Jakub Stanjura: Gaslighting se může projevovat i nepatrnými, přesto děsivými drobnostmi

Jakub Stanjura se po studiích bohemistiky a anglistiky na Univerzitě Karlově vydal na dráhu spisovatele. Autor úspěšného debutu Srpny v rozhovoru popisuje svou přípravu na psaní, jak moc náročné pro něj bylo knihu s takovým tématem psát a proč ji zasadil právě do měsíce srpen.

Jakube, váš literární debut Srpny oslovil široké řady čtenářů. Román vypráví příběh dívky Daniely, kterou zachvacuje úzkost každý srpen. Myslím, že nejen mě, ale i ostatní zajímá, kde se zrodila myšlenka zasadit příběh právě do tohoto měsíce?

Čerpal jsem z vlastních zkušeností. V srpnu jsem se narodil a vždycky pro mě byl zvláštním měsícem – představoval pro mě období plné oslav, ale zároveň napětí, které přicházelo před každým novým školním rokem. Navíc stejně jako Daniela i já nenávidím léto. Je ulepené, nepříjemné, a i když ho na rozdíl od Daniely nemám spojený s žádným traumatem, cítím se během něj nejúzkostlivěji.

Když jsem s knihou začínal, všiml jsem si, že do všech scén, které se v létě odehrávají, tyhle svoje pocity nevědomky promítám. A napadlo mě je přetvořit do vyprávění – tedy sledovat Danielu v různých situacích během stejného období a roztříštit příběh do několika kousků, které se svým způsobem opakují. Tak jako se opakuje i neléčené trauma.

V anotaci je zmíněno hlavní téma knihy – gaslighting. Mohl byste tento pojem blíže popsat? Existuje pro něj i český název?

Gaslighting je forma manipulace, která v oběti vyvolává pochybnosti o vlastním rozumu a paměti. Projevuje se různými způsoby – mimo jiné i tak, že manipulátor zpochybňuje vše, co oběť říká, lže jí, znehodnocuje její pocity. Český ekvivalent to slovo zatím bohužel nemá a sám nevím, jak by mohl vypadat.

Hledal jste si v průběhu psaní doplňující informace o gaslightingu a načítal jste odborné publikace, které se tomuto problému věnují?

Ano. Pracoval jsem hlavně s odbornými články, které gaslighting popisují, a jeho projevy konzultoval s psychoterapeutkou. Zároveň jsem procházel internetové diskuze a výpovědi, v nichž se lidé svěřovali se svými zážitky. Na internetu najdeme diskuzní vlákna týkající se všeho – i narcistických, manipulativních rodičů a partnerů. Když jsem se tím vším probíral, nevěřil jsem, co všechno se může v rodinných i partnerských vztazích dít, pomohlo mi to ale pochopit, jak gaslighting vypadá a že se může projevovat i nepatrnými, přesto děsivými drobnostmi. Skoro všechny mé zdroje, které se gaslightingu týkaly, pak byly v angličtině – což vypovídá i o tom, že se v Česku tomuhle jevu zatím moc nevěnujeme.

Jak moc náročné bylo psát knihu s takovým tématem? Dokázal jste se i oprostit od příběhu, který si musí většina čtenářů dávkovat postupně?

Dlouho jsem přemýšlel, jak téma uchopit, abych ho zpracoval komplexně a věrohodně. Zároveň jsem si po prostudování materiálů začal všímat, jak je gaslighting všudypřítomný. Denně ho najdeme v promluvách politiků, setkat se s ním můžeme i v práci. Problém ale je, že není snadno rozpoznatelný, že je částečně neviditelný. Nebudu lhát – psaní některých částí románu (obzvlášť těch závěrečných) pro mě bylo náročné. A i když jsem se snažil dávat si během psaní pauzy, moc to nepomáhalo. Kvůli práci jsem psal hlavně po večerech a pak v noci neuměl usnout.

O knize jste uvedl: „Snažil jsem se nastínit, jak snadno se gaslighting umí mezi lidi vkrást a jak snadno toho může někdo využít. Připadá mi důležité, abychom o tomhle jevu začali mluvit i v Česku.“ Co dalšího by si měli čtenáři z knihy odnést?

Myslím, že kromě gaslightingu se v Srpnech prolíná víc témat. Určitě bych zmínil přenášení traumat z generace na generaci, které nakonec ve velké míře ovlivňuje, jak vztah mezi Danielou a Štěpánem, jejím partnerem, vypadá. Zásadní je pak pro mě i feministické hledisko románu – oběťmi domácího násilí jsou v Česku stále nejčastěji ženy, nemluvě o tom, že i v roce 2023 existují vztahy, v nichž se žena muži podřizuje a je po ní vyžadována jistá domácí role, kterou Štěpán na Danielu později v knize uvaluje také.

Zmíním taky několik alarmujících faktů. Podle průzkumu společnosti IKEA je domácí násilí v Česku opředeno silnými stereotypy – zhruba čtvrtina Čechů se domnívá, že si za domácí násilí může oběť sama, někteří lidé (a není jich málo) jsou také přesvědčeni o tom, že pokud se žena nestará o domácnost, je pochopitelné, že to v jejím partnerovi vyprovokuje násilí. Byl bych rád, kdyby Srpny pomohly tyhle nesmyslné předsudky zbourat a ukázaly, že domácí násilí má mnoho podob a příčin.

Nenapadlo vás, že byste mohl čtenářům přiblížit příběh z jiného úhlu pohledu – například ze strany sestry Daniely?

