Nina Špitálníková: Poprvé poukazuji na to, jak mohou Severokorejci vnímat svobodu

Nina Špitálníková se po studiích koreanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy rozhodla přiblížit totalitní režim Severní Koreje v několika publikacích. Velké úspěchy zaznamenaly knihy Mezi dvěma Kimy a Svědectví o životě v KLDR. Za druhou zmiňovanou publikaci obdržela ocenění Magnesia Litera v kategorii Publicistika. Nyní se vrací na scénu se zmíněným románem Severka, který vypráví příběh severokorejské uprchlice. 

Nino, vychází vám již třetí kniha s názvem Severka, která se opět věnuje Severní Koreji. Čím je kniha jiná?

Čím je jiná. Určitě je to forma zpracování. Tentokrát jsem zvolila formu románu, jelikož se v knize objevují vlastně dvě části, které nejdou fakticky ověřit, ale které mi tam přišly v kontextu důležité. A taky poprvé poukazuji, jak mohou Severokorejci vnímat svobodu, tu naši svobodu.

Jak vznikl nápad napsat samotný příběh a jak byste popsala hrdinku románu?

Hlavní hrdina je skutečná mladá Severokorejka, se kterou jsem kdysi vedla několik rozhovorů a její příběh mě natolik zaujal, že jsem věděla, že ho chci někdy sepsat. Byl totiž jiný. Ona byla jiná. A jak bych ji popsala. Kdo četl Svědectví o životě v KLDR, ten se s ní už setkal. Mladá vysokoškolačka. Velmi mladá, velmi vzdělaná. V KLDR patřila k severokorejské smetánce, které tvoří pilíř režimu, na kterém Severní Korea stojí. Nahlašovala, byla prorežimní, milovala svůj život a v demokratických očích by jistojistě byla tím zlem. Udavačka. Čím více jsem jí ale poslouchala, tím více jsem přemýšlela, kdo je viníkem tohoto příběhu. Ona? Oni? My?

Zaujalo mě, že jste na svém Instagramu zveřejnila informaci, že Severka bude zfilmována. Víte, kdy by měl film spatřit světlo světa?

Bude a mám z toho velkou radost. Jelikož se bude jednat o animovaný film, tak to bude na dlouhé roky.

Uspořádala jste sbírku na platformě Donio na knižní vydání pohádky Tota lítá. Ta by měla být určena zvídavým dětem, kterým by měla vysvětlit pojmy jako je totalita a diktátor. Vybrala se neuvěřitelná částka 1 710 866 Kč. Co pro vás tato podpora znamená a kde se zrodila myšlenka napsat pohádku pro děti?

Nikdy mě nenapadlo, že bych napsala pohádku. Ale jednou jsem byla na knižním festivalu, kde jsem byla jako host a vzala jsem tam i mého šestiletého syna. On se mě potom zeptal, jestli bych mu nenapsala taky někdy knížku, když už píši pro ostatní lidi. Mě to dojalo a měl pravdu. Tak jsem začala psát a zase to skončilo u totality. Možná i kvůli tomu, abych synovi lépe přiblížila, co dělám.

Když jsem pohádku dopsala, testovala jsem to na dceři jednoho blízkého člověka, potom na ostatních dětech a zaujalo mě, že se jim to líbilo. Ale hlavně že měly další otázky, chtěly si o tom povídat s rodiči, prarodiči. V ten moment jsem věděla, že knihu nechám i ilustrovat, vytváří se k ní pracovní listy. Je to důležité téma, které by děti měly znát. To je cesta, jak do tohoto režimu nespadnout znovu.

Jsou pohádky i směr, kterým se chcete v budoucnosti ubírat, nebo je stále téma Severní Koreje nevyčerpané?

Já o tomto takto nepřemýšlím. Vždycky, když cítím, že musím něco předat, tak začnu psát. Nepíšu kvůli tomu, že bych měla potřebu psaní, že bych bez psaní nemohla žít. Mně se bez psaní žije vlastně velmi dobře.

Píšete o těžkých tématech, jak to zvládáte po psychické stránce?

Je to náročné. Píšu o skutečných lidech, skutečných životech, tak cítím velkou zodpovědnost vůči nim. Všechno další je už druhotné.

