blog

Alice Flemrová: Společný jmenovatel italské literatury je rodina, kořeny a návrat k dialektům

Po delší době jsme si pro vás přichystali výživný rozhovor, tentokrát s překladatelkou Alicí Flemrovou, díky které si čeští čtenáři a čtenářky mohou přečíst v rodném jazyce kupříkladu knihy Eleny Ferrante, Paola Giordana nebo Paola Cognettiho. Pusťte se do čtení a objevte nové tipy na skvělé italské knihy!

Se známou překladatelkou Alicí Flemrovou, která za své překlady obdržela několik ocenění včetně Mezinárodní ceny Nina Martoglia, jsme si popovídali například o překladu knihy Osm hor, kterou jsme v únoru uvítali v našem Čtenářském klubu. V rozhovoru najdete ale zmínky i o spoustě dalších skvělých knih, tak se pusťte do čtení!

V únoru máme ve Čtenářském klubu knihu Osm hor od Paola Cognettiho. Setkala jste se během překladu s něčím zapeklitým nebo to šlo takzvaně “jako po másle”?

Já se přiznám, že práce na nových překladech mi z hlavy vždycky vymaže starosti s těmi předešlými, takže si ta zapeklitá místa už moc nepamatuju. Na nějaký problém člověk narazí vždycky, ale asi nebyl v Osmi horách natolik zapeklitý či kuriózní, abych si ho pamatovala doteď. Vybavuju si jen to, že se mi kniha překládala moc dobře, s lehkostí – což není totéž co lehce –, a hodně jsem přitom čerpala ze vzpomínek na hory svého dětství: sice nižší než ty, o kterých píše Cognetti, ale hraní na potoce a popis horských stavení ve mně oživily spoustu zasutých prožitků. Věci týkající se lezení jsem konzultovala, já po horách ráda chodím, ale na skále ani na ledovci jsem nikdy nebyla.

Co byste na Osmi horách nejvíc vyzdvihla? Proč by si knihu měli čtenáři a čtenářky přečíst?

Já se trochu zdráhám čtenářům radit, co by si měli přečíst a proč. Asi je to tím, že dneska je návodů a doporučení a rad a reklam všude tolik, že člověk má spíš tendenci jim nevěřit. Každopádně bych na románu Osm hor vyzdvihla, že je to poctivý příběh, který necílí na efekt, nehraje se čtenářem sofistikované hry, ale dokáže se ho niterně dotknout, vydolovat z něj jeho vlastní vzpomínky a zážitky. A čtenář ani nemusí být milovníkem hor. Je to realistické vyprávění s přesahem do obecnějších zkušeností: kamarádi z dětství, idyla dětských prázdnin, komplikované versus nekomplikované vztahy, konfrontace sebe a rodičů, když je nám najednou tolik, kolik bylo jim v době, na kterou se už dobře pamatujeme… Cognettiho vztah k místům jeho dětství je autentický a on jej dovede sugestivně předat. Tahle opravdovost je něco, co čtenář podle mě podvědomě hledá, protože je na ní založena jeho důvěra ve vypravěče a příběh, který se mu předkládá.

Čtěte také  Veronika Opatřilová: Psát queer příběhy je mi přirozené

Pokud čtenáři a čtenářky Cognettiho tvorbu teprve objevují s Osmi horami, po jaké knize přeložené do češtiny od tohoto autora by měli sáhnout dál?

To je na nich, ale pokud mám vytyčit cognettiovskou trasu po přečtení Osmi hor, tak tedy: 1. Divoký kluk, 2. Vlčí štěstí, 3. Nikdy nevystoupat na vrchol.

V jakém stavu je podle vás aktuálně současná italská literatura? Jaké jsou její nejvýraznější témata a autoři a autorky?

