4 filmové tipy na říjen

V zářijovém výběru filmových novinek si své najdou především „otužilci“. Logan i pokračování Johna Wicka totiž nabídne natolik vytříbenou akční podívanou, že dost možná bude třeba trochu toho ticha. Jenže Scorseseho Mlčení sice šetří co do množství muziky i ruchů, ve výsledku umí být až překvapivě intenzivní. A tak záchranný prostor pro skutečný rodinný relax musí poskytnout až Kráska a zvíře, nová, hraná, verze Disneyho klasiky.

Kráska a zvíře

Kráska a zvíře z roku 1991 patří mezi zlatý fond společnosti Disney, její nová adaptace proto současně představovala sázku na jistotu (peníze), tak nemalý risk (ve vztahu k originálu).

Čtvrt století dělí od sebe původní 2D animovanou verzi a tu, kde se ladně snoubí živá herecká akce s 3D počítačovou animací. U Disneyho vytušili, že naprosto klíčový, dokonce více, než samotné technické ztvárnění Zvířete, pro úspěch filmu bude výběr ústřední představitelky. Emma Watson nejenže ztělesňuje kombinaci intelektu a krásy k pokoukání, s hlavní postavou Krásky jí pojí i její ženská síla – ne prvoplánová snaha o emancipaci, nýbrž aktivismus, který jde daleko za hranice nějaké snahy o rovnoprávnost. Už v Harry Potterovi z Watson čišela energie, která pod rouškou křehkosti dokáže významně hýbat dějem, v Krásce a zvířeti bude příběh prakticky výhradně v jejích rukou. A ano, právě díky tomu se lze i na tuhle novinku od Disney Company s chutí podívat.

Zatímco 3D animace všelijakých svícnů a nábytku dokáže být co do vykreslení mimiky nečitelnější, než jak se to podařilo tvůrcům před šestadvaceti lety, zachycení charakteru hlavní postavy získalo větší prostor a tedy hloubku. Watson dost možná nemá takovou jistotu ve zpěvu, lze to brát i jako projev autenticity – upřímně, té dokonalosti by na Krásce bylo pak až přespříliš.

To Danu Stevensovi to rozhodně víc sluší coby „modelu“ k animování. Jakmile nosí jeho princ lidskou podobu, postrádá i odlesk charismatu. Až si člověk může v závěru filmu přát, aby to Kráska s tím polibkem nestihla…

John Wick 2

Nikdy nekončících sérií s nikdy neprohrávajícím akčním hrdinou bychom v dějinách filmu našli pěknou řádku a jednadvacáté století si vytvořilo mimo jiné i takového, který má tvář Keanu Reevese.

Herec, který vtiskl své charisma několika podstatným akčním (sci-fi), například Nebezpečné rychlosti nebo Matrixu, měl před deseti lety nakročeno k důchodu. Že jej probere k životu zrovna režijní začátečník a herecký odpadlík Chad Stahelski, by tipoval jen nejodvážnější bookmaker. Nicméně v roce 2014 si do kin přišel pro pomstu John Wick a teď, o tři roky později, zase nemá pokoje. Ještěže tak, jinak bychom si nemohli dopřát prostřednictvím Johna Wicka 2 na nynější poměry nezvykle drsnou, vizuálně však opojnou akční jízdu. Stahelski s velkou pravděpodobností dobře zná ty nejlepší kousky od Johna Woo, neboť jeho síla tkví zejména v choreografii akčních scén, nežli nutnosti je seskládat do příběhu, který se snaží vyhýbat zkratkám a klišé. O hloubku zde jde ale až na posledním místě, na dumání totiž divák nemá čas. Usednout k obrazovce a po dvou hodinách si teprve rozlousknout v rukou užmoulanou pistácii, to je diagnóza, která vás čeká, pokud John Wickovi 2 dáte šanci. A to byste měli, klidně i bez znalosti prvního dílu. Stahelski zraje a lépe si hraje. Umí být mimořádně dynamický v režii postav, současně udržet v nečekaném poklidu kameru a střih. Výsledek pak připomíná spíše krvavý moderní balet, než epileptické hollywoodské bouchačky.

