Tajemství všech tajemství: Slavný symbolog jí tlačenku a pije kofolu

Finská spisovatelka Pirkko Saisio u nás možná není tak známá, ve Finsku a postupně i po celém světě však ano, a to díky její autofikční helsinské trilogii i monumentálnímu románu sledujícímu cestu jednoho zlatého šperku napříč evropskými dějinami.

Po delší době jsem sáhla po knize ve slovenštině a hned od prvních stran jsem věděla, že mě čeká silný a super zážitek. Tenhle román se nečte jedním dechem, ale spíš pomalu, po kousíčkách, a o to víc si ho člověk užije. Je to vyprávění, které vás nenápadně vtáhne do života jedné rodiny a nechá vás spolu s ní prožít radosti, starosti i nostalgii devadesátých a nultých let.

Tildu z 22 bazénů uklidňovala rutina a plavání, jak se ale se životem poprala její mladší sestra Ida, která zůstala po odchodu Tildy do Berlína sama s matkou alkoholičkou?

Jsem dlouholetou fanynkou reportáží od nakladatelství Absynt a vyhlížím s nadšením každou jejich novinku. Tentokrát to byla napínavá záležitost jménem Vládci jídla. Proč byste si ji měli přečíst i vy?

Pokud brouzdáte knihkupectvím jako Bludný Holanďan a hledáte knihu, která vám zaručeně zažene chmury, Navždy tvůj bude přesně tou trefou do černého. Jde sice o příběh dvou zraněných duší, jejich společná cesta však vykouzlí nejeden úsměv a já vám garantuju, že se budete královsky bavit.

31. srpna slavíme v Martinusu každý rok Den nepřečtených knih. Malý svátek všech příběhů, které na nás trpělivě čekají doma v knihovně. Sáhněte po knize, kterou dlouho odkládáte, a pojďte se začíst s námi! Věříme, že stačí 20 minut, které dokážou udělat velký rozdíl.

I když se srpen chýlí ke konci a s ním i Women in Translation Month, ženské autorky v překladu si naši pozornost zaslouží kdykoliv. Těmto autorkám doporučujeme dát šanci samozřejmě kdykoli v roce: jejich knihy jsou silné, působivé a často otvírají témata, která v literatuře psané muži dlouhou dobu velmi chyběla.

Dánská spisovatelka Tine Høeg přichází s románem, který vás okamžitě vtáhne svou formou i obsahem. Přistoupili, prosím se nečte jako klasický beletristický příběh. Text je psaný ve strofách, takže působí skoro jako poezie. Tahle forma dává knize zvláštní rytmus, jako byste listovali básnickou sbírkou, kde každá strofa bodne přesně tak, jak má. A i když je vyprávění minimalistické, emoce z něj vystupují naplno.