Tiráž: Rozhovor s Jaroslavou Štěrbovou, hlavní knihovnicí Městské knihovny v Praze

Vítáme vás u nové knihomolské talk show Tiráž, kterou pro vás natáčíme v pražské kavárně Tricafe. Knižní YouTube scéna je sice pravidelně obohacována o rozhovory se spisovateli, ale málokdy se zpovídají další lidé z české knižní scény. A proč Tiráž? Protože „tiráž“ je místo v knize, kde jsou zaznamenáni všichni lidé, kteří se do vzniku knihy nějakým způsobem zapojili. Málokdo se na tuto část dívá opravdu detailně a my si společně s Jakubem „Book’s Calling“ Pavlovským myslíme, že nejen osobnosti z tiráží si zaslouží větší pozornost! Pojďme tedy zpovídat zajímavé knihomolky a knihomoly, jejichž profese jsou s knihami spjaté.

Video verzi rozhovoru najdete na našem YouTube. Jde o verzi vzhledem k formátu prostříhanou – protože jsme vás nechtěli ochudit o celý rozhovor, který je vskutku zajímavý a podnětný, zpracovali jsme celé povídání také do textové podoby, kterou si můžete přečíst níže. A kdo že je první hostkou Tiráže? Jaroslava Štěrbová, hlavní knihovnice v Městské knihovně v Praze.

Každý asi máme nějakou představu o tom, co knihovnice dělá. Jak byste nám ji přiblížila vy?

Spousta lidí si myslí, že je to práce pro všechny, ale někteří z nich potom odcházejí s pláčem po dvou týdnech. Ta práce je samozřejmě o knížkách, o literatuře, o světě idejí, ale úplně nejvíc je o práci s lidmi. Protože celá knihovna je od lidí pro lidi a lidé, kteří v knihovně pracují, mají základní a hlavní úkol spočívající v tom, aby vše, co v knihovně je a nebo třeba i ještě není a jednou bude, zprostředkovali a nabídli těm, co do knihovny přicházejí a nebo ještě vůbec netuší, že tam jednou přijdou. Lehce komická je představa, že šťastný knihovník je ten, který má všechny knihy vyrovnané jako podle pravítka, podle velikosti, barev a formátů. Má své racionální jádro, protože v knihovně by měl být pořádek, proto, aby tam lidé našli, co hledají, aby se lidé v knihovně cítili dobře – vlastně takové ty normální věci, co děláte, když čekáte návštěvu, někdo uklízí víc, někdo míň, ale chceme, aby se u nás návštěva cítila dobře.

Někdo má po ránu čas uklízet, někdo má zase úplně jinou práci. Třeba přijde skupina dětí, nebo jiná objednaná skupina (už zdaleka ne jen dětské, chodí kupříkladu i seniorské) a skupině se někdo věnuje na míru. A to je hodně důležitá věc, protože spousta lidí má před knihovnou nějaký ostych, nám často nepochopitelný. Pokaždé, když někde přednáším, tak se shromážděných knihovníků ptám: „Kdy jste naposledy na poště posílali složenku?“ Spousta lidí už se vůbec nepřihlásí, protože kdo z nás chodí na poštu posílat složenky? A teď si představte, že vás na tu poštu někdo pošle, že přijdete do míst, kde se nevyznáte, kde je spoustu okýnek, kde se všichni tváří, jako že jsou na svém místě a vy se máte zmocnit nějakého tiskopisu, vyplnit ho, donést ho k tomu správnému okýnku, nic nepoplést, použít správnou tužku, trefit se do správné kolonky…

A právě takhle spoustu lidí dnes vidí knihovnu. Říkají si, že tam se něco odehrává, o čem já nic nevím a když o tom nic nevím, tak tam radši nepůjdu. Čím dál tím častěji se tedy knihovníci uchylují k tomu, že přesvědčují lidi, že knihovna žádné mystérium není. Dnes už často není ani chrámem ticha, kde by sdělovacím prostředkem knihovníka bylo ono okřídlené: „Pšššt!“ Protože „pšt“ celkem nic neřeší. Samozřejmě můžeme upozornit, že v knihovně není třeba řvát do telefonu, to bezesporu ano, protože to opravdu někoho rušit může, ale princip toho, že v knihovně všichni seděli u hladkého stolu a nemohli ani pohnout židlí, ten už by být neměl, protože – chtělo by se vám tam?

