10 otázek pro Marka Šindelku

Šindelkovi nedávno vyšel román Systémy něhy, ale na kontě už má vícero úspěšných knih – třeba Chybu, Mapu Anny, Svatou Barboru nebo Únavu materiálu. My jsme se ho ptali zejména, ale nejen na jeho nejnovější knihu.

Jak se teď, po vydání románu, cítíte?

Zvláštně, jako bych se ocitl ve vakuu. Žil jsem s tím textem hodně dlouho. Probouzel jsem se s ním a usínal. Zdály se mi o něm sny. Nebo přesněji některé mé sny se odehrávaly v jistých zákoutích mého románu. V jeho atmosférách. Jako by ten proces pokračoval i ve spánku, často jsem usínal naprosto zoufalý z nějaké kapitoly, z nedořešené postavy nebo situace – a po probuzení jsem to řešení měl. Jako bych ho našel pod polštářem. Je zajímavé, jak se některé věci vyjasní až v momentě, kdy člověk na chvil vypne rozum. Ke konci se mi z toho procesu vůbec nechtělo ven, během redakce jsem měl pořád tendenci si rukopis stahovat zpět k sobě, ještě na něm něco ladit, čistit. Jako bych podvědomě věděl o prázdnotě, kterou budu cítit, až ten text pustím do světa. Ale je to nevyhnutelné. Teď tedy té zvláštní prázdnotě čelím. Čekám, až mi hlavu zabydlí nové téma, nový systém.

Slyšela jsem, že Systémy něhy vznikaly zhruba sedm let. Byl pro vás příběh pevně daný od začátku, nebo se v průběhu let hodně měnil?

Měnil se zcela zásadně. Věděl jsem, že chci napsat knihu o hledání otce. O vztahu dětí k rodiči, který je opustil. Původně to byli tři sourozenci, dva bratři a sestra, kteří se ve svém životě každý po svém vyrovnávali s odchodem otce. Pak se základní sestava změnila na dvě sestry a bratra. Někdy v roce 2023, když jsem na románu pracoval v Německu, to už byl jen příběh dvou sester – jedné úspěšné pianistky posedlé systémem, druhé sebedestruktivní ztracené dívky, která se pokouší zaplnit své citové trhliny tak, že je otevírá v životech jiných lidí, jde ze vztahu do vztahu, které jeden po druhém likviduje. No, a nakonec zmizela i tahle druhá sestra, respektive v procesu psaní některé její rysy vstřebala pianistka Ada a zbytek spadl pod stůl. Nakonec je to tedy poměrně komorní příběh o vztahu otce a jediné dcery. Ada pátrá po tom, proč ji otec opustil. Také on byl výborný pianista posedlý svou technikou a ona tak ve svém životě marně usiluje o to zavděčit se mu svými úspěchy, svou kariérou – jenže otec je dávno mrtvý. A to je tragédie Adina života, veškerá její posedlost, perfekcionismus, touha dokázat, že je dost dobrá, směřuje do temnoty, kamsi mimo svět. K mrtvým. A těm se zavděčit nedá.

Ve vaší předchozí knize Únava materiálu jsem cítila tlak na hlavního hrdinu zvenčí, v Systémech něhy na hlavní hrdinku zase spíš tlak vnitřní. Bylo obojí stejně těžké na papíře postihnout, nebo se vám něco psalo snáz a něco hůře?

To je velmi přesný postřeh. Obojí bylo dost náročné. Nikdy nepíšu lehce, dlouho hledám vhodný tvar. Ale ve výsledku jsou si ty knihy blíž, než se na první pohled může zdát. Oba ty texty – a nejspíš všechny moje knihy – spojuje problém těla. V Únavě materiálu, která vypráví o uprchlících z válečných oblastí, jsem se pokusil popsat situaci člověka, který se ocitne v naprosté izolaci, v cizí zemi, v neznámém prostředí, kde jej ostatní lidé vnímají jako hrozbu, problém, číslo v tabulce nebo pracovní sílu: jako všechno možné, jen ne jako lidskou bytost. Hlavní hrdina, mladý kluk náhle své tělo vnímá jako přítěž, něco, co stojí proti němu samému, co neustále musí někam přepravovat, zahřívat, krmit, ukládat ke spánku. Co se neustále opotřebovává, podléhá oné “únavě materiálu”. A svět kolem je obrovský chladný aparát, který ho, jeho samotnou existenci pozvolna spotřebovává. V tom má s Adou, hrdinkou mé nové knihy, mnoho příbuzného. Ada taky podléhá obrovskému tlaku, také ona do jisté míry stojí sama proti sobě, také její tělo je nesmírně přetěžováno, ale je to jiný druh zátěže. Přesně jak říkáte, její tlak je vnitřní. Můžou za něj její ambice, její perfekcionismus, touha po dokonalosti. Je posedlá svým hudebním nástrojem, jako by se pomalu sama stávala jeho součástí, občas má dojem, že se sama změnila v stroj, v přehrávač hudby, v automat. I zde jde tedy o jakýsi zápas o to, zůstat lidskou bytostí. Uchovat si ve světě, který v mnoha ohledech připomíná obrovskou mašinerii strojů a algoritmů aspoň homeopatické množství citu.

