Petra Dvořáková: Když píšu, jsem každou postavou, za kterou mluvím

Petra Dvořáková je autorkou bestsellerů, která už několikrát dokázala zaujmout čtenáře české literatury i přes to, že její knihy skrývají velice citlivá témata. V rozhovoru mluví o tom, proč ji tato témata zajímají a prozrazuje bližší detaily vzniku nového románu Pláňata. Ten vypráví o dospívání v přelomové době konce 80. let a sleduje sesterské vztahy v rodině. Co znamená název knihy, kdo stojí za ilustracemi a jakým způsobem vnímá zlomovou dobu sama spisovatelka? Dozvíte se v našem rozhovoru.

Petro, v říjnu vám vychází nová kniha s názvem Pláňata. Jak dlouho jste román psala a kdy přišel nápad napsat tento příběh?

Jsem docela ráda, že se na tohle ptáte, protože řada lidí má představu, že autor dopíše a vydá jednu knihu a pak začíná psát další… To je omyl, alespoň pokud můžu mluvit za sebe. Mám řadu témat rozpracovaných roky, různě je promýšlím, zkouším, hledám… Pokud si dobře vzpomínám, tak tahle kniha začala vznikat už v roce 2020, kdy jsem začala psát první verzi. A ani se raději neptejte, kolik verzí vzniklo, než jsem text dala poprvé přečíst ve vydavatelství…

Proč dostalo dílo název Pláňata?

Ono to tam má několik významů – jednak tam hrají roli plané třešně, jednak se pláňata někdy říká dětem a jednak je to taky obrazem toho, že někdy v životě máme spoustu nadějí a iluzí, které vyjdou naplano.

V anotaci zazní: „Rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí.“ Co dalšího byste o knize prozradila? 

Hlavní vypravěčkou je dívka Pavlína, která v knize dospěje z dítěte do dospělé ženy. Asi poprvé jsem napsala text, který zahrnuje tak dlouhý časový úsek, ale díky tomu jsem svým postavám umožnila některé věci vyřešit a vymanit se z obtížných situací. Nemůžu říct, že Pláňata je kniha vyloženě pozitivní a plná radosti, ale myslím, že postavy v ní mají spoustu příležitostí a ty můžou chytit za pačesy a zlepšit tak svůj život.

Pláňata je román o dozrávání v přelomové době, konkrétně děj začíná roku 1985. Jak vy sama vzpomínáte na onu přelomovou dobu?

Vnímala jsem ji ještě hodně dětským pohledem. Žili jsme v příšerné uniformitě, ve škole se cenily hodné a poslušné holčičky, jak někdo vybočoval, neměl to jednoduché ani v dětství. Jako děti jsme nebyly schopné porozumět úplně té beznaději všude kolem. Teprve až jsme při revolučních změnách zakoušely tu euforii dospělých, začalo nám docházet, jak tíživá musela nesvoboda všude kolem být. A to se do vás zapíše na celý život.

Kniha zaujme i krásnou obálkou a nádhernými ilustracemi. Kdo se o ně postaral a vymyslela jste některé z nich sama?

S těmi ilustracemi to bylo velké překvapení i pro nás samotné. Hledali jsme s Martinem Stohrem ilustrátora nebo ilustrátorku, která by nějak navrhla obrázek na obálku a kdosi nám doporučil Danu Lédl. Když jsme se podívali na její web, dál jsme hledat nemuseli. Dana měla na svých stránkách ilustraci, která přesně odpovídala tomu, o čem Pláňata jsou. Když se na tu obálku podíváte a přečtete si poslední odstavec knihy, pochopíte, že přesnější už to být nemohlo. To jsou takové malé zázraky…

Často píšete o těžkých tématech. Když připomeneme některé z vašich děl, například v Chirurgovi (2019) se rozebíralo téma alkoholismu, ve Vranách (2020) nefunkčnost rodiny a v Zahradě (2022) jedno tíživé tajemství. Jsou vám tato témata něčím blízká?

Nejde ani tak o to, že ta témata jsou těžká, spíš jsou to oblasti, které mě zajímají a kterým se snažím porozumět do hloubky, odhalit třeba mechanismy, které člověka vedou k určitému jednání. Ale věřte mi, že mým snem je napsat superpozitivní knihu. Akorát jak řekl kdysi Jirka Hájíček: „mně ty veselé konce moc nejdou“… To bude taky můj případ. Ale na druhou stranu – Pláňata jsou možná moje nejpozitivnější kniha…

Vdechla jste do svých románů kus sebe sama a našla jste se v některé z postav?

Každý autor vdechne do románu sám sebe, ať chce nebo ne. Obtiskne se do každé z postav, to snad ani jinak nejde. Ale že bych měla nějakou konkrétní postavu, které bych vtiskla autobiografické prvky, tak to ne… Když píšu, jsem každou postavou, za kterou mluvím. Snažím se jí rozumět a mít pro ni empatii.

Ve vašich románech se často střídá vyprávění ze strany ženy a muže. Ze kterého pohledu se vám píše lépe?

Úplně to takhle nerozlišuji. Pro mě je spíš rozhodující, jestli se umím do postavy vcítit, bez ohledu na to, jestli je to žena, muž nebo dítě. Věřte, že tam, kde se mi do postavy vcítit nedaří, je to katastrofa.

Koho z českých spisovatelů ráda čtete? Jste s některými autory či autorkami v kontaktu?

Díky tomu, že Host vydává asi nejvíc současných českých spisovatelek a spisovatelů vůbec, tak máme k sobě i hodně blízko. Máme možnost se setkávat a je to moc fajn. Ráda se vidím se všemi, nejblíž se asi potkáme koncem listopadu v Praze na České vlně. Je to příležitost setkat se nejen se čtenáři, ale právě i podebatovat mezi sebou. Čtu prakticky všechno, co od českých autorek a autorů u nás vychází, mám moc ráda například Ivu Hadj Moussu, ta bude mít příští rok skvělou knihu, už jsem měla možnost přečíst si ji v rukopise, takže vím, že je na co se těšit.

Máte v hlavě připravený další příběh, kterému se budete v blízké době věnovat?

Už před více než rokem jsem začala pracovat na příběhu, který se odehrává shodou okolností také v 90. letech a asi poprvé jsem vynesla dění své knihy mimo rodinu a zatím mě to baví. Nechci ale víc prozrazovat, už jen proto, že kniha je teprve rozepsaná a člověk nikdy neví, jestli příběh dovede do konce.

Kým by byla Petra Dvořáková, kdyby nebyla spisovatelkou?

Myslím, že by byla tím, kým byla na začátku svého pracovního života – zdravotní sestrou. A vlastně jí pořád trochu jsem, když si odskočím do jedné ordinace u nás občas zastoupit sestřičku. Jsem na tu profesi velmi pyšná a cením si jí a pořád si snažím alespoň ty základní dovednosti udržovat. Samozřejmě to nese i docela komické situace – občas přijde pacient, vezmu mu krev a on pak vytáhne knihy, jestli bych mu je nepodepsala.