Odhalení: Tajemství dračího tetování

S nadšením sdílíme článek z pera Davida Lagercrantze, který vyšel v Kavárně nakladatelství Host. Spisovatel, který navázal na odkaz Stiega Larssona a ujal se postav, které si čtenáři a čtenářky tak zamilovali – Lisbeth Salander a Mikaela Blomkvista – v něm popisuje jeden z momentů, díky kterým se právě Lisbeth dostal zase o něco víc pod kůži. Čtěte – a těště se na páté Milénium, už ho máme v předprodeji!

Vydejte se spolu s Davidem Lagercrantzem po stopě Lisbethina dračího tetování. Jaký může být jeho původ?

Na podzim roku 2015 jsem si uvědomil důležitou věc. Zrovna tehdy vyšla čtvrtá kniha Milénia. Cestoval jsem po celém světě, účastnil se nekonečných rozhovorů a po nocích se převaloval v hotelových postelích. A čas od času mi na mysli vytanula otázka, která mne trápí už dlouho:

Proč má Lisbeth Salanderová na zádech draka?

Víme, že tetování je pro ni příznačné. Měla ho už od počátku první knihy Stiega Larssona. Tvoří samozřejmou součást její osobnosti. Už se ale nedozvídáme proč. Můžeme si jen domýšlet, že jí má drak dodávat sílu.

Musela tvrdě dřít, aby si své tetování mohla dovolit.

Přesto jsem se tím začal zabývat víc. Dozvěděl jsem se, že takovéto tetování — umělecky propracovaný tvor rozprostírající se od beder až k lopatkám — stěží vyjde levně. A na začátku knižní série je Lisbeth jen mladá žena bez peněz žijící v poručnictví.

Musela tvrdě dřít, aby si své tetování mohla dovolit. Musela ji hnát neskutečná motivace. A jak víme, tahle dívka nikdy neudělá nic, pokud k tomu nemá opravdu dobrý důvod. Jsem téměř přesvědčen o tom, že za její cestou do tatérského studia stála nějaká dramatická událost. Něco, co by jen prohloubilo tajemno kolem její postavy. Proto jsem o této otázce během těch probdělých nocí přemýšlel.

Četl jsem si o dracích. Vyptával jsem se lidí, jaký k nim mají vztah. Můj britský vydavatel Christopher MacLehose mi doporučil návštěvu katedrály svatého Mikuláše v mém rodném Stockholmu. Tam stojí velkolepá socha z patnáctého století zpodobňující svatého Jiří, jak mečem zabíjí draka. Podle Christophera by mne setkání s památkou mohlo přimět k tomu, abych se na tento starý příběh díval z jiného úhlu pohledu — zejména pokud bych si sochu prohlížel očima Lisbeth Salanderové.

Drak leží na zemi na zádech s kopím zapíchnutým v těle a řve hrůzou.

Samozřejmě jsem už v katedrále byl i dříve —– je to jeden z klasických turistických cílů ve Stockholmu —, ale jednoho chladného zimního dne po dlouhém turné jsem vstoupil dovnitř a nestačil jsem nad sochou žasnout. Zezačátku jsem viděl jen to, co vždycky, svatého Jiří na koni útočícího na netvora. Ale pak jsem si uvědomil, že se na scénu dá nahlížet jako na strašlivé příkoří páchané na drakovi, stejně dobře jako na hrdinský skutek rytíře. Především proto, že drak leží na zemi na zádech s kopím zapíchnutým v těle a řve hrůzou. To ovšem nebylo to nejpodstatnější, na co jsem toho dne přišel.

Vedle draka totiž stojí bronzová žena a lhostejně sleduje zápas. Trvalo mi až překvapivě dlouho, než jsem pochopil, že představuje pannu, již má svatý Jiří před drakem zachránit. Pro mě byla vždy jen nestrannou pozorovatelkou. A srdce mi poskočilo, když jsem si uvědomil, co se stalo Lisbeth Salanderové a co ji přimělo k tomu, aby si na záda nechala vytetovat draka.

V tu chvíli jsem pochopil něco nového a zásadního o temnotě, která z ní učinila nejikoničtější hrdinku moderní doby. A přesně o tom píšu v Muži, který hledal svůj stín.

Autorem článku je David Lagercrantz, v češtině původně vyšel v Kavárně nakladatelství Host.