Ladislav Zibura: Sbíral jsem odvahu napsat něco velmi osobního

Cestopisy jsou zkrátka literární žánr, který Ladislav Zibura umí – na jeho knihy se vždy mnoho čtenářů, ať už cestovatelů či necestovatelů, těší. Přejeme vám příjemné čtení!

Ladislave, vychází vám další cestopis tentokrát s názvem Všechny cesty vedou do Santiaga. Kniha je o dálkové trase do Santiaga de Compostela, kterou jste absolvoval poprvé v osmnácti letech a nyní jste se na trasu vrátil. Proč jste se rozhodl právě pro tuto cestu?

V osmnácti jsem toužil po dobrodružství a měl jsem moc rád pěší chůzi. Proto jsem se do Santiaga vydal. A posledních deset let jsem na cestu s láskou vzpomínal a říkal si, že musím vyrazit znovu. Čekal jsem na vhodnou příležitost – a ta přišla teď. Krátce po skončení covidových opatření jsem se chtěl nadechnout, zamyslet se nad životem a taky se znovu pobavit s lidmi z celého světa. Právě ti mi totiž na cestě do Santiaga přijdou nejzajímavější. Zda budu psát knihu, jsem nevěděl. Už po pár dnech jsem ale nasbíral natolik zajímavé příběhy, že jsem měl jasno – chci o caminu napsat knížku a přiblížit ho také lidem, kteří se sem nemohou vydat.

Z ukázky z knihy mě zaujal citát: „Právě camino byla moje první daleká výprava, na kterou jsem se vydal sám, a aniž jsem to tehdy tušil, změnila mi život.“ Čím vším vám tato výprava změnila život a dokáže camino změnit život i ostatním?

Díky caminu jsem si tehdy zamiloval dálkové chození a začal se mu věnovat každý rok v různých koutech světa. Zároveň jsem na cestu šel hned po maturitě, krátce před nástupem na vysokou školu. Tehdy jsem se bavil s lidmi o generaci, dvě i tři staršími než jsem byl já a dali mi skvělé rady do života. Poslouchat o jejich práci mě tehdy nasměrovalo k tomu, abych se zkusil živit tím, co mám rád. A tak jsem hned v prváku změnil obor studia a šel jsem namísto práv studovat žurnalistiku.

Aktuálně je Svatojakubská pouť velice známým dálkovým trekem. Neodradily vás od cesty davy lidí, které se každý rok na trasu vydávají? Jak hodnotíte obrovský zájem turistů jít právě tuto pouť?

Svatojakubská pouť je v první řadě fenomén, který se rozvinul už mezi 9.–13. stoletím. Cesta má úžasnou historii a do Santiaga vedou desítky různých tras. Hodně lidí potkáte jen na dvou z nich – portugalské a francouzské. A já si tu nejfrekventovanější, francouzskou, zvolil úplně dobrovolně. Měří kolem 800 kilometrů, lidé ji obvykle chodí kolem pěti týdnů. To je plno času – a tak se na ni obvykle vydávají lidi v nějakém zlomovém okamžiku života. Třeba když mění práci, dodělali školu nebo odchází do důchodu. A přesně s takovými lidmi mi přijde zajímavé se bavit. Zároveň jsem se na cestu vydával v říjnu 2021, kdy poutníků dosud kvůli covidu bylo o něco méně. A když jsem chtěl být sám, chodil jsem pozdě odpoledne, tehdy už jsem na cestě nikoho nepotkal celé hodiny. Jednoduše je to takové, jakou si člověk cestu udělá. Že se na camino vydává hodně lidí mě jenom těší. Je vidět, že poutě mají lidem co nabídnout i v moderním čase. Mně se camino v roce 2021 líbilo natolik, že jsem hned o rok později cestu podnikl znovu. Tentokrát přes Vánoce se ženou z Porta do Santiaga.

Jak moc náročný je proces dát všechny zápisky a poznámky z cest dohromady?

Velmi náročný, protože je jich spousta. Naštěstí mi s tím pomáhají dobrovolníci, kterým tímto velmi děkuji. Z cesty se totiž vždycky vrátím s desítkami hodin audiopoznámek a pak požádám lidi na sítích, jestli by mi někdo pomohl s přepisem. Každý přepíše hodinu a dostane za to jako poděkování knížku, zrovna dneska je pomocníkům budu podepisovat. Poznámkami se pak prokoušu a podtrhám si podstatné. Pak se proberu všemi fotkami, které mi připomenou atmosféru jednotlivých míst. Zároveň si s sebou vždycky na cestu nesu deníček a tužku (píše za všech okolností) – a do něj si pak zaznamenávám všechny nápady, vtipy a myšlenky, co nechci zapomenout. Nu, a s deníčkem, přepsanými poznámkami a fotkami na stole pak začínám psát. V podstatě od nuly, všechno slouží jenom k tomu, abych si pamatoval vyprávění lidí a podrobnosti o různých věcech, které mě zaujaly. Na knize pak velmi intenzivně pracuji půl roku až rok. Při psaní si ještě musím nastudovat množství zdrojů, abych všechno zasadil do historického kontextu. Taky proto, že mám vystudovanou žurnalistiku, nechci vydávat přepsané deníky. Myslím a doufám, že žánrově mají moje nové knihy, zejména ty pozdější, blízko k reportáži.

