Dny, které nikam nesměřují

Je jich plné mateřství, jsou jich plné prázdniny. Dny, ve kterých se na první pohled nic nestane. Tři hlavní jídla a mezi nimi osm nesourodých svačinek. Jeden pokus odejít z domu, šest otevřených, volně pohozených knih, spánek zkrácený na polovinu, protože přesně tolik malému tělu stačilo, a lego, které se válí doslova všude. Všechno nedokončené, všechno rozdělané a mysl, která kope na všechny strany.

Ráda si píšu todočka. Jsou mi věrným společníkem i ve dnech, kdy mám v plánu jen hřiště a Zásilkovnu. Den předem napíšu, přes den splním, večer spokojeně a s pocitem úspěchu odškrtnu. Co ale ve dnech, kdy nemám co škrtat? Kdy se vlastně nic pořádného nestalo? Žádný výkon, milník, nikdo nic neudělal. Nic, až na nepořádek.

A přesto byly dobré, přesto stály za to.

Rozpustit se v těchto dnech mi trvalo dlouho. Nepřišly najednou, s prvním dítětem, byly dlouhé a bolely. Plné dívání se na ručičku, která se nehýbala. Plné „kdy už bude konečně večer?“. Plné věcí, které jsem chtěla dělat, ale nešlo to.

Po čase, měsících (letech?), jsem si pomalu začala uvědomovat, že v tom nejsem sama. Jsme v tom dva, tři (připočítejte si svůj počet dětí) – jak vnímá váš den zbytek party? Opravdu se v něm nic nestalo? Nic hodnotného? Nic, co by stálo za odškrtnutí? A co společná snídaně a sezení na klíně? Optikou mého nejmenšího to byl sen – vylizovat jogurt jazykem, zatímco ho škrábu. A vláčkodráha? Ta se taky nepostavila sama. O půlhodinovém uspávání plném tulení ani nemluvím.

Optika – rodič má pocit, že se ten den nic nestihlo, zatímco dítě má všechno, úplně všechno, co si vždycky přálo – mi pomáhá. Nechci vám tvrdit, že funguje nemít hranice ani čas a možnost věnovat se tomu, čemu chcete. Chci vám říct, že funguje absolutní rozpuštění se. Ponořit se do dnů jako v prvních dnech šestinedělí. Odevzdat se jim, pokud si to situace žádá a okolní svět dovolí. A podívat se na den, který nám zdánlivě protekl mezi prsty, optikou malých očí.

Pokud se vám rozpustit v nicnedělání nepodaří, vymyslete si pro sebe malý úkol. Takový, který můžete dělat v bezprostřední blízkosti dětí, ideálně potichu a na zemi – mými osobními favority jsou pletení a čtení. Když si chci v takových dnech ukrojit alespoň chvilku pro sebe a děti mě kromě mé přítomnosti nepotřebují, mám svoje berličky. Stránky/očka mi utíkají mezi prsty, můj pocit nečinnosti mizí a pokud opravdu nemusíme nic než tohle, nastane křehký a hřejivý stav harmonie.

Příběhy, do kterých se ponoříte natolik, že vás simulace bagrů hned vedle vaší hlavy ani v nejmenším nevyruší:

📖 Dopisy od Sybil
📖 Město dívek
📖 Olive Kitteridge (nebo cokoli od Elizabeth Strout)
📖 Zapomeňte na neděli (nebo cokoli od Valérie Perrin)
📖 Zítra a zítra, zítra, zítra

Dny, které nikam nesměřují a nic nepřinesly, totiž neexistují. Jsou jen momenty v našich hlavách, na které existuje snadný lék.