladům švédské literatury. Kde se zrodila vaše láska ke Švédsku?

V hudbě. Do Švédska jsem následovala hudbu. Skupiny Mando Diao a Sugarplum Fairy, ani jedna už neexistuje. Ale byla to právě hudba, která mě do Švédska přivedla. A potom už tamější příroda, atmosféra a kultura zasekla svůj dráp.

Co ráda děláte ve volném čase?

Právě teď mi veškerý volný čas zabírá zahrádka. Je jaro, takže je toho opravdu hodně. A navíc se moje pokojovky rozhodly, že mají málo místa a chtějí přesadit, takže mám napilno. Bylinkaření je moje velká vášeň. Proto když nejsem na zahrádce, chodím po lese a sbírám.