Bára Šťastná: Nenechávejte si radost na později
Pokud se pohybujete v online světě, pak Báru Šťastnou určitě znáte. Píše skvělý Šťastný blog, ve kterém zkoumá způsoby, jak být šťastnější v běžném životě. Nedávno vydala v nakladatelství Motto také Šťastnou knihu, ve které popisuje, jak se jí šťastnější život daří i nedaří.
Co vám dnes dělá radost?
Podzimní počasí. Mám ráda tahle trochu melancholická mlhavá rána, a když pak na chvíli vyleze sluníčko, člověk má z toho ještě větší radost. A taky to, že jsem dnes přestála návštěvu u zubaře a nějakou chvíli tam nebudu muset.
Považujete se za „sluníčkového člověka“?
Proboha, to je nějaká nadávka, ne? To jsou takoví ti lidi, co používají spoustu zdrobnělin a mluví o „lidičkách“ a „srdíčku“? Tak to opravdu ne! Píšu sice o tom, jak se snažím být šťastnější, ale tohle afektované a rádoby pozitivní vidění světa je mi hodně cizí.
Proč jste začala psát Šťastný blog? Jak vznikla celá tahle idea šťastnějšího života?
Jednoho dne jsem si uvědomila – vlastně ne, nebylo to „jednoho dne“, spíš to byl takový pozvolný proces – že přestože můj život jako celek je velmi šťastný a mám v něm všechno, co ke štěstí potřebuju – muže, děti, práci, která mě baví, přátele – velkou část každého dne se utápím v různých negativních pocitech. Třeba jsem otrávená, že musím stát frontu v Albertu, nebo jsem ve stresu z různých pracovních povinností, bojím se něčeho, zlobím se, nudím se. A začala jsem přemýšlet, jak zlepšit tyhle obyčejné okamžiky, které sice jednotlivě nejsou nijak významné, ale je jich tolik, že ve skutečnosti tvoří velkou část mého života. Rozhodující impuls pak přišel, když jsem objevila blog Američanky Gretchen Rubin. Chvíli jsem si ho pročítala a skoro okamžitě mě napadlo – tohle chci zkusit taky! Bylo to hodně impulsivní rozhodnutí. Asi tři dny poté jsem začala psát Šťastný blog. Už předtím mě vždycky těšilo mít vedle běžné práce nějaký „kreativní“ projekt jen pro radost. Třeba jsem pletla čepice nebo prodávala po internetu pletené kabelky. Ale pokaždé mě po nějaké době to prvotní nadšení opustilo a projekt zašel na nedostatek času a elánu. Vlastně jsem sama překvapená, že Šťastný blog mi vydržel tak dlouho. Teď na začátku listopadu už to byly tři roky!
Oslovilo Vás nakladatelství Motto samo? Jaké bylo vlastně zadání? Napsat knihu, co „udělá lidi šťastnějšími“?
Loni na jaře mi po Facebooku přišla zpráva od paní Romany Přidalové, programové ředitelky Motta: „Uvažovala jste někdy o tom, že byste napsala knihu?“ Odpověděla jsem jí, že tohle je otázka, kterou jsem chtěla dostat celý život. Ale ve skutečnosti jsem neměla tušení, jak by ta kniha měla vypadat. Zadání nebylo vlastně žádné, dostala jsem úplně volnou ruku.
Jak dlouho jste knihu psala? Jaké bylo pracovat najednou na tak dlouhém textu – z novinářské a blogerské branže musíte být zvyklá na krátké věci, které mají okamžitou zpětnou vazbu – nebylo to těžké?
Na knížce jsem pracovala od léta 2012 do konce ledna 2013. Předem jsem z toho velkého rozsahu měla trochu strach. Ale měla jsem postřehy z blogu, od nichž jsem se mohla odrazit, a zjistila jsem, že když člověk ví, co chce říct, tak to prostě řekne.
Odráží se váš „šťastný příštup k životu“ nějak na výchově dětí? Učíte je všímat si věcí, které by je mohly dělat šťastnějšími?
To bych opravdu ráda. Ale zatím se mi zdá, že rodičovství je takový fičák, taková smršť každodenních úkolů, hádek, usmiřování hádek, mazání housek, hledání ponožek, dopisování zapomenutých úkolů v půl sedmé ráno, dobíhání do družiny za minutu pět a tak dále… že vnést do toho nějakou koncepci se mi příliš nedaří. Jsem ráda, když se mi podaří víceméně zvládnout každý jednotlivý den.
