Report: Marek Šindelka v Book’s Calling Clubu

Na druhé setkání Book’s Calling Clubu přijal pozvání Marek Šindelka, čerstvě nominovaný na cenu Magnesia Litera. Tématem setkání byla právě jeho kniha Únava materiálu, která se o Literu uchází. Co o sobě, psaní a knize prozradil? Mrkněte na fotky, zajímavosti i názory čtenářů a čtenářek na toto dílo!

O fotky ze setkání se opět postarala Baru Votavová.

Protože první setkání se podle zpětné vazby účastníků a účastnic opravdu povedlo, nemohli jsme se dočkat druhého pokračování Book’s Calling Clubu, který pořádá Jakub alias Book’s Calling a jehož jsme hrdým partnerem. Jakub na setkání pozval Marka Šindelku, a to ještě předtím, než byla jeho kniha, o které jsme se na setkání bavili, tedy Únava materiálu, nominovaná na Magnesii Literu. Marek Šindelka už jednu Literu získal – za povídkovou sbírku Zůstaňte s námi. My mu každopádně přejeme i tu druhou, jak to má s cenami on se mimo jiné dozvíte níže.

Únava materiálu je kniha, které se podařilo celkem dost rozvířit české literární vody – jejím tématem je cesta dvou bratrů na útěku z válečné zóny do Evropy, která se stále víc podobá pevnosti. Marek Šindelka tento námět uchopil, jak je jeho zvykem, skrze lidské tělo a v pozadí knihy tak stojí prostá myšlenka, že ať jsme odkudkoli a vypadáme jakkoli, právě lidské tělo připomíná, že jsme prostě všichni jen lidé.

Autor nejdříve popsal přechod od knih, ve kterých píše (rovněž skrze tělo) hlavně o vztazích, k Únavě materiálu. Globalizovaný svět je stále menší a proto se podle něj mezilidské vztahy v blahobytné Evropě mohou začít zdát jako příliš banální téma. Chtěl jednoduše psát o tom, co hýbe světem ve větším měřítku – konkrétně o uprchlické krizi. Na úplném počátku Únavy materiálu byl přímo vztek nad nedostatkem empatie a solidarity, který Marek Šindelka pozoroval kolem sebe i v médiích.

Podle Šindelky je potřeba psát o současnosti, i když romány nejsou tou nejrychlejší formou, která dokáže mluvit o tom, co se právě děje – kniha vznikala zhruba dva roky. Protože však problém, na který se zaměřuje, nikam nezmizel, není to vůbec na škodu. Kontrasty, které vévodí současnému světu, navíc dávají zajímavou perspektivu i Šindelkově předchozí knize, Mapě Anny. Klidně se totiž může odehrávat na stejném místě i ve stejnou dobu, jen hrdinové jedné z knih stojí před a druzí za branami blahobytné pevnosti jménem Evropa. 

Protože právě ta pohodlnější strana hranic Evropy je nám mnohem bližší, chtěl Marek Šindelka dle svých slov napsat knihu tak, aby se do role toho, kdo utíká před válkou, dokázal čtenář či čtenářka vžít. V knize osudy lidí na útěku schválně nijak negeneralizuje, nezobecňuje, nehodnotí, tím působivější ale jsou popisy chladu, strachu, bolesti a dalších pocitů, díky kterým máte při čtení skoro až fyzické povědomí o tom, jak se cítí hrdinové příběhu. I proto autor z knihy odstranil spoustu detailů – kdo přesně hrdinové jsou, odkud a kam putují, aby neomezoval naší fantazii a možnost se do knihy vcítit.

Řeč byla i o tom, jak poctivě se autor na psaní knihy připravoval. Přestože spousta věcí je v knize jen naznačená, chtěl se rozhodně vyhnout faktickým nesmyslům či nepřesnostem. Proto se scházel jak s lidmi s uprchlickou zkušeností, tak s odborníky na kulturu oblastí, ze kterých lidé do Evropy utíkají. Sledoval i některé konkrétní cesty, způsoby komunikace mezi lidmi na útěku a jejich osudy, výsledný příběh je ale anonymní a nejde o „opsání“ žádné konkrétní cesty.

