Michaela Klevisová: Dávám si pozor, abych při psaní na nikoho skutečného nemyslela

V posledních týdnech rezonuje knižním světem její nová kniha Prokletý kraj. Populární autorka, která se proslavila zejména se svou detektivní sérií, se tentokrát vydala do tajemného prokletého kraje Šumavy. Ideální podzimní čtení se podobně jako předchozí knihy od Klevisové vyznačuje především skvěle vystavěnými mezilidskými vztahy. Spisovatelku jsme pro vás vyzpovídali nejen ohledně její nové knihy, ale pár otázek padlo i na její knihovnu. Pusťte se do čtení – rozhovoru i Prokletého kraje 😉

Ač je kniha Prokletý kraj detektivkou a tedy spadá do vašeho „žánru“, připadá mi, že se víc než předchozí knihy soustředí na mezilidské vztahy spíš než na detektivní zápletku. Byl to záměr, nebo se to zkrátka „vyvrbilo“ při psaní?

Prokletý kraj ve skutečnosti vůbec detektivkou není a ani nikdy neměl být. Naopak jsem se už několik let těšila, až napíšu příběh bez detektivní zápletky – tedy bez postavy detektiva a bez vyšetřování. A strašně mě to bavilo! Ano, jedna z postav sice za nejasných okolností zemře, ale stane se to až ve druhé půlce knihy a rozhodně to není to hlavní, co se v příběhu přihodí. Prokletý kraj jsem psala jako román o hledání vlastních kořenů a smiřování se s minulostí své rodiny. A taky o tom, jak události po druhé světové válce dodnes ovlivňují naše životy. Připadá mi vlastně zvláštní, že někteří lidé tuhle knížku tvrdošíjně zařazují mezi detektivky, ačkoli podle mě ani nesplňuje pravidla žánru. V literatuře přece najdeme spoustu románů, ve kterých se mimo jiné stane trestný čin, ale přitom to nejsou detektivky a nikdo je tak ani nevnímá. Já jsem od začátku nakladateli říkala, že bychom měli čtenářům zdůrazňovat, že tentokrát nejde o krimi. Protože si myslím, že pokud by někdo začal Prokletý kraj číst vyloženě s pocitem, že drží v ruce detektivku, mohl by být dokonce zklamaný. Je to prostě próza. Napínavá, s odhalováním nějakého tajemství, ale ne detektivka.

Co vás vedlo k tomu umístit děj knihy právě do šumavského kraje?

Do kraje, kde se kniha odehrává, jsem spoustu let jezdila na dovolené s mámou a babičkou. Toulaly jsme se přírodou, mluvily s místními lidmi. Jejich vyprávění o historii jihočeského pohraničí mě už tenkrát inspirovalo. Vůbec jsem netušila, že po válce domy po Němcích přicházeli osídlovat slovenští krajané z Rumunska. Měli kolikrát pohnuté osudy, protože jim stát nasliboval, že jedou převzít fungující hospodářství, ale realita byla taková, že dostali vyrabované, zničené domy. Navíc mnozí, když odcházeli z Rumunska, věřili, že jedou na Slovensko – tedy do domoviny svých předků. Místo toho je odvezli do českého pohraničí. Vrátit se nemohli, před odjezdem se totiž vzdali rumunského občanství. Mnohým z nich se stýskalo, nebyli tu šťastní, navíc Češi se k nim chovali nedůvěřivě a povýšeně… Jsou to strašně zajímavé příběhy a já si říkala, že by se na jejich základě dal vystavět příběh. Prokletý kraj se sice odehrává v přítomnosti, ale je tam i linie z historie. Nosila jsem ten nápad v hlavě dobrých deset let. Tak jsem alespoň měla všechno dobře rozmyšlené 🙂

Zůstane kniha „stand-alone“ nebo se chystáte v příběhu navázat v dalších knihách?

Určitě na ni nebudu navazovat. Je to prostě samostatný příběh.

