O psaní: Nacházení příběhů

Nevím, kde nacházíte příběhy vy, ale já je vidím úplně všude.Všechno, co k tomu potřebuji, je malinkatý impuls – vůně, předmět, letmý pohled na cizince. Některé mé oblíbené příběhy pocházejí z toho, co lidé spíše neřeknou, než z toho, co vypustí přímo z úst.

Ukážu vám, co tím myslím. Sedím u okna v restauraci v době oběda. Je rušno. Rozhlédnu se okolo sebe a naslouchám. Jsem si jistý, že příběhů okolo mě poletují stovky, ale dnes vám ukážu pouze prvních pět. Poodhalím vám, jak pracuje můj mozek (prosím, moc ho nezkoumejte). Mějte na paměti, že toto jsou pouze malé zárodky příběhů vhodné ke kratšímu zpracování (nicméně někde se musí začít, že?).

/Takto je označen hlavní impuls pro daný příběh./

ČEKÁNÍ – Pavel je pikolík v rušném stravovacím řetězci. Většina zákazníků mu ukazuje své falešné zdvořilostní úsměvy, o kterých si potom Pavel myslí, že signalizují nějakou mentální poruchu. On není hloupý, je prostě jenom tichý. A taky je velmi bohatý. Před dvěma lety zdědil sedmnáct miliónů korun a od té doby ze svého účtu nevybral ani korunu. Čeká, až se zamiluje. Chce být totiž milován pro to, jaký je, ne pro to, kolik má peněz. Během obzvláště deštivé středy sedí v koutě mladá žena, která na něj hází jiný druh úsměvů. Přesně takové, po kterých mu začne hlasitě tlouct srdce. Připadá mu povědomá. Myslí si, že je to kvůli tomu, že již v této restauraci obědvala. Ale je jeho úvaha správná?

/Tichý pikolík s divnýma očima plachtí v okolí mého stolu. Má na prsou cedulku Pavel./

BARIÉRA – Když Karel po nejhorším dni svého života (jeho dlouholetá přítelkyně ho opustila kvůli nějakému vojákovi) uvízl v dopravní zácpě uprostřed Prahy, vystoupil z auta a šel zkoumat takové ty pruhované kužely – bariéry. Je na nich označení „Mark 3?. Podivná zvědavost ho nutí zjistit, co se stalo s „Mark 1? a „Mark 2?. Druhý den, když byl Karel na cestě do práce, usnul za volantem, sjel ze silnice a narazil přímo do prosklené restaurace plné snídajících lidí. O rok později je světu představen nový model kuželovité bariéry s označením „Mark 4?.

/Přes sklo restaurace mě zaujmou pruhované kužely ohraničující opravu silnice. Chci je blíže prozkoumat, ale připadá mi to v centru Prahy nevhodné./

KAŽDÝ ČTVRTEK MŮŽE ZMĚNIT CELÝ ŽIVOT – Otec Ignác žil dlouhý a celkem nekomplikovaný život. Již nějaký čas v sobě pociťoval hořkost pramenící ze zpovědnice. Možná trochu litoval, že nezakusil hříchy ostatních. Nikdy nevzplanul láskou k ženě. Nikdy se ho nedotkla sexem nabitá ruka. Jenže si to nikdy nepřiznal. Raději se chlácholil větou, že „Boží prsty jsou přeci jenom dokonalé“. Každý čtvrtek sedí v kavárně u stejného stolu a popíjí hořký čaj Vášeň (takový jeho vnitřní vtip). Čeká v naději, že alespoň na několik okamžiků s ním toto nepoznané tajemství zakusí ta tmavovlasá žena, která sem přichází každý týden již několik let ve stejnou dobu, jako on.