Najdou se v Systémech něhy témata, která jsou pro vás osobní, která s vámi osobně hodně rezonují?

Ano, v podstatě všechna. Bez toho bych nebyl schopen psát. Sám jsem přišel o otce když mi byly dva roky. A celý život jej hledám. Snažím se pochopit, jaký byl člověk, jak žil, o čem snil. Mám tisíc a jednu variantu svého otce a všechny jsou nejspíš chybné. Tohle prázdné místo po mě moje hrdinka zdědila. Je to zároveň kniha o tom, co všechno někdy do dětí jejich rodiče nevědomky zavlečou, jak jim štafetově předají spoustu svých vlastních nevyřešených problémů, selhání a chyb, s nimiž pak děti zápasí někdy celý svůj život — než je zase předají dál. Pokud je tedy nedokáží nějakým způsobem zpracovat, poctivě vyřešit. Moc jsem si přál, aby aspoň v závěru knihy byla naděje, že se to mé hrdince nakonec podaří.

Celý váš nový román se hluboce dotýká hudby, zdůrazňuje přesnou kompozici, notový záznam je i jméno hlavní hrdinky Ady. Co vy a hudba? Do jakých hudebních končin nejradši utíkáte?

Ano, Systémy něhy jsou románem o hudbě. A toužil jsem, aby to bylo přítomno i ve struktuře textu – a v samotném jazyce. Což není tak složité. Lidská řeč je cosi nesmírně hudebního. Fascinuje mě, nakolik rytmické bytosti jsme. Ada o tom v Systémech něhy uvažuje: všichni neustále tepeme, dýcháme, všichni jsme tak trochu hudbou. Velmi tělesnou hudbou. Dítě už v těle matky prožívá jednu nekonečnou, opojnou, devítiměsíční technopárty. Už nikdy později nebude tak blízko něčímu srdci… Když se hrdinka Systémů něhy narodí, otec prosadí, že se bude jmenovat Ada – především proto, že to jméno je melodie. Dá se zapsat v notách jako tři tóny A, D, A. Už od narození je tak Ada vlastně upsaná systému, je předurčená hudbě, sama je hudbou, zvukem. To nese celý můj text a všechny jeho vrstvy. Jinak co se týče mých hudebních preferencí, poslouchám cokoliv, co není napsáno ve čtyřčtvrťovém taktu. Poslední dobou nejvíc africkou a indickou lidovou hudbu, miluji technický death-metal, hlavně švédskou kapelu Meshuggah, ale i spoustu jazzových hudebníků a formací. A samozřejmě a především vážnou hudbu – Alexandra Skrjabina, Oliviera Messiaena, Györga Ligetiho, Georga Friedricha Hasse. A další a další.

Vaše prózy často působí velmi přesně komponovaně. Kolik prostoru si při psaní necháváte pro náhody, odbočky, změnu vyústění příběhu?

Snažím se nechat text dýchat. Mám sice vždy plné sešity skic, scénářů, dějových diagramů a grafů, ale při psaní se často odehraje něco nečekaného, překvapivého. Něco, co jsem vůbec neplánoval, nějaká postava náhle začne být zajímavá, nějaká situace si vytvoří gravitační pole a začne stáčet děj nečekaným směrem. Stává se zcela běžně, že postup, který si připravím ve “scénáři” se neosvědčí. Celé týdny a někdy měsíce trvá než si připustím, že něco, co jsem si tak hezky teoreticky vysnil, prostě v praxi vůbec nefunguje, nežije to, je to těžkopádné, vykonstruované, moc chtěné. Mám plný počítač takových slepých ramen, mrtvých kusů textu. Každý román za sebou jak nějaký remorkér vleče takovou loď duchů. Svých nezdařených verzí. Už jsem si na to za ty roky zvykl.

Získal jste Cenu Jiřího Ortena, dvě Magnesie Litery za prózu i Českého lva za scénář. Dávají taková ocenění autorovi větší svobodu, nebo vytvářejí větší tlak?

Přiznám se, že to spíše nevnímám. Není to zdravé, ničemu to neprospívá. Já si samozřejmě strašně vážím toho, když někdo ocení mou práci. Ale ve chvíli, kdy začínám pracovat na novém textu, stojím jako pokaždé úplně na začátku a žádné ceny na tom nic nezmění. Tlak si, stejně jako moje hrdinka Ada, vytvářím sám. Chci dostát svým vlastním kritériím, svým požadavkům na dobrý text. Nikdy jsem nevěřil na genialitu ani příliš na nějaký talent. Věřím na dlouhodobě pěstovaný cit pro určitou věc – a na systematickou práci. Teď mě napadá, že by to mohla být docela dobrá definice literatury a snad umění obecně: “systémy něhy”.

Jak vypadá vaše knihovna?

Jako Frankensteinovo monstrum.

Kterou knihu jste právě dočetl, co máte rozečteno a co se chystáte číst?

Dočetl jsem dvě výbornéprózy Rachel Cusk: Obrys a Tranzit. Rozečtené mám už řadu let Proustovo Hledání ztraceného času, vracím se k němu stále dokola a jsem rozhodnutý číst ho zvolna až do smrti.

Jak si najít více času na čtení?

Vypnout telefon.