Spousta z nás se shodla na tom, že Šindelkova kniha plná živých obrazů a pod kůži mířících popisů je prostě celkem síla. Proto bylo celkem překvapení, když autor prozradil, že jeho původním nápadem bylo napsat knihu, která by byla ještě mnohem syrovější a jednoduše by v lidech vyvolávala mnohem silnější nelibé pocity. Uvažoval i o tom, že by rozvedl jeden z motivů knihy – prodej orgánů – do příběhu, ve kterém člověk na útěku před válkou vlastně jede za svojí ledvinou, která už dávno v Evropě žije, jen v jiném těle. Jedním z jeho plánů také bylo napsat Únavu materiálu jako sci-fi z doby, kdy už je z Evropy pevnost nejen metaforická, ale i opravdová. No, to bychom si přečetli s chutí!

Únava materiálu je plná zamlžených nejasností, snových obrazů (i když mnohdy jde spíš o výjevy z nočních můr) a jinotajů, což ne všichni přítomní hodnotili kladně. Do textu, protkaného metaforami a mísícího více pohledů, se určitě automaticky nezačte každý, jak potvrdily některé čtenářky. Konec knihy jsme také podrobili důkladné analýze – autor nechtěl prozradit, jak to vlastně přesně myslel, jak to vlastně s bratry bylo, ale jak z publika, tak z úst Marka Šindelky zaznělo několik teorií, o kterých jistě budeme ještě nějakou chvíli přemýšlet.

Nominaci na Magnesii Literu autor nečekal, nebo nad ní spíš nepřemýšlel – příjemné překvapení je prostě lepší než zklamané očekávání 🙂 Protože prozaická scéna je v Česku přece jen malá, prý si s ostatními nominovanými, se kterými se více či méně zná, vzájemně pogratulovali a vítězství by přál všem. A za přečtení dle jeho mínění rozhodně stojí všechny nominované knihy!

Autor mluvil otevřeně, ovšem bez zbytečného prozrazování, nejen o Únavě materiálu, ale i o svých spisovatelských plánech. Kromě strachu z neznámého, těla, které může být přítěží a nenávisti, která z toho všeho pramení, se zajímá i o roli médií. Právě o médiích, překrucování a rozplétání skutečnosti bude i komiks, který připravuje spolu se scénáristou Vojtou Maškem a kreslířem Markem Pokorným.

Prozradil také, že by rád napsal povídku na téma moderování internetových diskusí, ve které online „cenzor“ maže nenávistné a vulgární příspěvky lidí, a přesto mu vadí, že ho právě takoví lidé potom nemají rádi. To zní také zajímavě, nemyslíte? 🙂

Bavili jsme se o kladných i záporných ohlasech na knihu i o tom, že ti, kdo by si ji měli přečíst nejvíc, se k ní asi nikdy nedostanou. Mluvilo se o nepravdivých informacích v médiích i o tom, jak vlastně přesvědčovat lidi s opačným názorem, že by to mohlo být i jinak. Ale také byla řeč o odkazech na básně v Šindelkových knihách a o metaforách křehkosti, nejistoty, strachu a všudypřítomných odkazech na auta, která jsou symbolem svobody pohybu, dokud ovšem nezačnou sloužit pašerákům lidí. Diskuse to byla opravdu moc a moc podnětná – přinejmenším stejně jako kniha. Podobných textů není mnoho, v Česku jde vzhledem k aktuálnímu tématu i zpracování o unikát, proto Markovi Šindelkovi přejeme nejen Magnesii Literu, ale hlavně co nejvíce čtenářů a čtenářek.

Všem děkujeme za účast!

A vám za přečtení reportu. Četli jste Únavu materiálu?

Jaký je váš názor? Budeme rádi, když nám ho napíšete a přispějete tak do debaty.