Já třeba chodím do knihovny Akademie věd, ale tam je asi trochu jiný systém, protože tam je to především o studiu, takže tam to „pšt“ pořád funguje.

Tam je, mimochodem, mimořádně nešťastná akustika. Takže když někdo pochoduje tím nádherným sálem v podpatcích, tak ho okamžitě všichni slyší. Toho jsou ty „nehistorické“ knihovny ušetřeny tím, jak jsou zařízeny. Když to není nutné, měla by být zkrátka vybavena tak, aby nebylo obtížné ji používat, měla by být pohodlná – pohodlí je jedno z klíčových slov pro knihovnu. Pohodlná knihovna: nízkoprahová, srozumitelná, otevřená, přívětivá.

K tomu se ještě dostaneme později, teď bych se rád zeptal – co přesně je vaší náplní práce? Jste hlavní knihovnicí, to je přece jen trochu něco neobyčejného.

Před lety, když pro mě tahle kolonka byla vytvořena, tak jsem vtipkovala, že byla vytvořena proto, že jsem se vzhledem ke své podstatě nevešla do žádné obvyklé pozice. Faktem je, že naše knihovna je opravdu hodně velká, má 40 poboček, 500 zaměstnanců a jen ve službách pracují skoro tři stovky lidí. Není tedy jednoduché, aby si navzájem všichni vysvětlovali přijatá pravidla, strategii, abychom se všichni učili stejně rychle, abychom udrželi tempo tak, aby bylo jedno, jestli se s knihovnickým problémem někdo svěří na sídlišti nebo v centru, vždycky by si s tím kolegové měli umět poradit. To je jedna věc. Pak je tu snaha o to, aby knihovny nebyly strohé, nepřívětivé, to je také součást mé práce. Mám práci se strašně širokým záběrem a strašně zajímavou.

Takže by se v podstatě dalo říct, že náplní vaší práce je i přibližování knihovny k lidem, smazat představu o sterilním prostředí, kde se nesmí mluvit, kde se nesmí v podstatě nic, jen vzít knihu a odejít.

Naše knihovna má motto: „Městská knihovna v Praze je pro každého, kdo chce lépe porozumět světu i sám sobě.“ Tam máte spoustu příležitostí, kde se to dá pokazit: nepříjemné prostředí, nepříjemný člověk, špatná pravidla, nedostatečná nabídka, nezábavnost, neatraktivita, špatně stanovená pracovní doba, špatně umístěné pobočky.

Je toho vážně hodně, co se dá pokazit.

Je, a proto je to tak strašně zajímavá práce.

Představila byste nám prosím, co všechno si můžeme v knihovně vypůjčit? Protože jsem se doslechl, že už to dávno nejsou jenom knihy.

V knihovně se jen nepůjčuje – existuje na to speciální knihovnický termín „zpřístupňování“. A to je širší pojem – mimochodem, práce s češtinou je pro každého knihovníka povinnou – který zahrnuje i slova půjčovat, ukazovat, vystavovat, posílat, vysvětlit, naučit atd. Já bych do toho často zakomponovala i „zážitek“. Zážitek v knihovně, to je jedna z kategorií, která nabývá na významu. Dneska se zažívá leccos a v knihovně spousta lidí zažije překvapení, doufejme, že příjemná a snažíme se, aby těch zážitků bylo čím dál tím víc. I vědomosti jsou jedním druhem zážitku.

Čím vším tedy můžete čtenáře obohatit?