Máte za sebou několik desítek rozhovorů s lidmi, kteří se vám svěřili s životem v KLDR. Pár z nich jsme si mohli přečíst v knize Svědectví o životě v KLDR. Jak vznikají rozhovory s účastníky?

Na začátku mého výzkumu jsem oslovila několik neziskových organizací, které se Severokorejci spolupracují. Řekla jsem jim, že bych chtěla natočit rozhovory, které by se týkaly výhradně každodennosti Severokorejců, výhradně jejich životů. Nechala tam ukázky otázek, ale i informovaného souhlasu, aby si byli jisti, že jen oni si rozhodnou, jak potom budu s rozhovorem pracovat. A měla jsem obrovské štěstí, že někteří se pak ozvali, získala jsem si jejich důvěru, a tak to celé začalo.

Zůstala jste s některými dotázanými v kontaktu?

Z bezpečnostního hlediska je toto velmi komplikované. Pořád pocházejí z KLDR, kde často nechali své rodiny a kde jsou stále třígenerační tresty. Nemůžu jim zavolat či napsat e-mail. Vše je možné jen na základě osobního kontaktu, což COVID hodně zkomplikoval.

Právě za již výše zmíněný román jste dostala ocenění Magnesia Litera v kategorii Publicistika. Vzpomenete si ještě na své první pocity, kdy jste cenu přebírala?

Bylo to pro mě náročné období. Měsíc před vyhlášením jsem musela podstoupit odstranění nezhoubného nádoru v prsu. Bohužel byl moc velký a na špatném místě, takže se muselo odstranit skoro celé prso a následovala rekonstrukce prsu. Nikdy bych neřekla, jak moc mě toto zasáhne. Vždy jsem si říkala, jsou to jen prsa. No a na předávání Magnesii to bylo poprvé, co jsem byla na nějaké veřejné akci a měla šaty s výstřihem. Zní to asi směšně, ale když bylo vyhlášeno mé jméno a já si šla pro cenu, necítila jsem se úplně dobře a raději jsem se chtěla „schovat“.

Vystudovala jste koreanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Proč vás zaujal zrovna tento obor a čím může být atraktivní pro studenty?

Já jsem chtěla původně studovat japanologii, tam jsem se ale nedostala. Na koreanistiku jsem přijímací řízení úspěšně vykonala, tak jsem tam nastoupila a byla jsem nadšená. Vždycky mě zajímala nejvíce historie a bylo tomu stejně i na koreanistice. Profesoři, které jsem měla štěstí tam potkat, byli neuvěřitelní, inspirující. Byli to koreanisti s velkým K.

Stala jste se první ženou ze Západu, které bylo umožněno absolvovat stáž na univerzitě v Pchjongjangu. Jak vzpomínáte na svou návštěvu KLDR? Převládaly u vás i pocity strachu?

Byla to zkušenost, která mi změnila život a pohled na svět. A ano, strach byl. U mě se ale projevuje až poté, co se něco stane. Bez toho bych asi do KLDR nikdy nevyjela.

Chtěla byste se tam v budoucnosti někdy vrátit?

Chtěla, pokud bude svobodnou.

Existuje něco, co se vám na Severní Koreji líbí? A najdeme na této okleštěné zemi alespoň něco pozitivního?

V každé zemi je něco pozitivního a něco negativního. Severní Korea je krásná země s neuvěřitelnou přírodou, bohužel se špatným režimem.

Myslíte si, že by se v budoucnosti z této totalitní země mohla stát země demokratická?

Já si nemyslím nic. Bylo by to krásný, ale…

V příspěvku na sociálních sítích jste uvedla: „Spousty autorů a autorek si připadají nedoceněné, já si připadám přeceňovaná. Uvědomuji si, že psaní je řemeslo a já musím ještě hodně trénovat ruku (i mysl), než si napíšu do kolonky: spisovatelka.“ Stojíte si za tímto tvrzením, přeci jen o životě v KLDR nepíše každý?

Stojím. Vím, že existuje spousty lidí, které by rozhovory vedli lépe, které by román napsali zajímavěji a mohla bych pokračovat. Uvědomuji si to. I si uvědomuji, že mám ještě nevypsanou ruku. Strašně si tak vážím každého čtenáře, který věnuje svůj čas, kterého máme málo, a přečte si knihu. A vlastně ne kvůli mně, ale kvůli lidem, kteří mi předali příběh a chtěli, aby jejich hlas byl vyslyšen.