Misery porn. Kde končí svědectví a začíná využívání cizího utrpení?

Debata kolem pojmu misery porn většinou směřuje k etickým otázkám. Nakolik je utrpení v knize zobrazeno s čistým zájmem o téma a nakolik jde o kalkul, který má ve čtenářích a čtenářkách vyvolat silné emoce?

V literatuře se totiž utrpení – ať už reálné (např. v životopisech), nebo v rámci beletrie – může snadno stát prostředkem k získání pozornosti. A namísto hlubšího uchopení lidské křehkosti či společenských problémů se trauma využije jen proto, aby šokovalo. Čtenářstvo je tak vtaženo do cizí bolesti, aniž by mu byla nabídnuta reflexe, smysl nebo kontext. 

Román, který rozděluje

Pokud existuje kniha, která se stala symbolem debaty o misery porn, je to Malý život Hanyi Yanagihary. Na první pohled jde o příběh čtyř přátel, Willema, JB, Malcolma a Judea, kteří společně procházejí dospíváním a kariérními úspěchy v New Yorku. Brzy se však ukáže, že skutečným středobodem vyprávění je Jude, brilantní právník, jehož život je prostoupený bolestí, jakou si většina lidí neumí představit.

Hanya Yanagihara staví příběh na extrémním vršení tragédií: sexuální zneužívání v dětství, fyzické týrání, sebepoškozování a nakonec i pomalý rozpad těla. Judeův příběh se nevyvíjí směrem k vykoupení ani ke šťastnému konci, jak by si mnozí čtenáři a čtenářky přáli. Naopak — utrpení je v románu neúprosné. Každý okamžik naděje je brzy přebit dalším relapsem či vzpomínkou na minulost.

Zatímco někteří literární kritici označují román za sadistický, až manipulativní, jiní naopak vyzdvihují jeho podvratnou genialitu. Na vyprávění Yanagihary se totiž dá nahlížet i tak, že se vědomě vzpírá tradičnímu narativu uzdravení, který se v literatuře a filmu objevuje. Postava projde utrpením, najde lásku nebo začne chodit na terapii a své trauma zpracuje. 

Judeovi se ovšem takové úlevy nedostane. Trauma u něj není pouhá životní epizoda, ale stav, který proniká do každého vztahu, rozhodnutí i vnímání vlastního těla Můžeme vést dlouhé spory o tom, zda je takové pojetí věrné realitě, nebo spíše toxické. Nejpodstatnější otázka však zůstává: Proč tento román Hanya Yanagihara napsala? Byla to upřímná snaha uchopit tíhu lidského utrpení, nebo touha zaujmout něčím, co sama nikdy neprožila? Odpověď zná pouze sama autorka.

Věrohodná studie o depresi

Za misery porn by se svým způsobem dal označit také román Pod skleněným zvonem Sylvie Plath. Hlavní hrdinka Esther Greenwood se v něm propadá do stavu klinické deprese, která nejprve vypadá jako únava a ztráta motivace, později jako úplné odpojení od reality. Metafora skleněného zvonu přitom pojmenovává, co lidé s těžkými psychickými problémy popisují: jako by se svět kolem nich odehrával za sklem a oni se ho nemohli dotknout, zůstávali uvěznění a izolovaní.   

Z dnešního pohledu se nabízí otázka, zda není obliba knihy spojena i s romantizací psychických nemocí. Hrdinku poznáváme jako stážistku módního časopisu, což je samo o sobě prostředí, které v mnohých popkulturních dílech považujeme za okouzlující a lákavé. Deprese je v románu vykreslena až s tragickou krásou, jako by se jednalo o hluboký, skoro až stav, který svědčí o intelektuální hloubce dané osoby. Jde však o autentické svědectví, napsané z osobní zkušenosti ženy, která sama zápasila s psychickým onemocněním. A Sylvia Plath tím mimo jiné odkrývá více než jen vlastní život, ukazuje totiž dobovou past, v níž se ocitly ženy 50. let. Ty byly (a dodnes stále jsou) tlačeny k tomu, aby se staly dokonalými dcerami, manželkami, matkami a zároveň nezpochybňovaly mužský svět.

Když bolest není samoúčelná

Jako typický příklad misery porn by mohl někdo považovat také román Velmi modré oči od Toni Morrison. Hlavní postava Pecola Breedloveová je afroamerická dívka, která vyrůstá v chudobě ve 40. letech 20. století, v prostředí prostoupeném rasismem a patriarchálními normami. Její rodina je rozvrácená – otec Cholly je násilník a alkoholik, matka Pauline zase obsedantně uctívá bílý ideál krásy a samotná Pecola se stává obětí opakovaného ponižování, domácího násilí a nakonec i incestního znásilnění vlastním otcem.Tento sled tragédií by mohl vyznít jako čistě šokující materiál, kdyby nebyl zasazen do širšího rámce. Morrison nejde o to čtenáře šokovat pro efekt, její próza neexploatuje bolest, ale odkrývá struktury, které ji vytvářejí: rasismus zakořeněný v americké společnosti, internalizovanou nenávist, která ničí sebeúctu Afroameričanů, a bílý ideál krásy jako jediný možný standard hodnoty a sebelásky. Pecolino zoufalé přání mít modré oči není pouhou dětskou fantazií, ale výsledek systémového útlaku.

Dokáže misery porn léčit?

Paradoxní je, že to, co jedni vnímají jako zbytečné ždímání slz, může pro jiné představovat možnost přijetí vlastní bolesti. Ačkoli se misery porn kritizuje, nelze přehlížet jeho očistný účinek. 

Ve skutečném životě může vyprávění o vlastním traumatu představovat první krok k uzdravení. Právě na tom totiž stojí princip terapií, tedy sdílení zkušeností s někým dalším. Posluchači takového vyprávění, v případě literatury čtenáři a čtenářky, pak můžou najít odvahu vyprávět o svých zkušenostech sami. 

Vždy však zůstává podstatné, proč po takové knihy píšeme a proč po nich v knihkupectvích saháme. Pokud jde o pouhé hledání laciných emocí, rychlého dojetí nebo voyeurského nahlížení do cizí bolesti, je na místě se zastavit a položit si nepříjemnou otázku: Potřebujeme cizí utrpení jako zábavu? Takový přístup totiž může vést právě k opaku — otupění vůči skutečnému lidskému neštěstí.