Jsou tu úplně klasické dokumenty, máme pro toho krásný výraz „knihovní jednotky“ – já je vždycky úplně vidím, jak jdou někde po náměstí, krásně seřazené, sešikované – tradiční tištěné, tedy knihy, časopisy, brožury, příručky. Dále pak to, co každý už zná, i když každý dokument je přístupný jiným způsobem: zvukové dokumenty na nosičích, dokonce i gramofonové desky půjčujeme. Dále pak zvukové dokumenty digitalizované, například v posledních letech zaznamenaly obrovský boom audioknihy, tedy takové to „čtení jinými smysly“. Když  se nám v devadesátých letech ozval jeden z prvních vydavatelů, že by nám dodával audioknihy, ve vedení knihovny vůči tomu byla velká skepse, že prý tohle dnes nikoho nezajímá, zvlášť když to čte jen jeden člověk. Ukázalo se ovšem, že když ten člověk umí číst…

Audioknihy jsou krásným šrapnelem do diskuze o tom, co znamená být čtenář. Já tvrdím, že čtenář je každý, kdo chce něco vědět o světě a sám o sobě a je celkem jedno, jestli to louská očima, v různých znacích, jestli to poslouchá, vnímá jako divadlo, jestli mu to třeba knihovníci inscenují při Noci knihoven a podobně. Prostě… jsou to různé formy, jak lidem, kteří už fandí a chtějí to vidět jinak, a nebo vůbec ještě ničemu takovému nefandí, říct: „Hele, a není tohle ta cesta, jak by ses mohl stát čtenářem? Jak je ti to příjemné, tak si vyber.“

No a samozřejmě velkou oblastí, čím dál tím větší, je e-knihovna, e-knihy a e-zdroje, to znamená toho, co už velmi často nemívá hmotnou podstatu, protože dokument už ani neexistuje, nebo existuje a je velmi chatrný. A tak je „jen“ v digitální podobě, ale to „jen“ je ve velkých uvozovkách, protože technický rozvoj lidstvo na jednu stranu nesmírně osvobozuje, na druhou stranu je tu závislost na prostředcích přenosu, a pak to, aby se k nim čtenář dostal nejlépe v té kvalitě, v jaké to bylo pořízeno a aby to vydrželo. Protože něco si člověk může přečíst po desítkách let, ale ne se všemi technologickými postupy a elektronickými, digitálními dokumenty to lze. My pracujeme na tom, aby to klapalo, aby to pořád bylo.

Zatím se to tedy všechno daří?

Zatím se daří. I když někteří z nás tedy stihnout skončit svůj života běh dříve, než se dozvědí, jak to celé dopadlo.

Někdy mám pocit, že v knihovně by člověk mohl strávit klidně i celý den. Když se kouknete na tu nabídku a na všechno, co se tam dá dělat… nabídka i program jsou opravdu pestré. Pověděla byste nám prosím ve zkratce o tom, co všechno může čtenář-návštěvník kromě půjčování knih v knihovně dělat?

O tom právě svádíme v našich řadách knihovníků urputné souboje a bitvy. Je nás poměrně dost, kteří tvrdíme, že těch věcí, které se v knihovně dělat nedají, není mnoho. A potom je spousta knihovníků, kteří říkají, že do knihovny se vždy chodilo jen číst a studovat.

Je to třeba i generační problém?

No, to je na tom to nejzajímavější. Je to konzervativností přístupu, vůbec to nesouvisí s věkem. V knihovně se čas od času dělá i něco, co by tam člověk nečekal, právě proto, abychom dali najevo, že to není jiný svět, že jsme součástí běžného světa. Takže kupříkladu se v knihovně posledních pár let odehrává Restaurant Day – zkrátka jídelní stánky mezi regály. Dál jsou tu akce po zavíračce, kdy necháme knihovnu „připootevřenou“ a kdo chce, přijde, dorazí kapela, barista nebo čajový odborník a knihovna se posune do takového normálního klubového módu.

To je skvělé využití prostor. Ale nejde pak kniha trochu do pozadí?

