Výherkyně Knižní odysey: „Jediné, co můžu poradit je – čtěte.“
Protože výherkyně naší březnové Knižní odysey Lea žije momentálně v Německu, chvíli trvalo, než se nám podařilo domluvit setkání a předat výhru. Lea se ale do České republiky pravidelně vrací za rodinou a nyní také k pravidelným návštěvám našeho Bookspotu, kam si prý bude chodit vyzvedávat nové knihy. A to nás moc těší. V Knižní odysee získala hlavní cenu - 90 knih! Museli jsme se jí tedy zeptat na pár otázek :-)
Jaký je to pocit, vyhrát tak obrovskou spoustu knih?
Nejdřív jsem tomu vůbec nevěřila. Že jsem vyhrála jsem se dozvěděla od dcery. Byla jsem zrovna na cestě domů, čekala jsem v zácpě na uzavřené dálnici a v tom mi zazvonil telefon a dcera mi oznamovala, že jsem vyhrála Knižní odyseu. Nějak se mi tomu nechtělo věřit, říkala jsem si, že to určitě není pravda, že takovou cenu nemůžu vyhrát zrovna já, že si musím nejprve zkontrolovat e-mail a pak se až začnu radovat. Takže později, když jsem si to doma přečetla černé na bílém, to jsem si skutečně zakřičela radostí.
Co se teď chystáte číst?
Právě jsem dočetla Nesbøho, s dcerou máme takový systém, to, co dočte ona teprve pak dostanu ke čtení já. Takže mám za sebou Přízrak a čekám na Policii.
Jaký je váš preferovaný knižní žánr?
Jednoznačně thrillery.
Jak si hledáte více času na čtení?
Mám ten obrovský luxus, že čas na čtení zkrátka mám. Navíc jsem si vždycky myslela, že ti lidé, co říkají, že nemají čas na čtení, to používají jako takovou malou výmluvu, protože když člověk něco opravdu chce, tak si na to čas zkrátka udělá. Samozřejmě nemohou všichni číst tak moc, jak by chtěli, ale najít si na knihy čas by neměl být takový problém, pokud opravdu číst chcete. Alespoň u mě to tedy nikdy problém nebyl, čtu hodně a ráda.
Jak jste postupovala při hraní Knižní odysey?
Měla jsem úžasnou učitelku, mou dceru. Na konci února jsem byla na operaci a čekalo mě dlouhé zotavovací období doma a právě dcera mi navrhla, že pokud bych se náhodou nudila, právě se spustila výborná hra na internetu, která se týká knih, o nichž ví, že je mám ráda. Poté, co jsem se přihlásila a rozklikla první úkol, okamžitě mě nadšení opustilo, protože jsem si říkala, že to ani náhodou nedám, to je na mě moc těžké – ale přes to jsem se rychle dostala a jakmile jsem uhodla první hádanku, byla jsem lapená a věděla jsem, že musím uhádnout všechno. Dcera mi sice nikdy nic neprozradila, ale vždycky jsme si o každém úkolu povídaly a rozebíraly je; každopádně jsme měly spoustu nosných témat na dlouhé rozhovory. Podle mě je důležité pokusit se opustit svůj subjektivní pohled na věc a neupínat se vždy na jednu maličkost, ale naopak snažit se vidět úkoly v širším záběru – my jsme se s dcerou hodně nasmály mým asociacím u různých úkolů, někdy trvalo hodně dlouho, než jsem přišla na správnou odpověď.
Co vám připadalo nejtěžší: pantomima, kreslení nebo mluvený popis?
To se nedá tak jednoduše říct, protože to hodně záviselo na člověku, který daný úkol prezentoval. Někdo to pojal tak, že to bylo víceméně hned jasné, u některých videí jsem se hodně zapotila. Obecně vzato ale byla pro mě nejtěžší pantomima.
Co byste vzkázala do budoucna případným dalším hráčům našich soutěží?
Já se určitě neodvažuji radit nějakou taktiku, jediné, co můžu poradit je: čtěte. Čtěte a snažte se mít co největší všeobecný přehled o světě.
Já jsem četla vždycky s velkým nadšením, a to nadšení přenesla na obě dvě své dcery. Často si povídáme o tom, co nám knihy dávají a když se nad tím člověk pozastaví a zamyslí, je to prostě neskutečně krásné. Jsou to hodnoty, které skutečně stojí za to. Navíc můžeme utéct z tohohle reálného světa do jiného, to občas všichni potřebujeme. Pro mě je kniha prostě kamarád.
