Zuzana Dostálová: Psát text je podobné jako interpretovat melodii

Zuzana Dostálová není jen spisovatelkou, ale i violoncellistkou. Po debutu se svou novelou Proč všichni odcházejí následovala společná tvorba se dvěma spisovatelkami na knize Johana a na otázku: „Co trápí dnešní třicátníky?“ odpovídala v románu Hodinky od Ašera. Do bližšího povědomí čtenářů se dostala díky románu Soběstačný, který sledoval příběh jedenáctiletého Štěpána a jeho předčasné dospívání. Poslední dílo Karneval zvířat přibližuje život hudebníků a má bourat stereotypy, které si často o umělcích sami vytváříme. Kde se zrodil název románu Karneval zvířat? Jaké jsou reakce kolegů z hudebního prostředí? A má práce spisovatelky a violoncellistky něco společného?

Zuzano, děkuji, že jste si našla čas na rozhovor. Na pultech knihkupectví se objevila v pořadí již vaše pátá kniha, jaký je to pocit? Můžete ho srovnat s pocity při vydání prvního díla?

Pocity jsou vždy překvapivě stejné. Člověk najednou v ruce drží kus svého života. Čas, který věnoval příběhu, postavám, a uvědomí si, kolik za tím bylo krásné, ale i namáhavé práce. Nejen vlastní práce při psaní, ale i té redakční. Rozdíl nepatrný vidím jen v tom, že když jsem v ruce třímala svoji prvotinu, myslela jsem, že tím momentem všechno končí, že si kniha bude žít svůj život bez mého dalšího přičinění. Ale ono je to naopak. Je to teprve začátek.

Nejnovější román Karneval zvířat vypráví o životě hudebníků a zahraničním výjezdu do Německa. Čtenáři mohou nahlédnout do zákulisí orchestru a zjistit, že muzikanti často nemají na růžích ustláno. Co vás přimělo napsat příběh právě z tohoto prostředí?

Dá se říct, že Karneval zvířat je profesní román. Desítky let se pohybuji mezi muzikanty, ta myšlenka ve mně zrála dlouho. Důvodů bylo několik, za prvé jsem chtěla přiblížit čtenáři, jak se žije muzikantům v Čechách, že se skutečně jedná o náročnou profesi, vykoupenou velkou dřinou od dětských let, která není u nás dostatečně ohodnocena. Že za koncertními róbami a fraky se skrývají obyčejné lidské osudy, lidé s mnohdy podlomeným zdravím. A protože si náš stát kultury jako takové neváží, zdá se, že jde o bludný kruh. Nezbývá, než věřit a brát život s humorem, muzikantům tak vlastním, což byl další důvod, proč jsem Karneval zvířat chtěla napsat. Děj se odehrává na turné po Německu a já ho začala psát právě na jednom z takových hudebních zájezdů, čili jsem čerpala z toho, co vidím a slyším.

Proč jste zvolila název Karneval zvířat, a co všechno se v názvu skrývá?

Především se jedná o skladbu slavného skladatele Camilla Saint-Saënse, jde o hudební suitu o čtrnácti větách s podtitulem Velká zoologická fantazie pro dva klavíry a orchestr. Hudebníci v mém románu právě tuto skladbu hrají a provází je celým hudebním zájezdem. Metaforou pak je právě život hudebníků, kteří jsou nuceni chovat se občas jako taková zvířátka, a to nejen ze své vůle, ale protože je k tomu přiměly okolnosti. Ostatně živočišnost je člověku vlastní, bez rozdílu profese.

Vaši knihu můžeme nazvat jako literární road movie, kdy jsem si při čtení mnohokrát vzpomněla na film Účastníci zájezdu. Vycházela jste při psaní ze skutečných událostí, které jste sama při výjezdech zažila?

Samozřejmě, jak jsem už zmínila. Vycházela jsem ze skutečných událostí, které jsem zažila, použila jsem ale i historky, které se léta tradují z generaci na generaci, a nadto jsem čerpala ze zápisků muzikantů, kteří své historky a příběhy v hlubokém komunismu zapisovali. Ujistila jsem se tak, že lidé jako takoví se nemění a že situace kolem kultury je v podstatě stále stejná.