Logan

Patří mezi X-Meny a má kovové drápy. Wolverine si v rámci filmových adaptací pro sebe urval už třetí projekt. Finále nemohlo dopadnout lépe.

Už od roku 2000 v nepravidelných intervalech adaptují příběhy komiksového universa X-Men. Kvalitativně velmi dobře rozjetý vlak začal postupně zadrhávat a některé části, včetně předcházejícího Wolverina (2013), museli udělat na čele divákům více vrásek, než kolik bychom jich napočítali na lebce Profesora X. Někde se však při výrobě Logana stal zázrak. Ačkoliv na postu režiséra stanul stejný režisér, rok 2017 dal vzniknout titulu, který v kontextu filmových adaptací komiksů bude patřit dlouho mezi ty nejpovedenější.

Logan vrací do hry Wolverina, jeho superschopnosti, stejně tak Profesora X a jeho okolí velmi nebezpečnou energii. Oba, zdá se, jsou odepsaní, mají co dělat, aby ustáli sami sebe, natož události, které jim vstoupí do cesty. Děj, který odstartoval coby psychologická sonda do vyrovnávání se s identitou „jinakosti“, se začne obohacovat o situace, kde půjde o život. A poteče krev. Hodně krve. Vlastně až překvapivě moc. Logan patří mezi ty nejdrsnější kousky, co nám Marvel naservíroval. A ačkoliv se setkáme i s malou „vlkodlačí“ dívenkou, bude to právě její představitelka, která bezpochyby měla do kina vstup zakázaný.

Ne však explicitní násilí, nýbrž funkční skloubení existenční krize s působivými akčními scénami, stejně jako napojení westernu na sci-fi dělá z Logana mimořádnou podívanou. Režisér James Mangold udělal reparát. A Wolverin teď může klidně spát…

Mlčení

Martin Scorsese si dal pauzu od spolupráce s Leonardem DiCapriem a po deseti letech se vrátil k duchovnímu tématu. A udělal dobře…

Poslední, významně duchovně orientovaný, Scorseseho snímek byl Kundun. Zatímco však v roce 1997 vyprávěl příběh mladého Dalajlámy, v Mlčení právě japonští budhisté stojí na té „zlé“ straně. Ve své adaptaci knihy Šúsaku Endó se tentokrát vypraví do Japonska v polovině 17. století. Právě v tu dobu totiž jezuitští misionáři mají „problém“. Křesťanství je postaveno mimo zákon a jakékoliv jeho šíření a provozování si říká o trest. I ten nejvyšší.

To, co se zprvu děje tváří jako prvoplánová kritika Japonska a až evangelizující agitka, nabízí časem ve svých dalších vrstvách mnohem komplikovanější čtení. Pochopitelně, i s ohledem na závěrečné věnování, že Scorsese se postavil na stranu těch, co v danou dobu na daném místě trpěli, na straně druhé zejména prostřednictvím „odpadlíka“, otce Ferreira (Liam Neeson), nenápadně pobídne k úvahám nad smysluplností šíření náboženství mimo kulturní obec, z níž původně vzešlo.

Nicméně, i kdyby vás co do sdělení film nechával chladnými, či dokonce trošku pošťuchoval k cynismu, není mu možné upřít mimořádně jistou režijní ruku. Scorsese i ve svých sedmdesáti ví přesně, co a jak chce sdělit. Obrazy, v detailech i velkých celcích, dokáží být neskonale intimní. Bolest přichází nejvíce z míst, kde nikdo neumírá a nekřičí. Zvuk odpovídá názvu filmu, ve své tichosti volá – o pochopení, o pomoc, alespoň o jedno jediné slovo, které by z Nebe mělo přijít, aby člověk věděl, že trpět za Něj má skutečně svůj význam…

Autor: Lukáš Gregor