Kniha je tam stále. Jsou tu živá setkání tu s autory, tu s redaktorem, tu s představiteli knihovny… I když knihovníci jsou většinou zprostředkovatelé. Ale i mezi knihovníky jsou autoři, básníci, spisovatelé, takže to je pak takové dvojnásobné jupí a požitek pro všechny zúčastněné.

Napadl mě teď kupříkladu úžasný zážitek z vídeňské městské knihovny, kde nám pan ředitel ukazoval jejich sál a prohlásil, že nejvíc narváno tam mají, když je fotbalový večer. A čeští knihovníci hned – fotbalový večer v knihovně, no to snad ne! A on, že jo, protože všude na světě je to tak, že více čtou ženy a my chceme dostat do knihovny i muže. Takže když někdo napíše knihu o fotbale, pozvou se ti protagonisté, ti fotbalisti do knihovny. Pro mě je něco takového snem. Na jiném místě ve světě se krásně potvrdilo; před časem napsal Zlatan Ibrahimovič své memoáry, samozřejmě s pomocí, ale memoáry to jsou. Je to docela dobře napsaná kniha, která rozdělila švédské knihovny na dva stejně velké tábory: na ty, co pravili, že do knihoven nepatří a distancovali se od takového informačního zdroje a na ty, kteří tu věc nakoupili, ve formě knihy, audioknihy i DVD a strhli rekordy půjčovanosti, protože Zlatan Ibrahimovič je imigrant balkánského původu žijící v Malmö, což není úplně bezproblémové prostředí, a je úspěšný. Takže tam se sešla spousta společenských vlivů a mně se líbí, že je to úplně přirozená součást toho, co ti lidé řeší. A do knihovny se najednou dostanou lidé, kteří by tam jinak vůbec nešli, protože to není jejich svět.

V Brémách zase dělali jednou za čas středu s grilovaným kuřetem, měli k tomu nějaký místní důvod. Od té doby já říkám – třeboňského kapra do českých knihoven!

To by se pak asi hodně začaly půjčovat kuchařky…

No jasně! Já vždycky radím: když chcete dostat další lidi do knihoven, nasypte zrní. O zdravý životní styl má zájem každý, kuchařky tedy trhají rekordy, zejména ty, které vám slíbí, že jednou zemřete zcela mladý a zcela zdráv.

A co děti v knihovnách? Asi jsou takové dvě skupiny: jedna, která chodí do knihovny pravidelně, je k tomu vedena i doma, těší se, má to tam ráda; pak ta druhá skupina, kde jsou třeba i malí fotbalisti, asi nenavštěvuje knihovnu často. Jak pro ně, konkrétně pro děti, zpestřujete program, aby měly chuť přijít si půjčit knížku? Je vůbec možné, že by si děti řekly – pojďme si po škole sednout do knihovny?

Je to možné. Když se v roce devadesát osm otvírala nová, zrekonstruovaná Ústřední knihovna na Mariánském náměstí, jeden z nejúžasnějších jevů, jaký tam nastal, by ten, že tam přicházely první třídy ze základních škol, vždy nějaká paní učitelka se svými žáky a když to tam holka nebo kluk viděli, přišli pak během týdne znovu se svými kamarády. A to funguje úplně nejlíp. Co se týká těch různých cest do knihovny, něco je hromadná návštěva, něco je individuální návštěva, něco jsou ty kamarádi, to jsou takové hlavní cesty, jak se děti mohou do knihovny dostat. Dřív bylo zvykem říkat „děti a mládež“, na což jsme čím dál tím citlivější, protože děti a mládež není totéž. Děti nejsou malí dospělí a mládež nejsou velké děti. Jsou to různé stupně vývoje člověka, které mají své nároky a dokonce velmi špatně nesou, když se v prostorách knihovny umisťují vedle sebe. Vždyť je to logické, když vedle vás bude někdo šišlat, přičemž byste potřeboval řešit naprosto zásadní otázky života a smrti, na základě toho, co jste si s někým řekl, tak prostě vedle těch „šišlalů“ nemáte úplně otevřenou duši.