Můžeme říct, že se jedná o originální téma, které je i velice autentické. Postupně si k postavám budujeme jakýsi vztah, fandíme jim a nechceme je opustit. Jak byste popsala hlavního hrdinu Evžena? Je to opravdový dobrák od kosti?

Evžen je introvert, má tendence pomáhat druhým na úkor vlastního pohodlí. Je to obyčejný člověk, kterého semlela dřina a není za ni patřičně ohodnocen. Nestěžuje si, přijímá život, jaký je, ale tato nedoceněnost na něho doléhá ze všech stran. Kamarádi sotva vyjdou s penězi, a on ačkoliv je na tom úplně stejně, se jim snaží jakkoliv pomoci. Sám se tak ocitá nad propastí, která zde je a bude, dokud stát neupraví podmínky umělců na volné noze v Česku.

V anotaci se píše: „Ponožky, pyžamo, smoking, rum. To všechno si musí zabalit houslista českého symfonického orchestru, když vyrazí na zahraniční zájezd po koncertních síních.“ Opravdu jsou to věci, po kterých umělec sáhne jako první?

V podstatě ano. Nerada bych z umělců dělala alkoholiky, ale pravda je, že lok něčeho silnějšího po náročném dni na vyčerpávajícím hudebním turné není od věci. Každý má nějaké svoje rituály, prohřešky, úniky, a nemusí jít ani o umělce. Česká republika patří mezi země s nejvyšší průměrnou spotřebou alkoholu na obyvatele. Možná před tímto problémem zavíráme oči. O to víc nás pak tato skutečnost šokuje.

Hlavním motivem příběhu je upozornit na špatné finanční ohodnocení hudebníků, myslíte si, že by váš příběh mohl pomoci ke změně?

Kdyby se tak stalo, byla bych opravdu šťastná, ostatně s tím jsem i knihu psala. Přála bych to všem hudebníkům. Musel by se ovšem změnit systém financování kultury, a především by lidé museli chodit více na koncerty. Hudební agentury by tak nebyly závislé jen na turistickém ruchu a hudební festivaly na sponzorech. Proto je tak důležitý diskutovaný status umělce, je třeba zlepšit postavení umělců, jejich pracovní, sociální a ekonomické podmínky. Moc bych si přála, aby Češi vnímali hudbu a její význam. Je to i o mentalitě, bohužel český posluchač nemá valný zájem o klasickou hudbu. Stačí vycestovat do zahraničí, návštěvnost koncertů je tam zcela jiná.

Na knize musím vyzdvihnout i doplňující informace o koncertních síních, kterých je v románu požehnaně. Čtenář má potřebu si místa vyhledat na internetu a sám je navštívit. Spatřujete nějaký rozdíl mezi koncertní halou v Německu a v Česku?

V Praze máme dvě krásné koncertní síně, Rudolfinum a Smetanovu síň Obecního domu. Architektonicky se zcela vyjímají. Konají se zde nejzásadnější koncerty a hostí světové umělce. V Německu je síní několik, a protože Němci investují do kultury mnohem víc, akustická výbava je proto na jiné úrovni. Používají se špičkové materiály, interiéry se navrhují tak, aby právě zvuk byl tou nejdůležitější složkou. Musím ale vyzdvihnout naše nahrávací studia, legendární studio Ve Smečkách, kde se natočilo nepřeberné množství české a zahraniční hudby, a studio v Hostivaři, kde sídlí Český národní symfonický orchestr. A jakkoliv to zní pro smrtelníka překvapivě, vznikla zde hudba k mnohým světovým filmům a seriálům, včetně hollywoodských filmů. Práce tohoto orchestru byla oceněna cenou Grammy. Častým hostem zde byl například Ennio Morricone, díky němuž získal orchestr Oscara. Volně tak mohu přejít k myšlence, jak je práce hudebníka, a všech, kteří se na projektech podílí, důležitá; totiž, žádný film by se bez hudby neobešel. Divák si to ale bohužel často neuvědomuje.

Jaké byly reakce vašeho okolí a především kolegů z uměleckého prostředí?

Musím říct, že naprosto skvělé, alespoň ty, které se ke mně dostaly. Občas dostávám dotazy, zda nemám obavy, přece jen odkrývám zákulisí orchestru, popisuji situace, které se jen těžko dostanou na povrch a mnohdy nejsou přívětivé, a já vždy odpovídám, že to tak nevnímám, kopala bych do vlastních řad. Jsem přece součástí hudebního života a je mi v něm dobře. Je to můj svět. Kdybych text jakkoliv přikrášlila, určitě bych si to schytala.