/V rohu místnosti seděl postarší kněz popíjející čaj, který mi přišel velmi zahloubaný./

CESTA ZA DROBKAMI – Vždycky je nejprve cítit, a pak až vidět. Přichází každý den těsně před zavíračkou. Opatrně otevře dveře a do restaurace vběhne prvně její vůně, pak její pes, a pak i její obrovitánské tělo. Pokaždé požádá obsluhu o zbytky pečiva. Kristýna je jediná servírka, která jí pár kousků tvrdších baget vždycky věnuje. Jednoho večera se Kristýna rozhodla tajuplnou dámu sledovat. Oblékla se a vydala se za ní. Po pár minutách bloudění večerním městem se ocitla v podzemním komplexu. Nepředstavujte si ho, prosím, jako lupičské doupě nebo drogovou laboratoř, kdepak. Kristýna objeví společenství lidí, kteří voní jako letní déšť a žijí na místě, kde jediným platidlem je láska…

/Za pultem jsem zahlédl obrovské stohy pečiva a napadlo mě, kde všude asi skončí?/

MOUDROST STARŠÍCH – Matěj a Jana se pohádali. On jí řekl, že ho po jedenácti letech začíná trochu svědit a ona mu řekla, že smrdí jako auto značky Golf vystříkané Chanelem. Po tomto sporu se rozhodli zajít do partnerské poradny. Domluvili si netradiční terapii – budou zpovídat starší páry, které jsou v dlouholetém manželském svazku, aby našli opravdovou moudrost vztahu a důvody k tomu, aby se mohli po jedenácti letech vzít. Tajně každý z nich doufá, že objeví tu svoji pravdu, která bude znamenat rozchod. Zpočátku jsou s „výzkumem“ celkem spokojeni, protože se nezdá, že by starší páry byly příliš šťastné. Jenomže jak se ponořují hlouběji do podivuhodných cizích příběhů, postupně zjišťují, že životy „nedozrálé puberťačky“ (jak ji nazval on) a „ušmudlaného automechanika“ (jak ho nazvala ona) mají k sobě mnohem blíž, než si jen dovedli představit…

/Vedle mě seděl mladý pár, který sdílel stůl s párem mnohem starším. Během oběda se daly do rozhovoru a jejich hlavním tématem byla – hádejte – svatba!/

DOBRÝ PŘÍBĚH

Začíná jako nápad ve vaší hlavě. Ne, počkejte, zpátky – tohle není úplné přesné. Začíná ještě mnohem dřív. Začíná v dětství, když jste snili s otevřenýma očima, když jste pozorovali mraky a viděli mýtické příběhy, když vás fascinovaly ohromné lokomotivy na nádraží.

Začíná s prvními slovy, které jste vyslovili. Se strašidly pod postelí. Se skrýváním se pod peřinu, aby vás nesežraly. Začíná v nekonečném prostoru mezi „ano“ a prvním opravdovým polibkem. Z nadšení z objevů a ze strachu z objevení. Začíná pět minut před dvacetinami, kdy jste věděli, jak má fungovat celý svět. A pak se během nepatrného okamžiku stane něco jiného – stane se nápadem pro váš příběh.

Příběhy vyrůstají z našich zkušeností, vzpomínek, historie, existují mezi našim bděním a spánkem. Prakticky vše – dobré, špatné, smutné, nebezpečné, skvělé, hloupé, ošklivé, krásné – je osivem pro každého spisovatele. Jakmile se ve vaší hlavě objeví nápad, máte na výběr: zapomenout na něj, nebo přijmout náročný úkol a napsat ho.

Nápady obvykle vidíme v určitém tvaru, vnímáme jejich barvu, slyšíme je povídat si, ale jakmile je postupně přenášíme na papír, jejich zvuk, barva a tvar se mění, že? Vaše příběhy zrají v naprosté shodě s vašim reálným životem a vztahy, které momentálně prožíváte. Ignorováním hlasu vašeho života se vystavujete riziku, že napíšete lži, kterým nikdo neuvěří.

Takže je potřeba psát a přepisovat, dokud vám příběhem sám neřekne „stop“. Pak přidejte název vašeho díla. Ale to taky není definitivní konec, protože jakmile titul dopíšete, vaše dílo se začne opět měnit. Chórus vašich čtenářů ho změní, takže se bude přizpůsobovat jejich odlišným hlasům jako modelína.

Ano, je to pořád váš příběh. Vy jste zachytili to, co ve vás život nastřádal. Napsali jste to. Ale je to větší než vy. A vždycky bylo. Dobré příběhy mají totiž svůj vlastní život. To psaní dodává jistý komfort.

A kde nacházíte příběhy vy? 😉