Máte nějakou mantru, která vás přenáší přes špatná období v životě?
Snažím se přenést pozornost na přítomný okamžik. Vnímat to, co je kolem mě – vůně, barvy. Zhluboka se nadechnout. Připomenout si, že právě teď se mi nic strašného neděje. To je jedna možnost. Anebo taky brečím. To mi pomáhá opravdu hodně.
V knize je mnoho zmínek o vašem manželství a rodině. Máte nějaký tajný tip na „šťastné manželství“?
Ne. Ale abych vás úplně nezklamala: Myslím si, že žádné tajné tipy neexistují. Věřím, že opravdu platí ty staré omšelé rady, které slýcháme stále dokola: neprudit, naslouchat, víc chválit než kritizovat, dělat drobná laskavá gesta, chodit spát současně… Mně osobně taky hodně pomáhá uvědomit si, že tomu druhému nikdy do hlavy nevidím. I když jsem přesvědčena, že přesně vím, co si můj muž v dané situaci myslí a co cítí, většinou se pletu. Mám třeba pocit, že je na mě naštvaný, a tak se na něj taky preventivně naštvu – a pak se ukáže, že byl ve stresu kvůli něčemu v práci.
Jaké jsou reakce na knihu?
Krásné! Jedna věc jsou samozřejmě reakce mých příbuzných a přátel. Ti mi to musejí pochválit, i kdyby nechtěli. Ale ještě větší radost mi dělají občasné reakce od čtenářů, se kterými se neznám osobně. Nejlepší je, když napíšou: „Vy to máte v životě úplně stejně jako já. Myslela jsem, že jsem v tom sama, a teď vidím, že je nás víc.“ To je ta největší pochvala, jakou si umím představit.
Jaké dostáváte reakce na blog? Jaké s ním máte plány do budoucna?
Čtenáři a jejich reakce jsou hlavním důvodem, proč jsem u psaní Šťastného blogu vydržela tak dlouho. Na internetu je člověk zvyklý na spoustu anonymních a vlastně bezdůvodně nepříjemných reakcí. Na takové na svém blogu skoro nenarazím. Komentáře čtenářů jsou sympatické, a i když jsou třeba nesouhlasné, jde o věcnou argumentaci, ne nějaké nesmyslné útoky. Takže čtenářům jsem opravdu vděčná a jsem ráda, že jsou takoví, jací jsou. A pokud jde o plány do budoucna, právě teď se svým bratrem, který se zabývá webovým designem, pracuju na nové grafické podobě blogu.
Co byste doporučila lidem – nějakou jednu dvě základní věci, které by jejich životy podle vás mohly jednoduše udělat šťastnějšími?
Nenechávat si radost na později. Neříkat si, teď musím přetrpět úterý, středu, čtvrtek, a pak už bude pátek a víkend a bude to fajn. A taky nejet na autopilota, být duchem u toho, co právě dělám.
Šťastná kniha
Barbora Šťastná · Vydavatelství: Motto, 2013
Taky vás někdy napadlo, že byste chtěli změnit svůj život, protože se necítíte šťastní? Ale jak to udělat? Odjet meditovat do Indie? Chovat bio ovce na Šumavě? Zachraňovat děti v Africe? Pracovat v baru na středomořské pláži? Taky mě to napadlo, ale, upřímně řečeno… nechtělo se mi. Místo toho jsem vyzkoušela různé způsoby, jak být šťastnější, a přitom si nechat svůj život takový, jaký je: s manželem a dvěma dětmi, s bytem na hypotéku a normální pracovní dobou. Tak například jsem zjistila, že bych určitě byla daleko šťastnější, kdybych nenosila boty, které mě tlačí, nemusela pokaždé hodinu lovit v kabelce, když mi zazvoní telefon, a neměla skříň nacpanou oblečením, které nenosím. Objevila jsem spoustu věcí, které mi dělají radost, i když tak na první pohled nevypadají: deštivé léto, zavařování povidel, vyhazování starých krámů, bobování s dětmi, ochutnávání podezřelých exotických jídel, počítání komářích štípanců a běhání (i když se mi nechce). A především jsem zjistila, že štěstí si nesmíme schovávat na Vánoce, na dovolenou nebo na někdy jindy. Nedělejte to tedy ani vy a zkuste být šťastní hned teď.
