Kurz vyznávání lásky podle klasické literatury
Být zamilován, to není jen tak - a co teprve vyznat se z lásky! Dech se člověku krátí, slova se ztrácí v mlze a tělo se třese nečekaným napětím. Možná právě proto existují velké příběhy o šípech vášně vystřelených přímo do srdce. Abychom v nich nalezli útěchu a pochopení… A třeba trochu inspirace pro naše velké vyslovení toho neutajitelného v nás.
Vítejte na krátkém kurzu vyznávání lásky s jedněmi z největších milovníků klasické literatury. Na několika následujících případech si ukážeme, co dělat a nedělat, když vaše srdce zatouží po lásce a mozek o tom už nedokáže mlčet.
Na první pohled neotřesitelnou strategii zvolil Cyrano z Bergeracu. Dopisy. Hory a hory dopisů… City jde totiž skoro vždycky zašmodrchat do krásných slov a procítěných veršů snadněji, když vám jazyk nesvazuje tréma z přímého pohledu do hlubokých očí milované/ho. Jedná se sice o způsob lehce odosobněný, dává vám ale možnost vyslovit přesně to, co chcete… a nezadrhávat se u toho.
Problém nastane v moment, kdy stejně jako Cyrano pozbydete sebevědomí kvůli jednomu ze svých rysů a svoje slova propůjčíte někomu, s kým dle vašeho uvážení bude dotyčný nebo dotyčná šťastnější. Upozorňujeme, že se tak dopouštíte podvodu, který vám v ničem nepomůže a ještě vás bude stát zlomené srdce.
Mohlo by se zdát, že mnohem odvážněji přistoupil k vyznávání lásky Shakespearův Romeo. Vloupat se do zahrady (nedbaje možných následků, kdyby rod Kapuletů vlastnil několik loveckých psů) a vyčkávat ve stínech, až se vaše láska zjeví na balkoně, působí opravdu… neohroženě. Nezapomínejme ale, že se Romeo v těch stínech skrýval tak dlouho, dokud si nevyslechl Julii a nepotvrdil si její citové vzplanutí k němu. Až potom “odvážně” vykročil na světlo a přiznal, že ji miluje.
Dnešní doba navíc podobnému skrývání v křovinách zcela nepřeje a občas je poněkud obtížné rozlišit romantické úmysly od těch stalkerských. Z Romeova postupu tedy doporučujeme ponechat jen základ – tedy otevřené vyznání z očí do očí, klidně pod oknem nebo balkonem, ale hlavně přiznaně, nikoliv plíživě.
Opravdu specifickou taktiku způsobu vyznání citů zvolil Hugův Quasimodo. S vyslovením lásky si počkal, dokud jeho vyvolená nebyla v nesnázích a jemu se tak nenaskytla příležitost vytrhnout ji ze spárů nebezpečí a poskytnout jí útočiště ve své láskyplné náruči. Pomiňme teď fakt, že ani tak se nedočkal Esmeraldina vzplanutí, a zaměřme se na pozitiva.
Quasimodův způsob musíme nejprve přenést do dnešních poměrů, protože pokud byste čekali, až vámi vybranou osudovou osobu začne stíhat inkvizice, asi byste se nedočkali. Dneska může naštěstí nějaká forma nebezpečí číhat na každém rohu. Příležitostí k vyznání lásky se pak naskytne nepočítaně – může jí být společné poražení pavouka číhajícího v rohu, zaštítění vlastním tělem před autem agresivně projíždějícím kaluží i dobře známé zachycení do pevné náruče po škobrtnutí. Výrazně pak nedoporučujeme tyto situace inscenovat, takové záležitosti mívají tendence vyplouvat na povrch v těch nejméně vhodných situacích. Třeba při žádostech o ruku. A navíc to je neetické. Jen si počkejte na osudovost okamžiku.
Do našeho tipovníku největších milovníků se překvapivě probojoval i hrabě Drákula. Jeho případ ovšem patří pouze k těm odstrašujícím. Ze své lásky se před jakýmkoliv vyznáním rozhodl udělat sobě rovnou. Čtěte jako pokusil se ji zabít. Svou krví. Kterou ji donutil vypít. A předtím zabil její kamarádku… asi pro sichr. To bereme jako nejhorší možný způsob, jak někomu sdělit, že jsme do něj zamilovaní až po uši a podobné praktiky rozhodně nedoporučujeme. I pokud máte pocit, že jste k smrti zamilovaní.