Zvláště u mládeže je tu fenomén té „skupinovosti“, protože knihovna, která dokáže zinscenovat prostředí, kde se pět, šest, sedm, deset mládežníků – no, to je takové trochu zastaralé slovo, prostě lidí této věkové kategorie…

Takže teenageři?

A víte co, taky to vždycky nejsou teenageři. Někdy jsou to dvanáctileté holčičky – řekněte jim do očí, že jsou teenagerky. Teoreticky ano, ale patnáctiletý, šestnáctiletý kluk je taky teenager, a přitom je to něco úplně odlišného. Prostě dobře funguje ten mládežník, i když to zní, jako když říkáte plantážník, je to slovo z jiného světa. Zkrátka, tito lidé z této věkové skupiny se cítí jistější ve skupině. A když pro to mají podmínky, nebo si je sami mohou spoluvytvářet, přitáhnout si křesílko, je to pro ně lepší. Když jim dáte hranatý stůl, vedle něhož je mezírka a další hranatý stůl, neláká je to.

Čili, jak dostat do knihovny lidi, kteří mají méně než patnáct let, to je úplně klíčová věc a popravdě řečeno, jedna věc je jaké služby se dělají, jaké prostředí se připraví, ale nejdůležitější ze všeho jsou právě ti lidé. Protože v nejrůznějších anketách mezi dětmi a mládežníky vítězí to, jestli jsou v knihovně dobří lidé, jestli zaměstnanci vytvářejí pocit, že je tam rádi vidí, což neznamená, že by měli být podbíziví a snažit se být cool za každou cenu. To, že si člověka vážíte bez ohledu na to, kolik je mu let, že ho berete jako rovnocenného partnera, který chce něco, na co vy jste už zvyklí, je to partner, je to zákazník. Slovo respekt tu je naprosto klíčové, i pro tuhle cílovou skupinu.

Kromě věcí tradičních se snažíme čím dál tím víc dělat i věci netradiční, teď třeba připravujeme novou knihovnu, která bude v Nuslích a tam už chceme to prostředí pro mládež upravit jen trochu a nechat je říct si, co přesně tam chtějí mít. Nebude to navždycky, tak, že jednou se to tu nějak upraví a vydrží to dalších dvacet let.

Jasně, protože další generace bude mít zase jiné zvyky, jiné požadavky.

Přesně, přesně. To, co ještě platí o knihovnách kromě toho dozvídání se, učení se, setkávání se, je ještě jedno důležité slovo, a to je hraní. Všemožné hraní. Od klasických deskových her přes elektronické hry, konzole až po únikové hry, to všechno do knihovny patří, protože lidé si chtějí hrát, čím mladší jsou, tím přirozenější je, aby si hráli, tak proč bychom jim v tom bránili. Knihovna je i jejich prostor.

Někdy ta cesta ke knize musí vést přes něco jiného, co myslíte?

Povím vám jeden z mých snů. Existuje spousta rodin, kde si rodiče střídají péči o děti. A ne vždy tatínkové vědí, co s dětmi. Pro mě je velmi žádoucí připravit nahrubo takový scénář podle literárních předloh, zjednodušené příběhy podle knížek a prezentovat je formou hry, kterou by stihli za víkend, za jeden den. Knihovna dá know-how, je tam literatura, je tam zážitek.

Jak lidé vnímají postavení knihovny? Když se někomu zmíníte o knihovně, co si pod tím nejčastěji představí? Je to dobré? Je to špatné?