To je otázka, na kterou se nedá moc stručně odpovědět. Italská literatura na tom rozhodně není špatně. Stále v textech objevuji talent, sílu výpovědi, zajímavé téma, neotřelý styl. Dílčích témat je hodně, ale společným jmenovatelem je často rodina a vztahy v rodině, kořeny s důrazem na regionální rozmanitost Itálie, patrný je i návrat k dialektům, které pronikají do literární italštiny čím dál víc (rozdělení jazyk versus dialekt je v Itálii často konvenční povahy, to znamená, že za jazyk je označována jen italština, ale ve skutečnosti jsou i některé „dialekty“, jimiž se na území Itálie mluví, svébytné jazyky). S hledáním vlastních kořenů, identity souvisí i výrazná tematizace dětství a preference dětského či pubertálního vypravěče. Vysledovat lze v posledních minimálně 10–15 letech i návrat k realismu, či spíše k neorealismu. Někdo to umí dobře, jako třeba Roberto Saviano, jeho romány Piraně a Zuřivý polibek do téhle linie spadají, ale obecně se obávám, že nový italský neorealismus může doplatit na stejnou nerovnováhu, jaká charakterizovala už ten poválečný a jíž je převaha etických/politických/ideologických postulátů nad těmi estetickými/uměleckými

Problém je, že knih vychází opravdu hodně, nelze přečíst a sledovat všechno, ač se snažím mít co největší přehled. Bohužel knihy, o kterých se mluví a které jsou v nominacích hlavních literárních cen, nejsou vždycky to nejlepší, co literatura v daném okamžiku nabízí. To ostatně neplatí jen pro Itálii. Často je za úspěchem knihy práce marketérů velkých nakladatelství. Poslední dobou mě trochu znepokojuje, že je se čtenářem někdy nakládáno jako s pouhým konzumentem, kterému chytrá reklama vnutí cokoli, a ještě ho přesvědčí, že mu to chutná. Čtenáři naštěstí zatím projevují zdravou odolnost a vlastní názor. Také by se zdálo, že neustálé vyžadování hodnocení všeho vždy a všude: hvězdičky a procenta, kam se podíváš, povede k lepší orientaci a vyzdvižení kvality. Jenže je to složitější. Přemíra neverbálního hodnocení nakonec všechno nivelizuje… Já jsem ráda, že existují knižní databáze, protože mám aspoň zpětnou vazbu. A často tam čtu opravdu pronikavé komentáře s výbornými postřehy, kterých je naopak v profesionálních recenzích poslední dobou dost málo. Ale zaráží mě fakt, že řada čtenářů hodnotí kvalitu knihy podle kritérií typu: sympatické versus nesympatické postavy, míra ztotožnění s postavou. Čili: nesympatické postavy, neztotožnil(a) jsem se = špatná kniha. Jako by se apriori vyloučila možnost „kniha je to dobrá, i když mně se nelíbila“. Tohle mi přijde jako dost varovný symptom naší doby.

Čtěte také  Kateřina Čermák Brabcová: Mám štěstí, že mám tak kreativní práci

Ale abych se vrátila k otázce: většině nejvýraznějších současných italských spisovatelů, tedy těch, o kterých se hodně píše a mluví, česky vyšla alespoň jedna kniha (Ferrante, Saviano, De Luca, Giordano, Cognetti, Veronesi, Di Pietrantonio, De Giovanni, Baricco, Ammaniti, Ardone, Starnone, Scurati, Durastanti, Moresco, Carrisi, Auci…). Což je dobře, čtenář má mít šanci sledovat, co se děje v jiných literaturách v takzvaně reálném čase. Ale to neznamená, že o všech těchto jménech se bude mluvit ještě za deset, dvacet let. Současně nám chybí překlady děl významných a časem už prověřených italských spisovatelů 20. století. Manko, které vzniklo zejména po roce 1948, ještě nebylo splaceno.

Překládala jste celou řadu skvělých autorů a autorek. Máte k některému nebo některé z nich výjimečné pouto, případně i třeba ke konkrétní knize?