Předchozí knihy vždy vycházely ze smutných námětů, nyní jste zahrála na veselou notu. Román Karneval zvířat jste navíc psala v době covidových opatření. Pomáhal vám veselý námět trochu zapomenout na tehdejší situaci?

Pomáhal mi velmi, za okny se svět změnil v jeden velký strach, ze všech stran na člověka doléhaly tíživé zprávy a já seděla doma u počítače a cestovala s orchestrem po koncertních síních. Moc mi hraní chybělo, navíc budoucnost byla nejistá, ale alespoň takto jsem mohla být opět mezi svými a tu deprimující situaci kompenzovat veselými historkami. I když ten text není jen čistě pozitivní.

Vraťme se ještě k vaší první knize s názvem Proč všichni odcházejí (2016), která zaznamenala pozitivní ohlasy. Kdy jste se rozhodla poprvé zkusit dráhu spisovatelky?

V roce 2014 jsem založila na Facebooku projekt Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní povídek a jiných literárních útvarů. Vymyslela jsem plán, vždy psalo pět autorů, každý měl na svoji část 24 hodin a psal plus minus jednu normostranu. Oslovovala jsem vydávané spisovatele, novináře, ale i ty, kteří se psaním neživili, vlastně doteď nevím, jak je možné, že do toho projektu se mnou šli. Byla to krásná doba a úžasná literární hra. Za léta společné práce přišlo na svět přes padesát povídek, psalo přes padesát autorů, a těšili jsme se zájmu mnoha čtenářů. Dokonce jsem v rámci Povídek zároveň pořádala pravidelné veřejné čtení s doprovodem violoncella. Zhruba rok na to vznikl impuls napsat samostatnou knihu.

Kromě psaní se věnujete i profesi violoncellistky. V čem se cítíte více jako ryba ve vodě? Mají tyto práce něco společného?

Na violoncello hraji od sedmi let, ještě rok před tím jsem hrála na housle. Violoncello se tak stalo mojí absolutní součástí. Psaní se věnuji nějakých osm let, to je velký rozdíl. Navíc, aby se člověk stal profesionálním muzikantem, musí od malička dřít, a i po absolvování škol se udržovat ve formě. Neprošla jsem si žádnými kurzy psaní, nestudovala bohemistiku, scenáristiku, překladatelství, ani jiné obory, které by mi byly k mému psaní nápomocny. Z toho tedy vyplývá, že za violoncellem jsem tzv. víc doma. A jestli mají tyto dvě práce něco společného? Pro mě naprosto všechno. Psát text je podobné jako psát nebo interpretovat melodii. Včetně rytmu a emocí. To všechno by totiž text neměl postrádat.

Váš tatínek Zeno Dostál byl filmový režisér, scénárista a spisovatel. Jak na něj vzpomínáte a existuje nějaký spisovatelský zvyk, který jste si od něj vzala?

Vzpomínám na něho jako na pracovitého, rovného člověka, který stihl za svůj život tolik věcí, že většina lidí by potřebovala žít minimálně jednou tak dlouho, aby dokázala to, co on. Možná to zní pateticky, ale s odstupem času jsem o tom čím dál víc přesvědčená. Věnoval se nejen rodině, za což jsem mu vděčná, protože dětství s ním bylo krásné, ale udělal i mnohé pro ostatní, pro sociálně slabší. Po revoluci postavil Pražskou židovskou obec na nohy, točil filmy, neustále se vzdělával, sám, i vysokoškolsky, a do toho všeho psal. Pokud se ptáte na spisovatelský zvyk, který bych mohla připodobnit, tak zřejmě to, že psával po nocích, a dokázal psát hodiny bez přestávky.

Kdo všechno by si měl Karneval zvířat přečíst?

Nejraději bych, kdyby si knihu přečetla ta část čtenářů, která má zkreslené, nebo vůbec žádné představy o umělcích v naší republice. A jinak každý, kdo má rád současnou českou literaturu a zajímá ho, jak se žije dost početné skupině lidí, která se poměrně zásadním způsobem podílí na kultuře v Čechách. Nakonec budu ráda za každého čtenáře.

Autorkou fotografie je Anastasija Andreevna.