Nahlédnete občas do dalších cestopisů pro nápad, kam se vydat příště?

Jsem ale zapáleným fanouškem Richard Halliburtona – to byl americký cestovatel a dobrodruh s báječným stylem psaní. Jeho knihy kombinují humor, dobrodružství, životní nadhled a jistý smysl pro kouzlo absurdního. Jednou bych chtěl umět psát jako on, což by se teoreticky mohlo i povést. Halliburton umřel v devětatřiceti a pokud nebudu následovat jeho příkladu, mohu získat jistý náskok věkem a zkušenostmi. Co se týká nápadů na další cesty, ty ke mně přichází sami – mám jich mnohem víc než času na psaní a vlastně o většině cest, které podnikám, vůbec nepíšu. Témata pro knihy si ale vybírám taky trochu podle toho, o čem se zrovna mluví. To je dáno nejen mojí zvědavostí, ale zároveň je to další odkaz té žurnalistiky.

Ilustrace do knihy obstaral šikovný ilustrátor Lukáš Tomek z dua Tomski&Polanski. Vymýšlíte některé ilustrace do knihy sám nebo necháváte celý proces pouze na něm?

Lukášovi vždycky naznačím, jakou část bych rád ilustroval, a občas mu k tématu pošlu pro představu kromě textu ještě pár fotografií. Všechno ostatní ale nechávám jenom na něm. Mám rád, když se každý věnuje tomu, čemu dobře rozumí – a Lukáš pochopitelně ilustraci rozumí mnohem víc než já. Každopádně je tentokrát vidět, že Lukáš kreslil téma, které je mu blízké. Skoro všechny ilustrace zobrazují proměny španělské krajiny, architektury, počasí a taky oblohy. Cítíte v nich ten prostor kolem sebe a zároveň svobodu a melancholii ve svém nitru. Zajímavostí mimochodem je, že na ilustracích v knize není jediná postava, který by bylo vidět do obličeje. Je to záměr – chtěli jsme, aby si čtenáři mohli představit postavy z knihy podle sebe a my příběh co nejvíc nechali na nich.

Jedná se v pořadí již o šestou knihu s cestovní tematikou. První cestopis 40 dní pěšky do Jeruzaléma zaznamenal úspěch a ve vás vzbudil vášeň pro psaní. Vzpomenete si ještě na své první pocity, když jste knihu odevzdával do nakladatelství a nevěděl, zda se bude čtenářům líbit? A jaké pocity máte nyní při vydání šesté knihy?

První knížku jsem napsal za dva měsíce a byla to pro mě taková adrenalinová jízda. Věnoval jsem se něčemu úplně novému, co kombinuje dvě moje vášně – psaní a cestování. Úplně přesně si pamatuju, co se mi honilo hlavou, když jsem rukopis odevzdal. Že to je buď dobrý, nebo hodně špatný. Dobře to dopadlo a teď už jsme dělali pátý dotisk. Dneska už je pro mě psaní mnohem víc práce než mladické dobrodružství – to ale nakonec přináší jen pozitivní věci. Každé knížce se snažím věnovat maximum času a odvést práci nejlépe, jak dovedu. Jakmile člověk odevzdá rukopis, hned na to přijde další práce – editace, korektury, konzultace sazby, texty na obálku, tvorba ilustrací a další věci. Když jde kniha do tisku, pak zase vymýšlení sloganů pro kampaň, plakáty a anotace. Práce na knize vlastně nikdy nekončí, takže nemám ten pocit „teď je hotovo“. Každopádně ale mám jeden zvyk. Když odevzdám rukopis, jedu na pár dní za odměnu do přírody – tentokrát jsem s kamarádem podnikl přechod Šumavy.

Dokážete z šestice knih vybrat tu, kterou považujete za výjimečnou?