Která postava z Prokletého kraje vám nejvíc přirostla k srdci?

Dobře se mi psala Žofie, šedesátnice, která vlastní farmu s ubytováním. Je svérázná, samostatná. Za socialismu emigrovala, pak se vrátila, vlastně nezapustila kořeny tady ani tam, zůstala bezdětná a celkem osamělá, ale ani ji nenapadne se litovat – bere svůj osud takový, jaký je. Hodně mě bavila i jedna z vedlejších postav: majitelka stánku s občerstvením Irena. To je takový živel, energická a pozitivní bytost, která žije přítomností, takže vždycky, když jsem psala její pasáž, zvedlo mi to náladu.

Vycházela jste při tvoření postav z reálných osob?

To nedělám nikdy. Naopak si dávám pozor, abych při psaní na nikoho skutečného nemyslela. Ono je to svazující – pak totiž danou postavu nenecháte udělat nic, co by neudělal ten její předobraz. Já chci svoje postavy vnímat jako jedinečné bytosti. Jako by skutečně existovaly v té podobě, v jaké vystupují v mých knihách. Proto jsou kompletně smyšlené. V Prokletém kraji mě třeba hodně bavilo psát o vztazích v ženské linii – babička, matka, dcera. Asi proto, že jsem ten kraj poznávala se svojí mámou a babičkou. Ty románové postavy z nich ale nemají vůbec nic – nebo si aspoň myslím, že ne. Každopádně jsem si při psaní své příbuzné nepředstavovala.

Co vy a čtení v poslední době – máte na něj vůbec čas?

Čtu ráda, ale méně než v dobách, kdy jsem ještě sama knížky nepsala. Jsou to totiž zase další písmenka… a od počítače mívá člověk unavené oči. Byly časy, kdy jsem byla úplný knihomol. Teď odpočívám spíš nějak aktivně – jdu na procházku, pracuju na zahradě, jedeme s přítelem na výlet, setkám se s kamarádkou. Ale když mi padne do ruky kniha, která mě od prvních stránek pohltí, tak se do ní ráda ponořím.

Jaký žánr nebo autoři ve Vaší knihovně převažují?

Monografie výtvarných umělců a knihy o umění. Ráda si je prohlížím, je to uklidňující. Z beletrie mám kompletní tvorbu detektivkářky P.D.Jamesové, ta byla můj velký vzor, když jsem začínala. Ty nejlepší kousky od Agáty Christie a Dicka Francise. Ale jinak si detektivky nenechávám, spíš je posílám dál kamarádkám. V mé knihovně jsou hlavně moji oblíbení autoři: Delphine de Vigan, Helle Helle, William Trevor, Truman Capote, Gabriel García Márquez, Stefan Zweig a další.

Máte v knihovně nějakou knihu, ke které máte obzvlášť silný vztah? Nějakou srdcovku z dětství nebo třeba unikátní úlovek?

Určitě! Knížku Dnes v tomto měsíci a roce mého tatínka Vladimíra Klevise, vydání z roku 1962. Moje máma ji četla na gymnáziu pod lavicí a byla nadšená. Bylo jí sedmnáct. O spoustu let později se s tátou seznámila – začala pracovat v literárním časopise a on měl stůl naproti ní. No a nakonec se vzali 🙂

Kterou knihu přečtenou v poslední době byste doporučila dál?

Letos mě nadchla knížka Kde zpívají raci od americké spisovatelky Delie Owensové. Odehrává se v padesátých letech na americkém Jihu a je o dívce z rodiny, žijící na okraji společnosti, kterou postupně všichni příbuzní opustí a ona od svých deseti let žije sama v chatrči uprostřed pobřežních močálů. A je tam vlastně šťastná. Je to nádherná óda na divokou přírodu a touhu po svobodě. Je znát, že autorka je hlavním povoláním zooložka – opravdu krásně popisuje přírodu. A navíc je to napínavé, nedá se to odložit. Byla jsem po dlouhé době nějakou knížkou úplně okouzlená.