ROZHOVOR: Na blogovém psaní mě baví spontánnost a reakce čtenářů, říká Barbora Šťastná

Novinářce, blogerce a autorce Barboře Šťastné právě vyšla nová kniha. Po úspěšné prvotině Šťastná kniha následuje druhá, rovněž inspirovaná Bářiným blogem. A nejen o její knize a psaní jsme si společně povídali.

Právě vám vyšla nová kniha – jak moc navazuje na vaši prvotinu Šťastná kniha?

Podobně jako Šťastná kniha, i knížka Jak jsem sebrala odvahu se inspirovala tématy, na která jsem během posledních dvou let narazila na svém Šťastném blogu. Podobá se jí tedy svou formou, opět jsou to historky a úvahy, které v každé kapitole krouží kolem jednoho společného námětu. Ale zatímco ve Šťastné knize jsem se snažila zachytit obyčejné každodenní radosti, tentokrát jsem se na svět kolem sebe dívala s otázkou: Co by se v mém životě změnilo, kdybych byla odvážnější? Co kdybych si troufla na víc? Co kdybych se přestala pořád stresovat z toho, co si o mně kdo pomyslí?

Jak jste se svou druhou knížkou spokojená?

Mám z ní radost. Kdybych nebyla spokojená, asi bych vůbec neodevzdala rukopis! Ale je pravda, že nejsem příliš velká perfekcionistka, nejsem ten typ, který každý text osmkrát přepisuje, než ho pošle do světa. Mám také radost z obálky od Lely Geislerové. Když jsem poprvé uviděla sama sebe, jak jedu na lvím hřbetě po Seifertově ulici u nás na Žižkově, trochu jsem se lekla. Ale pak jsem si řekla, že to k odvaze přece patří.

Kniha vyznívá velmi osobně, jako byste vycházela z vlastních zkušeností a zážitků, je tomu tak? Je to taková osobní zpověď?

Pochopitelně. Nepovažuji se za spisovatelku, neumím si moc vymýšlet a fabulovat. Všechno je pravda pravdoucí.

Vyhovuje vám blogová forma psaní? Je v něčem snazší či náročnější, oproti „běžnému“ prozaickému psaní?

S prozaickým psaním nemám mnoho zkušeností. Alespoň ne z poslední doby – jako dítě, jako puberťačka i jako mladá pozérská intelektuálka jsem povídek napsala spoustu! Asi tak mezi třetí a šestou třídou základky jsem měla rozepsanou detektivku, cestopis a historický román z Francie 17. století. 🙂 Ale vážně – blogová forma mě baví, protože se ráda vyjadřuji krátce. Oceňuji také spontánnost, kterou internet nabízí, když mě něco napadne, prostě to můžu napsat a publikovat teď hned. A líbí se mi možnost okamžité zpětné vazby od čtenářů.

Máte v literatuře nějaký vzor, ke kterému máte tendenci se přibližovat?

Od deseti let pořád dokola čtu knížky Betty MacDonaldové. Teď už ne tak často – otevřu si ji třeba jednou za rok. A ať se začtu na kterékoli stránce, vždycky to je jako vrátit se domů. Její vidění světa je mi hodně blízké, obdivuji její schopnost odpozorovat detaily každodenního života a podat humorně i situace, které vlastně vůbec vtipné nejsou.

Chystáte i třetí knihu? Byla by rovněž inspirována vaším blogem?

Na první otázku: upřímně, nevím. Ale ráda bych. Vlastně už přemýšlím o jednom tématu. Ale budu na něj potřebovat dost času. Vzhledem k tomu, že si neumím vymýšlet, toho potřebuju hodně zažít, abych o tom mohla psát. 🙂 Na druhou otázku: rozhodně ano. Blog je pro mě něco jako cvičiště, baví mě testovat si na něm různé nápady a rozvíjet témata, o kterých přemýšlím. Takové psací fitko.

Kdybyste měla čtenářům doporučit, co sama ráda čtete, co byste zvolila?

Za poslední rok určitě Kvítek karmínový a bílý. V knize Jak jsem sebrala odvahu sice píšu, že jsem ho nedočetla, ale ve skutečnosti nakonec ano, jen mi to trochu trvalo. Moc se mi líbilo, jak je tam vykreslený Londýn 19. století. Ta kniha doslova probouzí všechny smysly – i čich a chuť.

Celoživotně moc ráda čtu Francise Scotta Fitzgeralda, vždycky jsem záviděla jeho hrdinkám, které jsou krásné a obletované.

Fascinují mě téměř jakékoli deníky, moc ráda mám ty od Anais Nin.

A pobavily mě memoáry blogerky Jenny Lawson, které česky vyšly pod názvem Fakt se to stalo?

Jo, a taky se ráda stále vracím k dětským knížkám od Astrid Lindgrenové, hlavně k Pipi Dlouhé punčoše, se kterou jsem se seznámila až v dospělosti, když jsem ji předčítala svým dcerám.

 Barbora Šťastná vyrostla v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Vystudovala scénáristiku na FAMU a pracovala jako novinářka píšící o filmu. Později působila jako editorka časopisu ELLE, nyní je šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie. S manželem a dětmi žije v Praze na Žižkově.