Budu mluvit spíš o knihách. Některé autory znám osobně, jiné ne, jiné poznat nemůžu, protože jsou mrtví nebo žijí v utajení. Navíc ne vždy se náklonnost k empirickému autorovi a pouto ke knize protnou. Určitě se mi ale některé knihy během překládání zaryly pod kůži víc než jiné, a důvody nelze moc stručně shrnout ani paušalizovat. Rozhodně to ale není sympatiemi k postavám či mírou ztotožnění. Do seznamu bych zařadila: City od Alessandra Baricca, Časoskokana od Stefana Benniho, Vezmu tě a odvedu tě pryč od Niccola Ammanitiho, Hmatatelný čas od Giorgia Vasty, Tělo od Paola Giordana, S těmi nejhoršími úmysly od Alessandra Piperna, Světýlko od Antonia Moresca, Tíživou lásku od Eleny Ferrante, Všichni mají pravdu od Paola Sorrentina, Střepy na Via Gemito od Domenica Starnona, Poslední léto ve městě od Gianfranca Calligariche a pak ještě Krátkou sentimentální cestu a jiné povídky od Itala Sveva, Arturův ostrov od Elsy Morante a komiksy Balada o slaném moři a Benátská báje od Huga Pratta.

Čtěte také  Nina Špitálníková: Poprvé poukazuji na to, jak mohou Severokorejci vnímat svobodu

Ferrante, Cognetti i Giordano jsou jedna z mnohých velkých jmen, která se objeví mezi prvními, když si čtenáři začnou hledat informace o současné italské literatuře. Měla byste ale v rukávu doporučení na nějaká další spisovatele a spisovatelky z Itálie, kteří si zaslouží pozornost čtenářů a třeba se jim jí zatím tolik nedostává?

Berte to ale prosím jako nezávazné a velice subjektivní doporučení. Vezmu to spíš namátkou. Dost mě mrzí, že u nás zapadly dva detektivní romány Sicilana Andrey Camilleriho, které jsme přeložily s Kateřinou Vinšovou – každá jeden – kdysi dávno pro Paseku: Tvar vody a Hliněný pes. Více čtenářů bych přála i detektivním románům Neapolce Maurizia De Giovanniho, které v překladu Heleny Schwarzové vydává nakladatelství Epocha. Stále věřím, že větší zájem o skvělé vypravěče Alessandra Piperna, Niccola Ammanitiho a Domenica Starnona ještě přijde a že i u nás budou náležitě doceněny romány Sebastiana Vassalliho, které znamenitě překládá Kateřina Vinšová. A přimluvila bych se i za literaturu pro děti a mládež, nakladatelství Bookmedia vydalo první dva díly výborné fantasy série Petrademone od Manlia Castagni a napínavý román Sedmý kámen od Guida Sgardoliho, to jsou knihy, které by si zasloužily víc pozornosti.

Jaká je vaše knihovna? Uspořádaná v nějakém systému nebo chaotická bez ladu a skladu?

Velice malá část knihovny je uspořádaná, a dokonce i zkatalogizovaná, ve zbytku vládne chaos, stavím si komínky po zemi i na nábytku a pořád něco hledám, část knih je dokonce už dva roky v krabicích v pokoji, kterému přezdíváme Černá díra. Navíc žiju napůl ve Vídni a pořád s sebou knihy tahám jako kočka koťata.

Jakou knížku máte aktuálně na nočním stolku a jak se vám zatím líbí?

Mám tam rozečtených několik italských knih, česky momentálně žádnou. Názvy si nechám zatím s dovolením pro sebe, protože vybírám adepty na překlady do češtiny.

A ještě poslední otázka – jakou knihu, kterou jste přečetla v poslední době, byste doporučila našim čtenářům a čtenářkám?

Nakonec se v tom doporučování ještě najdu! Vřele bych jim doporučila knihu Nápady, jak odsunout konec světa od Ailtona Krenaka, kterou mi věnovala její editorka a skvělá překladatelka Šárka Grauová.

Jana Hartlová

Obsahový specialista

Jana v Martinusu píše a fotí na sociální sítě, dává do kupy newslettery a blog. Je věrnou fanynkou Harryho Pottera a v jednom kuse se snaží někomu vnutit Malý život nebo Geniální přítelkyni. Nejradši čte současnou beletrii.

Příspěvky autora