blog

Do kostela jsme nechodili, my chodili do knihovny

Tentokrát jsme si pro vás připravili něco speciálního - přeložili jsme pro vás 3 úryvky z drobné knihy jménem A Life with Books od našeho oblíbeného spisovatele Juliana Barnese. Pokud si chcete na chviličku užít nefalšovanou knihomolskou atmosféru, pusťte se do čtení!

Julian Barnes je jedním z našich oblíbených britských spisovatelů. Jde o představitele postmoderny a experimentální prózy, který byl už třikrát nominovaný na Booker Prize. Jednou si ji pak odnesl za knihu Vědomí konce. Kromě toho bychom rádi připomněli i jeho další skvělé romány – třeba Flaubertova papouška nebo Jediný příběh.

V drobné knížečce A Life with Books, která spíš připomíná zápisníček, se Julian Barnes zaobírá svým vztahem ke knihám a čtení. Stručně popisuje, jak se do knih zamiloval a jakým čtenářem byl a je on sám. Knížka zatím nebyla přeložena do češtiny a ani se její překlad neplánuje, proto jsme se rozhodli, že tři krátké úryvky přeložíme. Věříme totiž, je Barnesova slova budou rezonovat s každým knihomolem a knihomolkou. Posuďte sami ❤️

Žil jsem v knihách, pro knihy, knihami a s knihami; v posledních letech mám to štěstí, že mohu žít i z knih. A právě díky knihám jsem si poprvé uvědomil, že existují i jiné světy než ten můj; poprvé jsem si představil, jaké by to mohlo být, stát se jiným člověkem; poprvé jsem se setkal s tím hluboce důvěrným poutem, které vzniká, když se spisovatelův hlas dostane do čtenářovy hlavy. Bylo dost možná mým štěstím, že prvních deset let mého života nekonkurovala čtení televize, a když se konečně objevila v domácnosti, byla pod přísnou kontrolou rodičů. Oba byli učitelé, takže úcta ke knize a k tomu, co obsahuje, byla bezpodmínečná. Do kostela jsme nechodili, my chodili do knihovny.


V té době jsem už začínal vnímat knihy nejen jako užitkové zboží: jako zdroj informací, poučení, potěšení nebo vzrušení. Nejdřív tu bylo vzrušení z toho, že jde o můj majetek. Vlastnit určitou knihu – a vybrat si ji bez cizí pomoci – znamenalo definovat sebe sama. A tohle sebeurčení bylo třeba chránit, fyzicky. Proto jsem své oblíbené knihy (z finančních důvodů nevyhnutelně paperbackové) pokrýval průhlednou fólií. Nejdřív jsem však na okraj vnitřní strany obálky napsal své jméno – nedávno naučenou kurzívou, modrým inkoustem, podtržené červeně. Fólie se pak vystřihla a připevnila tak, aby zakryla a ochránila i podpis vlastníka. Některé z těchto knih – například překlady ruské klasiky od Davida Magaršaka od nakladatelství Penguin – mám pořád na poličkách.


Poté, co jsem vydal svůj první román, jsem se stal o něco menším sběratelem knih (nebo možná o něco menším knižním fetišistou). Nejspíš jsem se na nějaké podvědomé úrovni rozhodl, že když teď sám vydávám knihy, potřebuji méně těch cizích. Dokonce jsem začal své knihy prodávat, což by se dříve zdálo nemyslitelné. Ne že by to ovšem zpomalilo tempo mých nákupů: stále kupuji knihy rychleji, než je dokážu přečíst. Ale to mi vlastně připadá úplně normální: jak divné by asi bylo mít kolem sebe jen tolik knih, kolik jich stihnete za celý svůj život přečíst.

Čtěte také  5 důvodů, proč vyzkoušet Knihovrátek

Jana Hartlová

Obsahový specialista

Jana v Martinusu píše a fotí na sociální sítě, dává do kupy newslettery a blog. Je věrnou fanynkou Harryho Pottera a v jednom kuse se snaží někomu vnutit Malý život nebo Geniální přítelkyni. Nejradši čte současnou beletrii.

Příspěvky autora