Možná to bude znít zvláštně, ale právě Všechny cesty vedou do Santiaga. Letos mi bylo jednatřicet a knihy píšu skoro deset let. Celou tu dobu jsem sbíral odvahu napsat něco velmi osobního, knížku, v níž opravdu vystihnu svůj vztah k pěším poutím a moudrost lidí, které jsem na nich potkal. Zní to banálně, ale k tomu, aby se autor čtenářům opravdu odhalil, se prostě musí propsat a získat jistotu v tom, že se umí vyjádřit přesně. A taky dosáhnout určité úrovně stoicismu, při němž už se nebojíte přijmout zranitelnou pozici, do níž se svou upřímností stavíte. Poutě mi pomohly se smířit třeba se ztrátou mých blízkých a na cestu do Santiaga jsem se vydal proto, abych se vypořádal s jedním zdravotním problémem. A i o tom píšu. Ale nebojte, u knihy se zasmějete podobně jako u těch předchozích. Jen asi čtenáře překvapí, že už se tentokrát za humor nemaskuji. Zároveň taky do příběhu vnáší novou dynamiku skutečnost, že se v podstatě od začátku do konce setkáváte se stejnými postavami. Všichni totiž putují podobným tempem a během těch pěti týdnů se postupně poznávají.

Co pro vás cestování znamená a v čem spočívají výhody sólo cestování?

Cestování je pro mě příležitost vidět na vlastní oči věci, které považuji za zajímavé a pozoruhodné. A taky seznámit se s lidmi, kteří žijí hodně odlišně než já, a něco se od nich naučit. Když člověk cestuje sám, tak stráví s místními lidmi mnohem víc času, než když je ve dvojici nebo dokonce ve skupině. Je vnímavější, soustředěnější a zvídavější. Na cestě za poznáním je podle mě sólo cestování ta nejlepší volba – pokud se tedy nevydáváte někam, kde to bez parťáka není bezpečné. Zároveň je ale samota trochu smutná. I to ovšem k cestování patří a věřím, že to sólo cestám dodává jistý melancholický půvab.

Jak vypadá vaše ideální dovolená a jak dlouho po návratu z ní vydržíte doma?

Už roky úplně bez ironie sním o tom, že se vydám někam s cestovkou. Na výlet, kde bude všechno zařízené.  A budu ten nejvděčnější klient! Teď jsem se tomu přiblížil na cestě po Namibii a Botswaně, kde jsme sice auto řídili sami a cíle si taky vybírali podle svého, od místní cestovky jsme si ale nechali zařídit ubytování v kempech a vstupy do parků. A bylo to moc prima. Každopádně mám rád, když se kolem mě něco děje a doma opravdu moc nejsem. To ale neznamená, že potřebuji cestovat do zahraničí – hodně často se vydávám na výlety po Česku nebo třeba navštěvuji divadla, kina a muzea doma v Praze.

Na svých stránkách máte uvedeno: „Vydávám se s batohem do světa, abych poznával lidi a zažíval věci. Pak o těch lidech a věcech píšu knížky. Kromě psaní a cestování taky moc rád mluvím. A tak objíždím republiku s přednáškami.“ Co ještě rád děláte?

Rád čtu, protože kdo chce umět psát, ten podle mě musí číst. V posledních letech taky čím dál víc sportuji, abych se držel ve formě a nebolela mě záda – nejčastěji běhám a chodím lézt na umělou stěnu. Miluju saunování, i když je pro mě výzva patnáct minut sedět na lavici a nic nedělal. Zbožňuji zajímavosti a vlastně je i sbírám – občas strávím celý večer koukáním na dokumenty, pročítáním článků o přírodě a taky na Instagramu, kde jsem začal sledovat stránky se zajímavostmi z celého světa. Vůbec největší radost mi ale dělá být s rodinou a přáteli. A mám štěstí, že kolem sebe mám ty nejlepší lidi.

Jaká životní cesta vás čeká nyní?

Před nedávnem jsem se oženil, a jak už to po svatbě bývá, teď mluvíme o dětech. Já věřím tomu, že si z každé etapy života člověk má vzít to nejlepší, co mu nabízí. Mezi pubertou a třicítkou to pro mě jednoznačně bylo dobrodružství a cestování. Teď je to pro mě rodina a moc se na to těším. Vůbec to neznamená, že bych přestal psát, ani cestovat. Jen se tomu asi nebudu věnovat v takové míře. Každopádně mám spoustu námětů, které bych rád zpracoval a nevyžadují, abych podnikal nějakou mnohaměsíční výpravu. Zároveň bych taky rád napsal něco jiného než cestopis. To ale říkám už roky a pak stejně vždycky napíšu cestopis. Mně ten žánr prostě sedí… 🙂

Na závěr, prozradíte nám nějaký zážitek, který se do knihy nevešel?

Tyhle zážitky si nechávám pro sebe, ať lidem taky nevyzradím všechno. Každopádně je nová kniha na počet znaků ta nejdelší, co jsem dosud napsal, tak věřím, že se tam toho vešlo dost. 🙂