Je to výborné i strašné. Když se setkáte ze spolužáky z jakékoliv školy, tak se vždycky najde někdo, kdo se vás zeptá: „A ty děláš v knihovně? Prosim tě, a co tam děláš, v době internetu?“ A já pro zjednodušení říkám: „Tak, přijdu na desátou do práce, najdu si nějakou novou knížku, prolistuju si jí, přečtu si kapitolku, v jedenáct jdu na oběd, ve tři se vrátím, dočtu si kapitolku a pak jdu domů.“

Už jsem přestala vysvětlovat, že práce je ve skutečnosti poměrně náročná právě pro to, aby vše klapalo, aby to vypadalo, jako že nic, aby to prostě normálně fungovalo. Jak společnost vnímá knihovny? Velmi často jako samozřejmost, kterou zrovna nevyužívá. Dělali jsme průzkum mezi lidmi, kteří do knihovny chodili a pak chodit přestali. Z těch odpovědí se dalo jednoduše vytáhnout, že „děláte to výborně, knihovna je skvělá, jenom tam teď nic nepotřebuju“. Nic neměňte, nechte to tak. Takhle smýšlí spoustu lidí, a proto musíme o ty své lidi pořád bojovat. Nejen aby nás potřebovali, ale hlavně aby nás chtěli. Aby to nebyla povinnost, když někdo potřebuje něco do školy, ale aby to bylo ve stylu „ale tam bych přece mohl zajít, tam to bylo minule dobrý“.

Knihovna má jednu nesmírnou devizu, která je zároveň obrovským závazkem: je to bezpečný veřejný prostor. V knihovně vám v zásadě nehrozí nebezpečí ve smyslu napadení, odsouzení a takových míst není mnoho. To, že je placená z veřejných prostředků znamená, že společnost si tu knihovnu objednala a stále ji platí, a aby nepřestala, tak musí být čím dál tím lepší, aby se udržela. Nemůžete si dovolit mít špatnou školu, špatnou nemoci a stále je platit, zrovna tak nemůžete mít špatnou knihovnu. Musíte mít knihovnu, která je vnímána jako součást okolí. Já tedy názor, že knihovna je „ostrůvek pozitivní deviace v tom hnusném světě“ upřímně nenávidím, protože za prvé jsem přesvědčená, že svět není hnusný a za druhé, knihovna není ghetto nebo nějaký skleník, je součástí světa. Jinak to prostě nemá vůbec smysl.

Takže, knihovna má poměrně velkou důvěru veřejnosti, ale zároveň se o ní moc nestaráme, protože přece, cituji „knihovny byly, jsou a budou“. No, ledaže by nebyly. Ono je to tak, že od roku 1919 byla díky Masarykově zákonu v Čechách nejsilnější síť knihoven v podstatě v celém světě a ještě v devadesátých letech jich bylo tolik, kolik obcí, tedy šest tisíc šest set a nějaké drobné. Dnes jich je v Česku pět tisíc devět set a nějaké drobné, to znamená, že něco málo ubylo, ale zatím to není tak, že by kvůli tomu lidstvo táhlo do ulic a máchalo při tom oblíbenou knihou a křičelo „Vraťte mi mou malou zaplivanou knihovnu!“. Ne všechny knihovny jsou dobré, na všechny knihovny nejsou prostředky. Ale ty, které mají možnost společnost ovlivňovat, ji získávají na svou stranu, aby se postavila za knihovnu, kdyby náhodou bylo třeba. Právě proto, že knihovna je součástí veřejného života a já chci mít místo, kam mohu jít, bude mě to málo nebo skoro nic stát, cítím se tam dobře, můžu tam jíst a pít…

To už se dnes v knihovně taky může?

Samozřejmě. Víte co, zkusil jste někdy půjčit si něco v knihovně, přinést si to domů, posadit se k dokonale vydezinfikovanému stolu, dát si vedle sebe rovnoběžně ruce a jen otáčet stránky a na nic jiného nemyslet?

To asi úplně nefunguje.

No právě. To nedělají ani knihovníci. S výjimkou knihoven, které jsou historické, konzervační atd., kde tyhle restrikce mají svůj původ, tak pro běžnou knihovnu je to úplně normální.