Původně měly být v knize pohledy dva – pohled Daniely a pohled Štěpána, jejího partnera. Po několika měsících psaní jsem si ale uvědomil, že je pro mě Danielina perspektiva cennější, že bych v době, kdy se ve společnosti čím dál častěji zpochybňují prožitky obětí, chtěl dát prostor právě těm, komu se často nevěří. Danielin úhel pohledu pro mě byl důležitý i z dalšího důvodu – ukazuje totiž, jaké to je násilí nejen prožívat, ale zároveň mu i přihlížet. Zdá se mi, že na lidi, kteří u domácího násilí jsou tak trochu nepřímo (podobně jako Daniela během svého dospívání), se zapomíná.

V knize máme zmíněno několik literárních děl – Na Větrné hůrce, Spalovač mrtvol a jiné. Jakou literaturu preferujete? Utíkáte spíše do oddychových románů, či se rád hloubavě zamýšlíte nad těžkými tématy?

Záleží, co se skrývá pod pojmem „oddechová literatura“. Humoristicky laděný román asi nikdy nebude něčím, co bych si užíval (i když cynický a satirický Můj odpočinkový rok od Ottessy Moshfegh patří mezi mé nejoblíbenější knihy). Celkově vyhledávám spíš těžší témata – je to v podstatě taková moje forma týrání sebe sama.

Téma manipulace a gaslightingu se v české beletrii příliš neobjevuje. Mohl byste nám doporučit nějaký zahraniční román, který se věnuje podobnému tématu?

Myslím, že se gaslighting a manipulace objevuje i v některých českých románech, jen to v nich zatím tolik nevidíme nebo to o nich není explicitně řečeno. Například kniha Poupátka od Hany D. Lehečkové je podle mě skvělým příkladem toho, jak manipulaci využívají sexuální predátoři. Podobně to vnímám i u novely Táto izba sa nedá zjesť slovenské autorky Nicol Hochholczerové.

Nejexplicitněji se gaslightingu věnuje asi divadelní hra Gas Light Patricka Hamiltona, na základě které slovo „gaslighting“ kdysi vzniklo. Poslední dobou si taky všímám, že se manipulaci částečně věnuje i Margaret Atwood. Čím hlouběji do její tvorby pronikám, tím zřetelnější to pro mě v její tvorbě je – hlavně ve spojitosti s jejími hrdinkami. Často s muži bojují o svou pozici, identitu, kontrolu nad životem. Často jsou manipulovány do situací, v nichž se musí proti mužům vzbouřit. Každému, kdo má rád čtenářské výzvy, doporučuji její první román The Edible Woman (česky Žena k nakousnutí), který ukazuje, jaké to je, když nás ve vztahu začne ten druhý téměř doslova požírat.

Vystudoval jste bohemistiku a anglistiku. Jak na studia vzpomínáte a najdeme ve vaší knihovně spíše české, nebo zahraniční tituly?

Čím víc času uplynulo od mých státnic, tím víc se mi stýská po hodinách literatury – obzvlášť té britské, americké nebo postkoloniální. I proto v mojí knihovně převládají spíš anglicky psaná díla. České literatuře se sice snažím věnovat také, mám zde ale dva problémy. Studium bohemistiky a přístup některých vysokoškolských vyučujících mi ji znechutily natolik, že se klasické české literatuře momentálně vyhýbám. A současná česká próza mě až na výjimky tematicky bohužel moc neuspokojuje.

Pracujete jako copywriter, nyní jste si zkusil dráhu spisovatele. Pomáhá vám vaše práce při psaní, nebo vás naopak něčím omezuje?

Práce copywritera mi velmi pomohla. Díky ní jsem se naučil pracovat se slovy víc do hloubky – nedělá mi problém čistit věty i odstavce od nadbytečných částí, dávám si pozor na to, abych sem tam dosáhl i nějakého toho rytmu, a zároveň myslím na čtenáře a srozumitelnost textu. U každé metafory se snažím, aby byla svým způsobem jasná, čirá. Možná mě za to někdo ze spisovatelů a spisovatelek odsoudí, ale nemám zájem o to tvořit umění, kterému čtenáři nerozumí. Snažím se o poetický a kreativní jazyk, ale zároveň vím, co chci svým psaním sdělit.

Čeká u vás v šuplíku další příběh, který plánujete vydat?

Kéž by. Zatím čeká jen v mé hlavě a doufám, že se z ní brzy přelije na papír. Bude to chtít ale ještě spoustu promýšlení, psaní, editování a taky pocitů naštvání a bezmoci, které mě dřív nebo později určitě přepadnou i u druhé knihy. Je to proces a překážek je v nich spousta.

Sám jste s touto knihou debutoval. Co byste poradil začínajícím autorům?

Aby se nebáli hledat nová témata. Z reakcí na svou knihu jsem zjistil, že je v Česku spousta čtenářů, která je ocení. A jsem za to rád – sám už jsem unavený z toho, že se většina české literatury neustále vrací do minulosti ke druhé světové válce nebo normalizaci. Chápu, že jsou taková témata důležitá, ale myslím si, že si česká literatura zaslouží víc příběhů, které ohledávají náš aktuální společenský kontext.

Co se týče samotného psaní, mně samotnému pomohlo se co nejdřív smířit s tím, že neexistuje žádná múza, že psaní je práce a bohužel i do něj je někdy potřeba se trochu nutit. A jakmile jsem tuhle myšlenku přijal, bylo pro mě psaní v něčem jednodušší. Není potřeba čekat, až vás osvítí a napadne vás nějaký geniální námět. Mně struktura i téma Srpnů zapadly do sebe až po několika měsících tvoření. Desítky stran jsem pak smazal a už je nikdy neuvidím – což je naprosto v pořádku. Čím dřív spisovatel pochopí, že jde o proces, který se neustále tvaruje a mění, že se nemusí hned od začátku snažit o dokonalost, tím svobodnější pro něj psaní bude.