Na druhou stranu jsou i v knihovně lidé, kteří mají pocit, že je to místo, kde se může úplně všecko. Od toho jsme tam také, abychom to korigovali a zaručili, že prostor bude mít nějaké rozumné rozměry, kvalitu pobytu, že opravdu nikdo nebude zbytečně řvát do telefonu, že když si někdo přitáhne kbelík křidýlek a začne je sypat kolem sebe, tak to také není úplně ono. Hranice zdravého rozumu je to hlavní pravidlo, kterým se máme v knihovně řídit.

Abychom nezapomněli na konkrétní knihy: přinesla jste si s sebou, zrovna čtete nebo na co se teď chystáte, je to tak?

Nene, tohle je ilustrace toho, co se vlastně dá číst, nebo v mém případě, co se má číst. Z mého pohledu je totiž celá veřejná knihovna o výběru, o nabídce a o výběru. Každý si samozřejmě může z nabídky vybrat co chce.

Kolik vlastně máte knih v knihovně dohromady?

V naší knihovně přes dva miliony.

Tam je tedy opravdu z čeho si vybírat.

To tedy je. Já vybrala nebeletristické knížky, a to jsem ještě zdaleka nevzala všechny, které jsem chtěla vzít, protože mi přijde, že jsou to knížky nějakým způsobem důležité. Ta jedna, ta už má v tomhle vydání něco za sebou, je útlá a příjemná, moc hezky se v ní praví, co všechno čtenář může, musí a nemusí. Je tu třeba právo nečíst, právo přeskakovat stránky, právo knihu nedočíst, právo číst tutéž knihu znovu, právo číst cokoliv – to je pro knihovníky jak červený hadr před býkem: „Jak cokoliv, správný čtenář má přece číst to, co já!“právo číst kdekoliv, právo číst nahlas, právo mlčet. Ta knížka je krásná, jmenuje se Jako román a jsou to eseje o čtení a čtenářství a je úchvatná v té sevřenosti své výpovědi. Tam jsou prostě chytré věci poměrně jednoduše napsané. To se málokdy člověku stane, aby něco takového potkal.

Pak mám jednu relativní novinku letošního roku. David Černý – Fifty Licks. Je to knížka o člověku, který mi připadá důležitý, zvláště pro pražské prostředí je mimořádně důležitý, ale jeho věhlas je samozřejmě širší. Tuhle knížku jsem si vybrala proto, že vlastně stále hledám, co jsou to knížky a jak se mění. Knížky se velmi mění. Z textu se může stát kniha výtvarně působivá…

…to je zejména v dnešní době Instagramu velké lákadlo.

Ano, to rozhodně. Tahle je navíc i hmatově příjemná, úžasně vyvedená. Můžete přemýšlet o tom, proč je graficky pojednaná takhle, voní i díky tomu, jakým způsobem byla vydaná. Sepsal ji autor vynikající odborné erudice o strašně zajímavém člověku, což jsou všechno důvody, proč číst knížky.

Kdyby tedy náhodou na někoho někdy přicházely chmury, že se mu v životě nedaří, že nedostal ty nejlepší rozdané karty, tak upřímně doporučuji publikaci o fenoménu Tap Tap orchestru. Životní osudy lidí jejichž mládí a začátek uměleckého působení jsou spojeny s Jedličkovým ústavem. Není vůbec důvod se na ty lidi nebo na tu knížku dívat stylem „aha, to je o těch lidech“, nebo o „těch lidech s postižením“. Jsou to fascinující, obdivuhodní lidé, před kterými má každý z nás pocit, že nedokázal vlastně nic, protože my, co máme všechny končetiny a všechny smysly funkční, jsme nedokázali spoustu věcí, kteří lidé v knize ano. Ta knížka je moc dobrá, já jsem si zaslzela a zasmála jsem se a chci ji mít doma, protože si chci připomínat, že když se chce, tak to jde.

No a pozoruhodná je knížka, která se jmenuje Průvodce smrtelníka a ta je o tom, že nikdo z nás to na světě nemá napořád a že každý z nás jednou umře. Pojednává o tom překvapivě objektivně, překvapivě nadějeplně a překvapivě povzbudivě, bez jakéhokoliv chlácholení typu „nebojte se, nebude to bolet“ a „nebojte se, bude to fajn“. To je knížka člověka, který pracoval ve velmi renomovaném časopisu, trošku se tam opotřeboval a v rámci takového projektu Rok jinak nastoupil do instituce Cesta domů a sesbíral nějaké poznatky – mimochodem, působí tam dodnes – a mimořádně pokorně a zajímavě sepsal, co se dozvěděl, s kým mluvil. Je to vlastně i žánrově velmi zajímavé, protože tam najdete rozhovory, eseje, vyprávění… Je to moc, moc dobrá knížka a to, že si ji čtenáři velmi rychle našli, ukazuje, jak strašně je potřebná, protože o tom, jak vypadá konec lidského života někteří z nás zcela vědomě a někteří podvědomě vůbec neuvažují. A to, že na vás někdo myslel a sepsal průvodce, to je velká radost. Takže: Ondřej Nezbeda, Průvodce smrtelníka – velký objev letošního roku.

Říkala jste, že byste chtěla doporučit daleko víc knih – jaké například byste tedy ještě zmínila?

Před časem v Čechách proběhla taková obdoba BBC ankety s názvem Kniha mého srdce a tam překvapivě mezi dospělými bodovaly dětské knížky, protože vztah ke čtení a čtenářství velmi často probíhá právě přes dětské zážitky. A já se těžko můžu zpronevěřit tomuhle trendu, takže mám ještě ve své pomyslné zlaté knihovničce přinejmenším dva tituly, nebo subjekty, které nikdy neopustím. Je to taková nesourodá dvojice: Vinnetou a Mikuláš. Vinnetou a Mikuláš se v mé knihovničce drží za ruce a drží také mou představu o tom, že svět má nějaké etické principy, které se vyplácí sledovat. Že když se budeme chovat slušně, budeme upřímní, budeme se chovat podle toho co vidíme, slyšíme a cítíme, že když se budeme snažit být pravdomluvní a dodržet slovo, takže to bude fungovat. Upřímně tomu věřím. Jsem přesvědčená, že ty úplně jednoduché příběhy o dobru a zlu, ty jsou skutečně pro čtenářství – a je jedno za jakými prostředky, tištěnými, elektronickými – to nejdůležitější, co člověku dává. Že život má smysl, že má smysl se o něco snažit, že když máme nějaký vzor, tak je úplně jedno, jak vypadá a odkud pochází, ale usnadňuje nám to život. Lidé, kteří vůbec nic nečtou ani neposlouchají, musí všechno vytvořit a vymyslet sami a někdy jsou z toho hrozně unavení, takže už nic nehledají.

Moc děkujeme za rozhovor, nezapomeňte se podívat i na video :-)

    Napište komentář
  1. Povinný údaj
  2. Váš web nebo blog
Sociální sítě
Pssst... Už jste to slyšeli? Chystá se #kniznisifra 📚🔎🎉 Okamžitě utíkejte sem: https://t.co/vW6vmzCz4C https://t.co/32euffgEYs
20. 10. 2017
Rozhovor s @MargaretAtwood na @CRo_RadioWave o Kafkovi, totalitě i kampani #MeToo. Skvělé čtení: https://t.co/weTt2qxRp9
20. 10. 2017
Výborný článek, shrnující myšlenky a slova, kterými @MargaretAtwood učarovala posluchačům a posluchačkám v Praze: https://t.co/EPWWws8c3r
19. 10. 2017
❤️ @KnihovnaVH zveřejnila fotky ze včerejšího úžasného večera s @MargaretAtwood! Mrkněte i k nám na InstaStories😉 https://t.co/mshEvT6RDt
19. 10. 2017
Dnes je Velký knižní čtvrtek! Thrillery i pohádky, je z čeho vybírat. Vše skladem a se slevou, mrkejte sem 👉… https://t.co/UvJQ48rWIv
19. 10. 2017
Muž, který hledal svůj stín
David Lagercrantz